Potopení Titaniku: tuhle klasiku z moderního
anglického repertoáru představil ve čtvrtek na Strunách podzimu skladatel Gavin
Bryars se svým souborem. Výsadní postavení tu má Philip Jeck: zvuk jeho
gramofonů představuje oceán pohlcující obří plavidlo. Jeck zároveň nedávno koncertoval
sólově na festivalu Babel Prague.
Skladatel Gavin Bryars napsal skladbu Potopení
Titaniku koncem šedesátých let. Jak se stalo, že vznikla nová verze?
Jedním z impulsů bylo dubnové sté výročí potopení lodi.
Gavin Bryars původně koketoval s myšlenkou udělat sérii koncertů
v místech, kde Titanik někdy kotvil. Bylo to několik evropských a
britských přístavů, pak mé domovské město Liverpool, kde Titanik sice nikdy
nebyl, ale byl tam hlášen – a New York, kam měl podle plánu dorazit.
Prahou ale, pokud je známo, Titanik nikdy neproplul…
No jasně. Z toho původního plánu sešlo, koncertů je nakonec
trochu víc.
Úlohou vás a vašich gramofonů je ztvárňovat ve skladbě
vodní hlubinu, do níž se víc a víc halí žalm Podzim, který lodní kapela podle
legendy při potápění hrála. Jak na to jdete?
Díky tomu, že jsem na Potopení Titaniku dělal už se
dvěma různými soubory, měl jsem možnost leccos vyzkoušet. První byl ansámbl
Alter Ego, se kterým jsme Titanik hráli v Benátkách na výtvarném bienále.
Od nich jsem dostal partituru plnou poznámek s dost podrobnými pokyny.
Naopak když jsem přišel na první zkoušku z Bryarsem, můj part se skládal
především z pokynů „Philipe, hraj!“ a „Philipe, stop!“.
Jak dospěl Gavin Bryars k tomu, že chce do ansámblu „gramofonistu“?
Když byl v Londýně festival věnovaný osobnosti
minimalisty Steva Reicha, Bryars byl osloven, aby napsal novou skladbu.
Interprety byli Kronos Quartet, vokální soubor Paula Hilliera a já. Do té doby
jsme se neznali: s potěšením musím říct, že Bryars se na mě tehdy ptal –
dnes už zemřelého – kytaristy Dereka Baileyho a ten mě doporučil. Bryars spolu
s Baileym v šedesátých letech experimentoval s volnou
improvizací, nikdy to nebyl skladatel, který jen sedí u notového papíru. Dnes
už máme za sebou řadu Titaniků: díky tomu používám gramofony dost odlišně, než
když jsem se v počátcích teprve rozkoukával.
Vaše hudba zní velmi svébytně, což jsme slyšeli i na
počátku měsíce na festivalu Babel Prague. Co s těmi vinyly vlastně děláte,
pokud to není tajemství?
Vůbec ne. Dost velkou roli hrají klávesy, jimiž mohu ovládat
smyčky a fragmenty z vinylů. Uprostřed klávesnice zní vzorek stejně jako
na desce, čím dál se na klávesách pohybuji, tím je modifikovanější. Prolínám a
filtruji je takhle v reálném čase koncertu, někdy taky rád pouštím dvě
stejné desky s malým posunem. Je mi víceméně jedno, na jakou rychlost má
být deska „správně“ pouštěna. Dobře mohou znít všechny. I má vlastní vinylová
alba si publikum může pouštět, jak rychle chce.
Ve filmu Christopera Nolana
Počátek hraje významnou roli zpomaleně pouštěný šanson Non, je ne regrette rien
od Édith Piaf. Víte o tom, že se o vás psalo jako o inspirátoru hudby holywoodského
skladatele Zimmera?
Četl jsem na internetu, že nás
srovnávali, potěšilo mě to. Souvislosti v hudbě gramofonů jsem poznával až
s věkem, jednou se mě třeba kolega Christian Marclay ptal: „A víš, že
v Praze v šedesátých letech dělal někdo s gramodeskami cosi,
čemu říkal broken music?“ Tak jsem se dověděl o Milanu Knížákovi. Začal
s tím opravdu podivuhodně brzy.
Kolik toho víte o své hudbě před začátkem koncertu?
Hrajete pevně připravené skladby?
Začátek mám vždycky jasný: vím, co udělám jako první. Pak se
to už začne nějak řetězit samo. Celý život jsem zvyklý improvizovat. Někdy
dokážu předvídat, jaký zvuk vyvolám, jindy se věci dějí samy. Někdy je vztah
mezi nástrojem a mnou padesát na padesát, jindy šedesát na čtyřicet… Leckdy to,
co se stane „náhodou“, je hudebně mnohem lepší, než to, co bych byl schopen
vymyslet.
Máte za sebou čtvrtstoletí úspěchů na scéně i jako autor
galerijních instalací. Kdy jste se ocitl nejblíž showbyznysu?
Patrně hned zpočátku, s performancí a instalací Vinyl
Requiem (1993), v níž hrálo zároveň 180 gramofonů. Líbila se Brianu
Enovi a ten nás tehdy doporučil britské pobočce Sony Music. Jednání o tom, že
by vydali záznam, skončila v okamžiku, kdy jeden z manažerů řekl:
„Moment, on pouští sto osmdesát desek a my budeme muset každou z nich mít
autorskoprávně vyřešenou?“ Takže jsem u velkého labelu nikdy nic nevydal: ale
naprosto nelituji, moje spojení s labelem Touch je nedocenitelné po
umělecké i organizační stránce.
Napřesrok si připomeneme dvacáté výročí Vinyl Requiem.
Už chystáte obnovenou verzi?
Byl to působivý projekt, ale všechno bylo strašně
komplikované, včetně dopravy a údržby. Byl jsem šťastný, když to tehdy
skončilo. Takže chystáme filmovou verzi: budu živě hrát se záznamy sebe sama
z roku 1993. Na těch záběrech vypadám jako teenager, takže bych patrně měl
do příštího roku něco shodit.
psáno pro LN
Žádné komentáře:
Okomentovat