Echo za Vladimírem

Vladimír Vlasák, který teď zemřel v necelých pětapadesáti, byl součástí zásadní generace hudebních publicistů. V osmdesátých letech bylo hodně o čem psát, na scéně nebylo málo (básnících i subverzivních) písničkářů, a co teprv „nová vlna“, jak se říkalo všem těm kapelám od Jasné páky a Garáže po Dybbuk. Víceméně všechny je pořád někdo zakazoval. Nezávislí publicisté byli pro tuhle hudební generaci hlavním médiem: rádio a televize je ignorovalo, a tak kronikáři, promotéry, advokáty a konspirující ochrankou se tehdy stali Jiří Černý, Jan Rejžek, Vojtěch Lindaur, Josef Vlček, Aleš Opekar, Ivan Hartman, Vladimír Hanzel, Jarmila Poláková, Lenka Zogatová, Karel Prokeš, Saša Neumann a další - a taky Vladimír Vlasák.

Něco se dalo odbýt v oficiálních časopisech, leccos proklouzlo v nenápadných titulech okolo. Vláďa se stal šéfredaktorem Echa – zpravodaje semaforského Jonáš klubu, který byl sice formálně zřizován armádním Svazarmem, ale z kulturního programu by to nikdo nepoznal. Navíc v druhé půli 80. let se Jonášovci (občas až moc soustředění na tradici V + W a S + Š) otevřeli nezávislé kultuře s dravostí, která pomáhala hnát dekádu vpřed k pádu režimu. Vlasák v Echu tiskl Mertu, Koubka, Skoumala, ale taky přebíral materiály ze samizdatů (O divadle, Kavárna AFFA) nebo amerického Rolling Stonu. Byl to časopis, na jehož každé číslo se napjatě čekalo. Musím říct, že vedle tohohle průvanu svobody mě zpráva o Vladimírovu řadovém členství v KSČ nechává chladným.

Zároveň psal Vláďa do obou tehdejších časopisů o popu: Gramorevue a Melodie. Po Rejžkových posměšných recenzích soc-hvězd ze stáje skupiny Kroky se ochránci Františka Janečka už o Gramorevui zajímali. Tak se stalo, že Vlasákův lapidární, realistický popis koncertu Kroků nemohl vyjít. Byl tak přesný a krutý, že když se četl na večírcích nahlas, lidi se váleli smíchy.

To všechno jsou důvody, proč mě v poslední době nesmírně otravovaly nadřazené soudy mlaďochů o "nemožně hodném" kritikovi. Před svými pozdními mladofrontovními léty toho zvládl dost na to, aby ho člověk respektoval. Studoval scenáristiku, a asi proto psal občas recenze jako absurdní dramatické scény. Vzpomínám si, jak v jednom textu v Rock a popu nechal brutálně rozstřílet Nové Zelenáče Mirka Hoffmana skutečnými kovboji. Když jsem spolu s ním šel dělat rozhovor s Vlastou Třešňákem, zažil jsem ho jako nevšedně empatického posluchače, který ví, nač se ptát a kdy mlčet. Jako redaktor dával druhým prostor pro divoká témata a divoké soudy. Byl první člověk, od kterého jsem slyšel návrh, že by si česká média už měla začít všímat domácí elektronické produkce.

Měl v povaze mírnost a plachost: ale hlavním důvodem jeho nevýrazného pozdního psaní byla myslím únava. Zůstal v MF Dnes příliš dlouho: nastoupil v roce 1994 a byl tu dvanáct let. Nedokázal dost dobře vzdorovat požadavkům mainstreamového deníku: později navíc vedl oddělení Jan Kábrt (dnes zástupce šéfredaktora v Blesku), který vtiskl kulturní stránce rysy Matějské pouti tak jako žádný jiný šéf té rubriky v Česku. Obávám se, že žádné Vladimírovy články, jež by bylo dobré uchovat, Kábrtova strategie nepřinesla.

Ale ještě jsou tu ty, co za to stojí. Vladimírova smrt mimo jiné připomíná, že tu zatím nemáme žádnou antologii českého psaní o hudbě z osmdesátých a devadesátých let. Měla by vzniknout: aby si čtenáři z blogerské éry porovnali pár věcí.