Colours si svítily do noci bankomaty

Letošní Colours se poprvé konaly v Dolní oblasti Vítkovice. V praxi to znamená, že atraktivnější polovina areálu leží v kulisách rozpadajících se hal, trub, jeřábů a věží. Návštěvník prochází svědectvím o minulosti a říká si, zda hudba a akce, které se tu dějí, nabídnou nějaký protipól – tušení budoucnosti. Občas se tak i stane. 

Muži, ženy a Antony // Festival Colours je při své obrovské návštěvnosti podnikem, kam míří i sváteční posluchači. To se pak jako záslužný zdá sám fakt koncertů. Lidi, co přes rok žijí s postahovanými empétrojkami, vidí vznikat hudbu naživo: vzácnost! Ovšem míří sem i ti, kdo dovedou ocenit dramaturgický plán, návrat nezávislých originálů Animal Collective, hodného šamana Bobbyho McFerrina, smyčcového Kronos Quartetu nebo legendárního jihoafrického trumpetisty Hugha Masekely. Svízel občas přichází, když se má člověk propojit s hudbou ze čtyřset metrů od obleženého pódia: jinak tu lze však se známými i prvně potkanými muzikanty zažít příjemnou festivalovou zábavu.

Pokud level „zábavy“ v prvních dvou dnech někdo pamětihodně přesáhl, byl to svébytný soulman Antony, jehož doprovázela Janáčkova filharmonie (z avízované kapely The Johnsons zbyl jen pianista). Antony se představil jako celistvá osobnost, která umí spojovat mírnou magii s čímsi úplně normálním a každodenním. Vypadá, že je mu upřímně lhostejné, zda transgresívním vzezřením připomíná víc ženu nebo muže, a adekvátně k tomu zpívá báječně uvolněným tenorem o světě bez hranic: „Jednou vyrostu a stane se ze mě krásná žena…“ V programu Cut The World (Pořezat svět) spojuje zprávy z queer světa s přímluvou za Zemi: s klidnou jistotou ochránce zpívá Antony všem menšinám, že čas, kdy se ústrky sečtou do zlomové chvíle satisfakce, musí jednou přijít. Nejistý zvuk filharmonie, jež evidentně tápe v požadavcích současného zvukového slovníku, vystoupení moc nepomohl. Ale i tak se Antonyho česká premiéra odehrála parádně: hlavně díky protagonistovi, který je obdařený jak hudebně, tak vědomím, proč co dělá.

Faustovská smlouva // Během přechodů mezi pódii měl člověk čas všímat si směřování festivalu, který vždycky upozorňoval na svůj akcent na world music a určitou kultivovanost (do loňska propojoval kostelní scénu s duchovními tendencemi). Kudy to berou Colours dnes? Posluchač, který se ocitl první večer na rozlehlých kamenitých pláních před největšími pódii, chodil víceméně ve tmě, do které zářil bankomat České spořitelny a reklamní vzducholoď společnosti ArcelorMittal. Tenhle moment adekvátně vypovídá o rázu areálu Colours of Ostrava: posluchači si koupili lístky do prostředí, kde nejvýraznějším vizuálním prvkem jsou stovky a stovky reklam. 

Způsob, jakým festival rozprodal kapacitu návštěvníků svým partnerům, se občas zdá důslednější, než by bylo nutné. Sponzoři přece nemusejí nutně zasahovat do charakteru akce tak hluboko, aby tu měli vlastní zóny a určovali část programu (viz cigaretová pláž Camel a další). Zesílený zvuk soutěží o ceny České spořitelny vlezle huláká celé dny na stovky metrů okolo. Vstup do zbrusu nového Gongu, velké síně v byvším plynojemu, jímž by se Vítkovice i festival měly pyšnit, byl přenechán prezentaci firmy Harley-Davidson. Nápad nechat hrát mladé muzikanty v novém hypermarketu Nová Karolina je taky velmi kulturní. Na festivalovém programu najdeme celkem čtyři doporučení komedie Líbáš jako ďábel: na koho se tedy festival obrací, snaží se prostě pobrat všechny? Tip na Poledňákovou jistě ocení publikum, které si s půlročním předstihem kupovalo lístky kvůli Björk.

Dnešní festival by si rád ponechal image kultivovaného podniku, který zprostředkovává publiku „něco víc“. OK, umí sice dovézt mexického harmonikáře, ale ve skutečnosti je to hlavně kolos, který se v úsilí zvládnout gigantickou produkci změnil v pragmatickou obchodní jednotku. Podíváme-li se po Evropě, zjistíme, že jiné velké akce to umějí s financováním a reklamou sponzorů sebevědoměji a elegantněji. Pro Colours je navíc luxus hledět na role svých partnerů ve společnosti. Festival se dlouhodobě zapletl s Mittalem: zvolil si finanční závislost a zdvořilé mlčení namísto možnosti přispět do diskuse o zásadních problémech Ostravska (jejichž je Mittal součástí). Na takové spolupráci profituje Mittal, ne festival. Hudební přehlídky mladších a bdělejších komunit se dnes často konají z přesně opačných důvodů.

Když si uvědomíme, jaké poselství celým svým dílem šíří protagonisté festivalu Bobby McFerrin nebo Antony (nemluvě o uvažované Björk), pak je o to jasnější, že kontext rámce Colours jde víceméně opačným směrem než message umělců, jež s hrdostí dováží. Funguje prostě jako letní zábavní podnik s mohutným obchodním zázemím, matějská pouť s kosmopolitnějším výběrem hudby, než jaký má Sázavafest. Na tom nemusí být nic špatného: jen ať se už od Colours odlepí ta spasitelská aura, to sebechválivé sugerování, že když do konzumní mlýnice zábavy přihodíme africkou kapelu a nepálský čaj, je to bůhvíjaký akt výchovy k poučené antixenofobii. 

Organizátoři festivalu tomu zprvu nepochybně sami věřili: pokud měli letos čas projít si areál, mohli vidět, že jim pod rukama uzrála jen další akce s masovou dynamikou. Je to trochu trpké, ale příběh Colours přesto stojí za to. Připomíná, že mít výhodu velkého rozpočtu a dobré kapely na repertoáru nemusí pro morálku kulturní akce znamenat bůhvíco. 

Colours of Ostrava, Dolní oblast Vítkovice, 12. – 15. července 2012. Psáno z prvních dvou dnů festivalu. 

Psáno pro LN, kde vyšel text v kratší verzi v16. července.