Chlapi za nic nemůžou

Malým exkursem do repertoáru hvězdných rockerů Kabát se dotýkáme tématu xenofobie v dnešní popkultuře. Je mu věnován rozhlasový seriál Rasisti a mačisti, který od 16. května vysílá Český rozhlas – Radio Wave.

Sexismus znamená předsudky nebo diskriminaci na základě příslušnosti k pohlaví. Stran sexismu v popkultuře platí staré pozorování: ve spojení s humorem se zdá osočování a ponižování přijatelnější. Násilí je náhle odlehčeným tématem pro pobavení, možnost skryté ironie nebo poetické nadsázky působí jako alibi.

To je důvod, proč byl zlatý věk rocku a popu bohatý na sexistické momenty: zdály se často jako přijatelný, i když přiboudlý vtip. „Abys byla nejlepší, stačí to jedno jediné – jinak budu muset ohlédnout se po jiné“: tenor Karla Gotta v písni Odnauč se říkat ne (text: Miroslav Černý) vytvořil jeden z ikonických momentů sexismu v českém popu. Posun od dvorného trubadúra k tomu, koho s mužnou přímostí zajímá „to jedno jediné“: to je docela pěkně vystižené zpředmětnění – redukce druhé osoby na sexuální pomůcku.

Následovníky má Gott dodnes: „Ty se uděláš, až ti řeknu já,“ vysvětluje David Koller v textu, kde se ženě prezentuje jako „já, tvůj Adam Stvořitel“. Česko je plné tolerantních nálad vůči podobné dikci, ale vcelku patří minulosti. Mladší generace téma genderové rovnosti víc vnímají: a mačistický postoj vůči ženám jim připadá krom jiného směšný.

Kvůli nim je všechno zlo // Kapitolou pro sebe je skupina, která v Česku dosáhla pozice populárních superhvězd: Kabát. O Kabátu se mluví jako o esenci venkovského tancovačkového rocku. Jenomže to se týká spíš hudby: v textech rozvíjí Milan Špalek už od debutového alba Má ji motorovou (1991) něco intenzivnějšího.

Kabáti mají podle textů rádi pivo, jointa a sex, což je samo o sobě prima. Opakovaně zpívají o moralistech, kteří by jim to nechtěli dopřát („plnou hubu morálky / mě nezdravíš“, přátelštěji: „klidně si mudruj, já se du vožrat“). Ale u Kabátu není problém s tím, že mají rádi požitky: kontroverze začíná u vysoké míry nepřátelství a arogance, jež se s tím pojí. Vůbec u nich není snadné najít neutrálně laděnou zmínku o sexu – nejpozitivnější varianty tu mají podobu „život běžel pozpátku a všechno bylo v pořádku / holky se nebály a já je kousal do zadku“, „koukám jinejm na kozy, když chodím venčit fenu“, případně „když sem tě bral tuhle zezadu / křičela jsi Jabadabadů“. 

Ale silnější dlouhodobou linií u Kabátu je zobrazování žen špatných, obludných, chlípných a hloupých. „Ona je tak děsně perverzní“, zpívá se o ženě s „pekáčem na pohon“, se kterou lze provést jediné: „jen snad se domluvit s autobazarem / dát ji hodně pod cenou, pak s pánem bohem“ (Má ji motorovou). Jistě – lze říct, že Kabát nic nemyslí doslova, jeden čas se přimkl ke karikaturám s Pivrncem od Petra Urbana a modus karikatury je pro něj svým způsobem klíčový. Ale jeho škleby jsou mířené po dvacet let jen určitým směrem. „To co má tam dole, to se žádná nechytá / Má ji jak spací pytel, padne mi jak ulitá“, praví se v Táhni dál. Od portrétu roznašečky nemocí Děvky, ty to znaj se časem posunuli k uznalé romantické pokloně prostitutce Malá paní, s níž byli vysláni Českou televizí jako reprezentanti do soutěže Eurosong.

Nechuti a nepřátelství k ženskému pohlaví se říká misogynie. Co od ní dělí Kabát, který si vysní obraz zneužité dívky, jejž korunuje vzkazem pro ni „teď čumíš, hubu dokořán / a nevíš co máš říct“? Agresivní riffy písní jako Kdyby ženský nebyly nijak nesignalizují, že bychom snad měli brát text s nadhledem: „Kvůli nim je všechno zlo / chlapi za nic nemůžou.“ Dovětek je patrně tak podstatný, že se ani nemusí rýmovat: „Tak už si uvědomte / že je to všechno kvůli vám!“ Náhled Kabátu na ženy stažený do krátkého příběhu se dá najít v písničce Nimrod Fábera: muž přistihne nevěrnou ženu, zabije ji a s jejím milencem odejde na pivo.

Je pravda, že primitivní agresi vyzařuje Kabát i jinam než k ženám, víceméně do všech stran („to tenkrát slovo platilo a za lhaní se mlátilo / do hlavy kamenem, to špatně se nám nežilo“). Lze u něj najít i zmínky sebenenávistné (v raném repertoáru) a jakési kolektivní pohrdání obyvateli Česka: tenhle motiv v písni Colorado („a až tu malou zemi celou rozkradem...“) a na albu Země plná trpaslíků paradoxně pomohl Kabátu k průlomu do mainstreamu. Jako by si posluchač s Vojtkem a spol. užíval trochu potřebného masochismu a ponížení.

Byly moc drzý // Pokud se někdo ptá, co stojí u kořene antipatie teplických rockerů k ženám, odpověď se nabízí. Kabáti neopěvují ženy, opěvují ukojení vlastního chtíče: „Neboj, lásko, nežli v ruce, mám ho radši v tobě“. Ad představa čehosi po smrti: „Byl jsem tam jednou a to v delíriu / To vám byla nuda chcíp tam pes / Flašky a ženský tam nemaj díru / Byl bych vůl kdybych tam lez.“ Právě ženy jako samostatné bytosti mohou způsobit komplikace v pudovém uspokojení – proto jsou z nich pánové z Kabátu poněkud roztrpčení.

Vyhovuje jim pasivita žen – asi jako u postavy z důvtipně nazvaného songu Frau Vogelrauch. Komunikace se odehrává podle vzorce z písně Tak to má bejt : „Až přijde princ, bude mu stát / řekne ti lehni na znak, mám tě rád.“ Holky „ve dne v noci tancujou, jen pro mě tu jsou“, ale některé se asi před muži neuměly chovat: „že byly moc drzý, tak žijou za plotem.“ (Poslední dvě ukázky jsou z raného textu Fuck´n´Roll, který napsala Jindřiška Vojtková.)

Texty Kabátu jsou poznamenané těžkým neumětelstvím: to tu zmiňujeme ne jako kritiku, ale na jejich obranu. V textech se jistě leccos ocitlo z nouze, „aby tam prostě něco bylo“: i iracionální a nemohoucí textař při tom ovšem čerpá z obrazu světa, jak se mu jeví a jak je mu blízký. Tenhle typ instinktivní tvorby je cenný jako lakmus obecných lidových nálad: jednak z nich mocně čerpá a jednak je skrze popularitu dál upevňuje jako normu.

Pokud máme pocit, že k rockerství vyostřená „chlapácká“ dikce Kabátu patří, zkusme hledat jeho paralelu ve světovém rocku. U hvězd a klasiků žánru ji nenajdeme: hédonistické gesto má u klasických rockerů i stylizovaných dekadentů ukotvení v pozitivních názorech a nespojuje se s xenofobií. Tohle není cynický nadhled jako stylové glosování reality. Arogance Kabátu spíš připomene exjugoslávský turbofolk, lokální hudbu mexických mačos (psanou občas na objednávku místních mafií) a propagandistické písně, které mají udržet posluchače v názorové izolaci a posílit nepřátelství vůči jiné skupině lidí.

V roce 2009 přišlo za Kabátem na pražský Vypich na šedesát tisíc posluchačů. Kapela prodala podle oficiálních čísel vydavatele přes milion alb (gratuloval jí k tomu tehdejší ministr kultury Besser): její popularita napovídá, že diskuse o tom, co je sexistické a působí ve společnosti újmu, v Česku prakticky ještě neproběhla. 

Obliba mezi řadovými posluchači je jedna věc. S ní souvisí byznys těch, kdo se chtějí s Kabátem svézt, a to bez ohledu na typ obsahu, který tak dál šíří. Radnice bývají často nadšené, když se mohou prezentovat koncertem s českou pophvězdou: to je důvod, proč do jejich koncertů tečou nezřídka veřejné peníze. Lze věřit, že za čas se bude taková praxe zdát jako neúnosný populismus, před kterým se dlouho zavíraly oči.

Holky to chtěj taky // Vždycky, když má někdo pocit, že mužský šovinismus v písních je jen taková zábava, pomůže k vyváženému pohledu otočení rolí. Je stejně samozřejmé, aby ženy zpívaly vulgárně o svém chtíči a redukovaly druhé pohlaví na zpředmětněné bytosti, které potřebují leda tak pro svoje ukojení?

První takové skupiny se objevily naprosto záměrně, aby tematizovaly nerovnováhu na scéně. Patřily k vlně „vzpurných holek“ riot grrlz a začátkem devadesátých let se prolnuly s druhou vlnou feminismu. Nejaktivnější byly Bikini Kill s nesmiřitelnou muzikantkou a organizátorkou Kathleen Hanna. Předchůdkyň měly jen pár: když výtečné britské punkerky The Slits jely v roce 1977 turné s The Clash, personál hotelů byl v šoku. U mužských kapel byl zvyklý na nápadný oděv, špínu, sprostotu, hluk a na to, že „pan Jagger“ či kolegové občas vyházeli věci z oken. Víceméně se jim to tolerovalo. Ale aby se podobně chovaly ženy?

Přišly ještě hustší následovnice. Snad největší fantazii má kanadská performerka Merill Nisker čili Peaches – od názvu alba Fatherfucker až po písně jako Two Guys (For Every Girl), kde obrací naruby pornografický pohled mužů na dvě ženy v akci a žádá – přesně pro tutéž nezávaznou potěchu – show dvou mužů. Její postřehy jsou sarkastické, někdy až jedovaté: Peaches třeba velmi rychle odhalila, že i přes všechnu kontroverznost se na ni chodí část publika dívat jako na sexy objekt: udělala z toho téma a zmínky na koncertech si nikdo za rámeček nedal.

Kabát dobře, a snad i užitečně, indikuje určitou vrstvu nahlížení na mužské a ženské role u nás. Světový feminismus dnes řeší už úplně jiné otázky, ptá se po kategoriích queeru, po komercionalizaci samotného feminismu - a v Česku dostává výroční cenu společnosti OSA textař Kabátu Milan Špalek (za rok 2011).

Ale taková je prostě česká realita. Patří k ní i prezidentské předvolební žertování o znásilnění: s vědomím, kolik lidí tu oceňuje poetiku Kabátu, to jistě nebylo přeřeknutí.


Psáno pro Orientaci, víkendovou přílohu Lidových novin.