Jožo Ráž má ve své pracovně za
zády velký plakát na koncert Elánu v newyorské Carnegie Hall.
Stojí na něm: „Legendary Czech-Slovak rock band“. Elán byl
svým ohlasem vždycky „federální“ kapelou. Proto za Rážem
zajel i filmař a muzikant Petr Marek při natáčení dokumentu
Hledání ztraceného pokladu
o tom, co může v budoucnu spojovat Čechy a Slováky.
Groteskní a hravý film plný absurdit uvede ČT v rámci
česko-slovenského projektu Celnice – Colnica.
„Vy v Čechách fungujete na úplně
jiných vibracích,“ praví tu filmařům slovenská věštkyně
Annamária Higginsová. „Slováci jsou těžcí, v Čechách se
dobře létá. Ale u nás je blíž ke zřídlu,“ pojmenovává
rozdíl mezi „rozvinutější“ a „autentičtější“ části
bývalé federace. Rozumování Joža Ráže, který během rozhovoru
založí požár (doutníkem) a zase ho uhasí (minerálkou), je
fascinující sledovat: na obsahu slovních klišé málo záleží,
spíš se tu jen valí vpřed projev vůle kohosi, kdo je ve veřejně
vlivné pozici vítěze.
Jinak se tu mluví s nehvězdnými
lidmi. Od úvodní postrockové interpretace Nad tatrou sa blýska
až po závěrečný béčkový
zombie klip se Štefánikem a Masarykem vstávajícími z hrobů –
všechno se skládá do resumé, že k vytvoření české a
slovenské identity se nejdříve budeme muset zvednout z „hrobového“
dna. Věštkyně-politoložka nabízí ezoterický přesah: „Abychom
se spojili na jiných úrovních, bylo
třeba se nejprve rozdělit.“
Petra Marka cosi spojuje s dalšími
autory mladší střední generace, třeba ženskými raperkami
Čokovoko. Ani jeden z nich nepatří k pražskému centru, zároveň
se nepokládají za příslušníky alternativní tvůrčí elity,
která je vždy zčásti intelektuální. Marek a spol. díky tomu
„vysílají na jiné frekvenci“: se zájmem reflektují
amatérskou tvorbu, vesnický naivní odraz tvrdého rocku i popu.
Sledují bulvár a kýč: i ty se přece občas „prořeknou“ a
ujede jim něco, co lze vnímat jako shrnující symbol či metaforu.
Jsme zvyklí na to, že v domácích
filmech vídáme pravidelně tytéž sociální skupiny Čechů a
Slováků: herce (v hraných filmech) a myslitele, elitu či
výjimečné osobnosti (v esejistických dokumentech). Markův
casting jde evidentně do jiné společenské vrstvy: k obyčejným
lidem, méně známým kapelám, široce distribuovaným mediálnám
obrazům. Cílem není oslavit všednost: ze „všedního“
materiálu se ve střižně budují docela rafinované metafory.
Filmař se tu přitom nevyvyšuje nad ty, jejichž výpovědi
sestříhává: spíš občas rozpačitě klopýtne právě tak jako
oni. Naposledy slovo „sociální“: právě v přirozeném spojení
s nižšími a přehlíženými sociálními skupinami je výlučnost
a silná hodnota Markových filmů. Díky tomu by mohly přitáhnout
i ty, kdo jinak experimentátory s obrazem pokládají za izolované
od života: je to přesně naopak, ukazuje Hledání ztraceného
pokladu.
Žádné komentáře:
Okomentovat