Noc s Milošem

Komentáře, v nichž bych dával průchod tomu skeptičtějšímu, co mě napadá, když vidím českou scénu, nepíšu často. Ale občas jo. Tohle je pro mě, upřímně řečeno,  jeden z nejpodstatnějších textů mezi těmi, co jsem umístil za poslední léta do nenápadné nudle čtvrtečního sloupku.

Ve dnech po volbě myslím na muzikanty. Stovky z nich můžou mít trpké, ale i dobré pocity: ve čtyřiceti městech podpořily svého kandidáta Nedělní nocí s Karlem, hrálo se zadarmo, vstup byl volný, do spousty klubů se pro velký zájem lidi ani nevešli a poslouchali z vymrzlé ulice. Teď, po volbě, se mnozí sami sebe ptáme: co bylo „špatně“? Co víc a účinnějšího jsem mohl sám za sebe udělat? A co podpora od hudebníků: byla ideální, nebo mělo něco být jinak?

Samotné koncerty pro Schwarzenberga byly fajn. Sešli se stejně smýšlející voliči, v příjemném prostředí se stmelili, případně i trochu nachmelili. Ale ta noc byla krátká a proběhla na poslední chvíli. Měla typický rys předvolební kampaně: snažila se dohnat to, co mezi lidmi nežije dlouhodobě. Co tím chci říct?

Kapely manifestačně hrály „za Karla“: včetně některých, u nichž takové angažmá vyznělo překvapivě. Vždyť po celá předchozí léta z jejich muziky znělo spíš společenské bezvědomí, otrávená nechuť myslet na důležité věci a lokální rozbředlost, která rezonuje s druhým z kandidátů a jeho life-stylem. Zdaleka při tom není třeba myslet jenom na Olympic, kolem jehož angažmá se nadělalo trochu víc řečí: ať to Petr Janda neodnese za všechny. Ale je prostě zřejmé, že z těch, kdo hráli jeden večer upřímně „pro Karla“, leckdo svým působením už dlouho šíří atmosféru „pro Miloše“.

Hudba totiž není automaticky bůhvíjaká ctnost: odráží všechno v člověku a všechny síly ve společnosti. Dá se v ní slyšet rockerství rebelské, ale taky pivní a plné obav z čehokoli neznámého. Dá se v ní najít útěk k dokonalé, super a obdivuhodné hráčské zručnosti, abychom nemuseli bojovat s významnějšími překážkami světa. Docela snadno tu od nejlepších úmyslů sklouzneme k závislosti na vyvýšeném pódiu, reflektoru a potlesku. 

Nemyšlení, setrvačnost, klapky na očích, únik od podstatného k čím dál obtížnějšímu uspokojování ega: to není výsada Zemanovy generace, prorůstá napříč dekádami a žánry. Být muzikantem a vidět, že velké části publika stačí píseň jako dráždidlo emocí – a zůstat u té dobré obživy a veřejného vlivu jednou provždy: je to kultura pro Karla, nebo je to to samé, co dělá ve svém oboru Zeman?

Není to žádné extra odhalení. V hudbě (a nejen v popu) to tak vždycky fungovalo. Po celém světě. Ale není to nijak nevyhnutelné: však taky během koncertů pro Schwarzenberga hrálo dost muziky, z níž vyzařuje to lepší, co jsme si s tímhle kandidátem mohli spojovat: pozornost vůči světu a naší době, sebenáročnost, tolerance, odvaha dát prostor těm kolem sebe... A další věci, které nakonec nezvítězily.

A pokud by se snad nějací muzikanti cítili dotčení a deprimovaní z toho, že je někdo vidí blíže Zemanova pólu společnosti, ať nejsou smutní. Naopak, mají důvod slavit! Dostal přes dva a půl milionu hlasů: přátelé, v Česku máte široké publikum a jistě se vám bude i dál dostávat ohlasu a prostoru.

(LN, 31. 1.)