Umělec nemůže mlžit // Aj Wej-Wej

Pro jednou nikoli o hudbě, ale poezie je jen jedna, jak říká Švankmajer. Myslel jsem, že tem článek vytáhnu z dost pěkné monografie AWW od Phaidonu, ale nakonec jsem toho pročetl o dost víc. AWW je klasický případ osoby, na které ulpělo několik vrstev mediálních klišé. Snad se mi podařilo aspoň pár z nich setřást. 

Už několik let je nejvýznamnějším čínským umělcem, o němž západní svět ví. Jeho jméno se objevuje ve zprávách o lidských právech i o rekordních částkách na trhu s uměním. Přesto by Aj Wej-Wej nebyl politickou veličinou a hvězdou aukcí, kdyby jeho umění nemělo silný základ.

Vedle ruských dívek Pussy Riot patří k nejznámějším vězněným umělcům současnosti. Kontroverzní pozici si ovšem nevybral: a mnozí, třeba autoři letošního celovečerního dokumentu Ai Wei Wei: Never Sorry mu přiznávají zásadní tvůrčí kredit bez ohledu na jeho politické angažmá. Neobává se zajít až do úplných krajností. Nebojí se kritizovat čínskou moc, ale občas taky velmi svobodně kritizuje západní kapitalismus. Má v sobě řemeslnou zběhlost staré Číny: není jen výtvarníkem, navrhuje oblečení, je architektem, krajinným architektem, znalcem drahých kamenů, pracuje s nábytkem. Zároveň si osvojil prostředky zcela současné: ke světovému věhlasu prorazil jako internetový blogger.

Pohledem mramorové kamery // V Číně je zákazaný Twitter: právě Aj Wej-Wejovy tweety, otevřeně informující o čínských poměrech, byly jednou z prvních srážek, jež vyústily v pozici světově sledovaného, doma pronásledovaného tvůrce. Aj Wej-Wej, ročník 1957, byl odmala v prostředí citlivém na umění a politiku. Jeho otcem byl básník Aj Čching – vrcholný lyrik, zároveň člen komunistické strany a souputník Maovy politiky. Ovšem jen do roku 1956: drobná alegorická próza Zahradníkův sen (zahradník si jednoho dne uvědomí, že výhradní péčí o růže diskriminuje ostatní květiny) vyprovokovala režim k rozmetání básníkovy dráhy. Byl odeslán do severní Číny, po dvacet let byl „nikým“ (mj. toaletářem) a do veřejného života se vrátil až koncem sedmdesátých let. Udržoval si údajně silnou originalitu a svobodomyslnost, kterou po něm Wej-Wej zdědil.

Když před časem vystavil průmyslové kamery vytesané z bílého mramoru, byla to pochopitelně reakce na vlastní situaci. Wej-Wej ví, že je komplexně sledovaný: „Kolem mého domu jsou kamery, mámj napíchnutý telefon, monitorují pohyb na mém účtu, někdy mě osobně sledují. Slyší každé moje slovo.“ Konflikt přišel po tragickém zemětřesení v provincii S‘-čchuan: zřítily se tu budovy škol, zahynulo v nich přes šedesát tisíc obětí a Wej-Wej je dodnes jedním z nejvytrvalejších, kdo viní stát z evidentně nedbale provedených staveb.

V estetizovaném tvaru, jakémsi grafickém filmu, zveřejnil na své webové stránce jména obětí, které režim tutlal coby „státní tajemství“ Způsobilo to ohlas a silné reakce uvnitř Číny: stát „uzavřel přístup na blog“ a začala epocha otevřeného boje. 

Když Aj Wej-Wej dorazil do Mnichova na otvírání své velké výstavy, místo na vernisáž putoval rovnou do nemocnice. Krátce předtím ho v Číně v hotelovém pokoji přepadla a zbila policie. Tloukla ho do hlavy a způsobila vnitřní krvácení: němečtí lékaři uvedli, že kdyby Wej-Wej tehdy nepodstoupil rychlý zákrok, nejspíš by to nepřežil.

Upustit vázu a rozbít dějiny // Byl by však úplný omyl redukovat tohoto umělce na disidenta: on sám opakuje, že jím je z nezbytí. V rozhovoru vedeném po skypu (britskému novináři nedovolila Čína navštívit Wej-Weje) řekl, že svobodný nesouhlas se situací v Číně pokládá prostě za součást své tvůrčí osobnosti: a to z toho důvodu, že tvorba, to je neustálé zjišťování, kým člověk vlastně je. Kdyby se ztratil v zámlkách, polopravdách a kompromisech, byl by to konec jeho tvorby, která je těsně spjatá se sebepročišťováním a odkrýváním pravdy. Kdo chce být umělec, nemůže mlžit. 

Jako reakci na zemětřesení vytvořil na průčelí bodovy gigantický nápis z 9 000 dětských školních brašen (mnohdy jediného, co zbylo v rozvalinách škol). Čínské znaky tu říkají „sedm let žila šťastně na tomto světě“. Keramika coby čínská tradiční technika je silnou linií v jeho práci. Ale v reakci na kulturní revoluci, která ničila historii své země, pro něj práce s keramikou obsahuje i rozbíjení a  tříštění. Slavná je trilogie fotografií, na níž Aj Wej-Wej pouští na zem historickou vázu: jako by ztělesňovala a obsahovala dějiny, s nimiž Mao v Číně tak zametl. 

Pro Středoevropana není snadné představit si, jak zásadně bylo v Číně donedávna kontrolováno veškeré umění. Jediné výtvarné umění, které lidé znali, byly propagandistické plakáty s danou symbolikou. Proto znamenala pro mladého Wej-Weje cesta do světa zásadní krok. „Jedu domů,“ řekl do telefonu matce cestou na letiště, když opouštěl Čínu a mířil do New Yorku. Střet se západním světem si užíval. „Cemu jsem nerozuměl, to jsem fotografoval,“ říká o svých snímcích z radikálních míst New Yorku, kde se rychle připletl i k policejním srážkám a mohl tak srovnávat režimní kontroverze v USA a Číně. Nasával podněty: setkal se s Allenem Ginsbergem, seznamoval se s dílem Warhola a Duchampa. 

Právě Duchampovo gesto, které přetváří v umění všední „readymade“ objekty, mu zaznělo obzvlášť blízce. Když dnes vidíme židle, starožitné stolky a bicykly, z nichž Aj Wej-Wej vytváří artefakty, odráží se tu podobný přístup k materiálu. „Nedělat moc uměleckých předmětů,“ říká Wej-Wej, „spíš brát úlohu umělce jako pozorovatele, který poukáže na to, kdy se určitá věc může stát uměním.“ 

Po střetu na Náměstí nebeského klidu se vrátil do Číny: především kvůli nemocnímu otci. Pustil se tu ale zároveň do aktivního mapování scény.„Ilegální“ trilogie Černá kniha, Bílá kniha a Šedá kniha je dnes zásadním dokumentem, jedním z prvních a reprezentativních vhledů do současného čínského umění, odkud mohl svět čerpat informace. Wej-Wej nikdy neměl problém udělat místo druhým: také dnes, když už je z něj hvězda, přijal nabídku na velkou architektonickou práci v Mongolsku s tím, že si vymínil, že zde bude jen kurátorem pro stovku mladých architektů.

Wej-Wejův otec na smrtelné posteli vyslovil přání, aby jeho syn přijal Čínu jako svůj domov. To bylo v devadesátých letech, kdy se čínská umělecká scéna – pod tlakem represí – radikalizovala do podoby, na kterou Evropan hledí s úžasem. Performancí, při kterých tekla krev, bylo mnoho. Jeden z umělců si vypálil na záda své občanské identifikační číslo. Známý je případ performerky, která už ohlásila akci, při níž chtěla sníst mrtvé novorozeně. Jiný z tehdejších aktérů sény požádal lékaře, aby mu přímo do masa zasadil trávu, a to bez umrtvení. 

Tuto scénu zoufalých metafor Aj Wej-Wej nikdy nenásledoval: nicméně, jak říká, „mé nejoblíbenější slovo je čin“, a tak i proto jako spojka a organizátor pomáhal, aby o čínském dění svět věděl. Kus ironie je nepochybně v tom, že se tenhle aktér avantgardní scény stal spolupracovníkem čínské vlády na stavbě olympijského stadionu pro hry v roce 2008. „Ptačí hnízdo“, jak se říká stadionu, vzniklo jako plod jeho konzultací se švýcarskými architekty Herzogem a de Meuronem. Slavnostní zahájení režíroval jeho dávný spolužák z filmové akademie Čang I-mou, autor akčních filmů Hrdina a Klan létajících dýk – a dnes umělec mnohem loajálnější k Číně než je Aj Wej-Wej.

Ten se od her velmi rychle distancoval, údajně zklamaný z toho, že nepřispívají k lidštějšímu režimu v zemi. „Totalitní stát z principu nemá nic společného s tím, co lidem dělá radost. V tom, jak všichni stejně v nuceném úsměvu cení osm zubů, Peking za chvíli dožene Pchjongjang.“ V manifestu, který do češtiny přeložila Olga Lomová, tehdy napsal: Ve společnosti, kde chybí demokracie, není možné zrežírovat opravdovou celonárodní radost. Kdyby se vynaložila jen tisícina možného úsilí, pak se školy a internáty v S‘-čchuanu nemusely všechny zřítit. Kdyby se našla jen nitka laskavosti, nebylo by všude tolik násilí. Kdyby bylo jen krapet upřímné vůle, neměli bychom tu moře soudních pří kvůli podvodům s nakaženou lidskou krví. To je váš svět, a proto se netěšte, že ostatní budou snít stejný sen. Sen těch ostatních přirozeně nepatří do vašeho světa. Ale dost už řečí… Jak je možné, že je tak těžké udělat opravdu něco pro lidi? Prý různé světy by měly snít stejný sen. O tom se vám může tak akorát zdát!“

Ten “Číňan pro Západ“?// Aj Wej-Wejovi čínské úřady leccos dlouho trpěly díky jeho původu: umělcův otec Aj Čching byl v padesátých letech na čas pilířem oficiálního umění, a přestože byl Maem odsouzen na dvacet let nucených prací, v sedmdesátých letech byl rehabilitován. Shovívavost čínské moci k Aj Wej-Wejovu původu ovšem skončila nejpozději vloni v dubnu, kdy byl zatčen na pekingském letišti při odletu do Hong Kongu. Už předtím, v roce 2010, mu bylo uloženo domácí vězení a ozbrojené složky doslova roznesly na kopytech jeho ateliér. To, že uvěznění proběhlo v době výstavy v Tate Modern, a tedy za globální pozornosti, Číně nebrání v tvrdém postupu proti Wej-Wejovi. 

Během loňska bylo vzneseno několik zástupných obvinění od daňového úniku po držení pornografie. Zatčení vyvolalo velkou vlnu reakcí: od tichých happeningů přes petici s devadesáti tisíci podpisy až po dopis evropských intelektuálů v čele s Václavem Havlem, Elfriede Jelinek a Adamem Michnikem. Propuštění na kauci interpretovali pořadatelé jako evidentní nedostatek jakýchkoli důkazů: přesto je Aj Wej-Wej nyní povinen neopouštět Peking a novinářům smí o psychologickém mučení ve vazbě (nonstop světlo a těsná blízkost strážných) říci jen velmi málo.

Letos v dubnu, přesně rok po zatčení na letišti, uvedl Aj Wej-Wej do provozu webovou stránku WeiWeiCam. Jeho dům, osazený patnácti policejními kamerami, je dlouhodobě nejsledovanější budovou v Pekingu. Aj Wej-Wej k tomu přidal čtyři kamery vlastní, které pokrývaly veškerý vnitřní prostor bytu – rozhodl se v ironickém gestu „navýšit transparentnost informací“. Hned druhý den dostal oficiální pokyn webové vysílání neprodleně ukončit: i tak WeiWeiCam, jenž se stal horkou zprávou mezinárodních agentur, stihl mít přes pět milionů přístupů. (Pragmatik si vzdychne: A neměl tam žádnou reklamu!)

Podezřívavému pohledu se může zdát, že Aj Wej-Wej naplňuje roli „čínského umělce pro západní svět“. Ale záleží jen na našem vnímání, co všechno si z jeho díla vytáhneme“ je tam toho o hodně víc. Kritika, která někdy poukazuje na jednoduché koncepty jeho děl, bere málo v potaz, že Wej-Wej je v naprosto jedinečné situaci: dostal se do globálně viditelné pozice coby protihráč nejlidnatější totality na Zeměkouli. Je nucen hrát dvojí hru: Usilovat o přežití a rozvíjet dál svou tvůrčí dráhu. Je na mezinárodní umělecké scéně – kurátorech, publicistech, organizátorech, producentech – aby se pohled po dnešní kreativní Číny nescvrkl na „tu jednu hvězdu“ Aj Wej-Weje. Málokterý člověk by si patrně přál vyměnit si s ním osud: ale mít tak jeho imaginaci, to by nepochybně bral kdekdo.