Lůzrovství a lásku zná každý // s M. E. K. o Bílých včelách

Brněnské Květy dostávají výroční ceny v podezřelé kategorii „alternativa“, po léta však hrají lyrický autentický pop. Na novém albu Bílé květy se autor a zpěvák Martin E. Kyšperský obrací z vnitřního světa ke komentáři své generace „dětí ze stanice Bullerbyn“.

Na webu zveřejňujete své sny. Najdou se v nich předobrazy písní pro Květy?// Martin E. Kyšperský: Že mne sny zajímají je asi už známá věc, když si lidé říkají na koncertech, abych nějaké vyprávěl. Někdy to je zábava, například se mi zdál název knihy: Chryzácká dobrodružství: Christo bah-n. A já se rozhodl, že ji opravdu vydám a ty nejsilnější sesbírané sny do ní dám. Pracuje se na tom. Ale jediná píseň na nové desce, která je přímo inspirovaná sny, je Pole, tráva a činžáky. Všechno v ní se mi zdálo. Ostatní skladby v sobě můžou nést něco, co sny připomíná, ale psány byly v bdělém stavu, bez vzpomínek na ten druhý svět.

Novinka Bílé včely vychází po zvláštním intermezzu: album V čajové konvici bylo plodem vaší spolupráce na divadelním představení Svět kolem Fagi.Co vám dal tenhle projekt? // Hodně. Díky Fagi vznikla deska, kterou bychom jinak nikdy neudělali, lehoučká, mají ji rády i děti. Poslouchají ji lidé, kteří nemají rádi naše ostatní alba. Kdyby tak člověk pokračoval, jednak by se to naučil dělat líp, a pak by časem nabalil jiné publikum. To šéf projektu Fagi, Jirka Jelínek z Divadla Dno a z Provázku, svoje publikum už má, je velmi zábavný, rychlý a pracovitý. Ale je to s ním, asi jako když si představíte Felixe Holzmana, vy musíte být ten druhý pán, co mu jen nahrává těmi suchými otázkami, ono to pak funguje.. ale mne osobně to bavilo jen chvilku. Takže nezaplatitelná zkušenost: dávat lidem kolem sebe dost prostoru a vrhat se jen do věcí, kde ho budu mít i já.

Pro mladší kapely už forma alba moc neznamená. Vy ukládáte práci s Květy do alb pečlivě, jako do navzájem různých básnických sbírek. Je to generační věc?// Kuba Čermák (vystupující jako Cermaque, pozn. LN) říkal, že vydal album na 70 minut, ale že to není dlouhé, protože dnes si to každý stáhne do počítače a vybere si do mp3 jen ty písničky, co ho baví. To je zajímavý přístup. Já nemám rád dlouhá alba, líbí se mi, když celou tu plochu desky dokážu brzo vidět v hlavě jako nějakou mapu. Jsou tam pak různá místa. Jedno album se dá úplně pokazit špatným seřazením písní. A naopak. Navíc my vydáváme řadová alba na vinylech.. možná je to retro, ale čert aby se v tom vyznal, prostě jde o to udělat to tak, jak to miluješ. Já vyrůstal v době před internetem, kupoval jsem si knížky, cédéčka, gramodesky, časopisy.. bylo to pěkný. Mít všechno v datech je taky dobrý, ale jako by něco chybělo.

Když si v úvodní písničce alba My děti ze stanice Bullerbyn staří spolužáci vyprávějí o svých dnešních trablech, je to přes všechnu bizarnost neutěšený sociální obraz. Kde je vaše místo v té písni? // No právě že mezi nimi! Ale všechno se děje v rovnováze. Moji dávní spolužáci jsou dobří i špatní, hodní i zlí, šťastní i nešťastní... jako všichni. Já na ně myslel, co asi dělají, hodně jsem si vymyslel, ale stačí mi se jen podívat na ulici, na svoje sousedy. Nebo na svoje dnešní kamarády – i když to je zkreslující, já se už vídám téměř jen s lidmi, se kterými něco dělám, čili s umělci, kteří žijí v jiném prostředí. Moji spolužáci, kuchaři, prodavačky, účetní, mají ale taky spoustu fantazií.

S touhle písní jako by se u Květů cosi významně proměnilo. Tentokrát komentujete dění kolem sebe a už tolik nehloubáte uvnitř sebe sama. // Já jsem to říkal Ondrovi Ježkovi při natáčení, že to je něco jako generační song, úplně sebe-okouzleně, ale on odsekl: „Co vlastně není?!“ Možná bude takováhle věc snáz rezonovat s dalšími lidmi. Lůzrovství. To je přece podobně obecné jako písně o lásce.

Titul alba Bílé včely má prý něco společného s ohrožením. Cítíte něco takového?// Název Bílé včely přišel také ze sna. Příběh: na zem přijde virus, který způsobí, že se lidé začnou měnit na květiny. Všechny lidské buňky se promění na rostlinné, města zmizí, domy se rozpadnou, ulice si vezmou opice, hadi a divocí psi... Tohle mi kupodivu nepřijde jako strašidelná vize. Lidé zničili tolik přírody, že by si zasloužili být zmizeni. Ale jinak se cítím ohroženě často. Vyhýbám se zprávám o ekologii a zbrojení. Je mi z toho zoufale. Vím, že jediná cesta, jak se já můžu bránit, je posílat do světa co nejmíň násilí.

Získáváte Anděly za "alternativu", ale vlastně jste lyrická kapela s básníkem v čele, která jen hraje pop autentičtěji a náročněji, než jak to dělá mainstream. Netáhne se s vámi nerozumění kolem alternativy příliš úporně? // Děláme písničky jinak než další kapely. Ne, že bychom si mysleli, že jsme nezaměnitelní, to bychom byli pitomci, ale moc hudebníků s podobným zvukem tu není. Já chápu, že je pro okolí snažší to takhle nazvat. Protože nic žánrového to není - a navíc, jak se jednou zapíšete, tak se to s vámi veze dlouhá léta. Já se tomu docela dlouho bránil. Ale hodně lidí, co potkáváme v různých městech, říká "brněnská alternativa" s určitým zasněním, tajemstvím a obdivem. Jako by tady byla nějaká pohádková kouzelná nora, a v ní jsme se po nocích slézali, Venca Václavek by vyprávěl o šamanismu, Iva Bittová míchala nápoje a Petr Váša tančil okolo stolu... Teď už je v tom nechávám rád. Jsme Brno.

Jak se vám nakonec poslouchaly texty, které jste napsal pro Lenku Dusilovou na album Baromantika? // Lenka mi poslala písničky nazpívané akoby angličtinou a já ty texty napsal podle nejcitlivějšího soustředění přesně do hudby. Pak jsem váhal, jestli to může k něčemu být, ale stala se mi nečekaná věc. Šel jsem na její koncert a u těch věcí mi běhal mráz po zádech. To se mi děje málokdy: když slyším po čase něco, co jsem dělal na zakázku, ne úplně podle sebe, tak se u toho většinou ošívám, u tohoto ne. Klidně bych pro někoho napsal další, kdyby se mi líbila hudba, kterou dělá. Nebo ani ne líbila – spíš mne trošku ponoukala...

(Následující část rozhovoru zůstala nepublikovaná - odtajňuju při té příležitosti tykání, které jinak v novinách působí přiblble a kamarádíčkovsky.) Dá se při dnešním stavu věcí na hudební scéně růst? Pociťuješ, že po nějaké dekádě na scéně máte pevnější pozici a snazší podmínky k práci? //   No jasně.. už fakt, že můžeme jezdit a lidé na nás chodí. Někdy hodně lidí, někdy málo, ale nestává se, že by ty koncerty nezanechávaly odezvu - člověk to pozná. Lidí se dotýkají ty písně, baví se při tom, užívají si energii. Já víc nechci, než mít kapelu, co dobře hraje, možnost dělat desky, jezdit křížem krážem po téhle zemi, dostat za to nějaký prachy, hehe.. ale to poslední bych nakonec snad i oželel, kdyby to jinak nešlo. Za těch deset let máme hodně fanoušků, a zároveň není koncert, aby někdo nepřišel a neřekl, že to je pro něj překvapení, že nás vidí poprvé. To je tak skvělej život..    navíc mám rád kluky v kapele, lidi s kterými pracujeme. Když člověk vydrží dělat dostatečně dlouho nějakou věc poctivě, vždycky se mu otevře spousta dveří.

Jak vznikají ty důležité "divné" zvukové postupy, kterými ustřelujete od běžného žánrového hraní? Říkají si o ně obrazy v textech? Proč zní v jedné z písní zvuk pozpátku? // Je to různé, konkrétně s písní A. Kurosawa jsme si nebyli jistí. Neznělo to, jak mělo. Pak se ve studiu jen mihla dívka našeho houslisty, a my jí řekli, aby z tlustého balíčku karet vybrala jednu - totiž ty karty mají napsány instrukce a strategie, co dělat ve studiu, když člověk váhá, a vymyslel je producent Brian Eno. No a na té kartě bylo Reverse - Pozpátku. Tak jsme celou píseň otočili, mírně přestříhali, a já to nazpíval do té obrácené verze, výsledek je stokrát lepší, než na začátku.

Ten Marco Polo nakonec - spojuje ostrým střihem příběh starý tisíc let a vypravěče, který tu velkou cestu nastupuje teď. Nastal pro Tebe - nebo kapelu - čas nastoupit nějakou cestu? // Jo. Ale tohle zrovna je komplikovaná věc, zjednodušeně - dát volnost sobě i druhému, jít vlastní cestou. Mohl bych o tom kecat déle, ale takhle je to lepší.

Bonusová otázka: Řekl Ti někdy někdo, že Kurosawa se nejmenuje Akiro, ale Akira? // Parchant !

Vyšlo (bez posledních čtyř otázek) v LN, 3. prosince.