Čí je státní hymna

Jaký význam má dnes státní hymna? Tak se lze ptát poté, co elektronickou verzi Nad Tatrou sa blyská v podání kapely Piča z hoven odvysílala Česká i Slovenská televize v cyklu Celnice. Ostrá reakce napovídá, že na symboly je leckdo z nás dodnes citlivý.

Ta poměrně drobná kauza s hymnou a hanobením byla na samém počátku vším jiným než provokací. Když vloni vycházelo debutové album Doom na kraji lesa jedné kapely brněnských studentů umění, své místo mezi potemnělými elektrobeaty našla i verze Nad Tatrou sa blyská: je posunutá do hypnotické mantry, ironii tu necítíme, spíš intimní zaříkání. Zpěvačka si přeložila text do hovorové češtiny: „Zastavme je, bratři, nech se ony ztratí, Slováci ožijou.“ Od goticky temné, obecně skeptické kapely působí tohle finále desky jako přimknutí k čemusi pozapomenutému, mírně obskurnímu, ale nepochybně sympatickému.

Brutální útok češtinou // Písničku si vyhlédl filmař a hudebník Petr Marek a včlenil ji do dokumentu Hledání ztraceného pokladu, který vznikl pro závěrečný díl televizní Celnice: společného projektu České a Slovenské televize, ohledávajícího česko-slovenská témata minulá i přítomná. Markův film patřil k těm experimentálnějším a nezbednějším v rámci cyklu (určitá formální rozmanitost byla pro rozsáhlou Celnici nezbytností a jistě ji posílila), byť nakonec mluvil o seriózních věcech. Slovenské diváky nakonec nepohoršili Masaryk se Štefánikem, vstávající z hrobu v zombieovské scéně, problém nevyvolaly rozšafné pseudopolitické úvahy Joža Ráže a věštkyně s kartami. Dokonce lze tušit, že rozbuškou nebyla sama elektronická verze, ale 1) v menší míře čeština a 2) především název kapely, který jsme si nechali až sem. Skupina, která v televizním filmu vystupuje, si říká Piča z hoven.

Jakkoli na obrazovce byla představená zkratkou PzH, kombinace češtiny, vulgarismů v názvu a možná i pentagramu na bubnu kapely vyvolala reakci. „Ľudia, zodpovední za túto cieľavedomú politickú provokáciu nemôžu zostať nepotrestaní,“ píše bývalý poslanec za Slovenskou národní stranu Štefan Paulov. Lékař z Nitry Paulov, který zasedal i ve federálním shromáždění před rozpadem společného státu, napsal otevřený dopis ministru kultury Maďaričovi a zároveň podal na policii podnět k vyšetřování. Jako viníka vidí slovenského koproducenta, tedy veřejnoprávní společnost pro rozhlasové a televizní vysílání RTVS. Nejprve žádal hlavu jeho ředitele, pak pokutu. „Takýto brutálny útok na štátny symbol SR si od jej vzniku nikdy nedovolilo žiadne bulvárne médium,“ domnívá se exposlanec v otevřeném dopise ministrovi.

Kapela z Brna se tak v těchto dnech dočkává největší publicity za celou dobu existence. Na Slovensko však „má štěstí“ opakovaně. Vystoupení v rámci předprogramu akce Košice – Evropské město kultury před třemi lety se vymstilo organizátorům. Jejich odpůrci je obvinili, že za svěřené peníze dovážejí kapelu, která si dává vulgárnost přímo do názvu. Populistická dikce obvinění a neprůhledné vztahy způsobily, že koncert kapely přispěl k odvolání Zory Jaurové, která stála u vzniku vítězného slovenského projektu. Vlastně není až tak podstatné, že Štefan Paulov argumentuje evidentně zmateně. Zajímavější je, že s hymnou se pořád spojují emoce, pocit možného zhanobení – a především se s ní pojí politizace a nátlak.

Jaký význam má dnes státní hymna? Jistě požívá zvláštního zacházení, ale mělo by jí být vyhrazeno něco víc, snad přímo restrikce v použití? A jak by taková praxe obstála v době, kdy se umění, showbyznys, reklama, ale i „lidová“ tvorba na netu živí všemi možnými kulturními kódy? Bylo by možné vyjmout z nich hymnu? A proč by se tak mělo stát?

Ze slovenské reakce (která pokračuje vyjádřením ministra) je vidět, že i v naší době se hymna v určité části společnosti pokládá za skutečný státní symbol, jemuž náleží nedotknutelnost. Když v Česku nazpíval Ondřej Hejma se Žlutým psem jakousi blues-soulovou verzi Kde domov můj na album Trsátko (1996), žádné pohoršení, a už vůbec ne disputace mezi politiky, se nekonaly. Na tématu „kde domov můj“ (už oproštěném od zbytku hymny) se také potkávají dvě vzdálené generace ve filmu Česká RAPublika: Hana Hegerová a hiphopeři Orion a SuperCrooo. Provokací v pravém slova smyslu mohla být snad jen hymna v podání Egona a Karla – tedy Milana Šteindlera a Davida Vávry v televizní České sodě. Zmoženi kořalkou, pějí tu coby dva sudetští Němci vroucnou ódu na ztracenou vlast. Jejich „wo ist mein Heim?“ je dobrý příspěvek do diskuse, kterou si dodnes mnozí raději nepřejí.

Pohrávání České sody je jenom novějším koncem dlouhé řady variant, přisvojení i evidentních parodií. Variace na toto téma sepsal už Karel Havlíček Borovský s nadčasovou vizí českého přichýlení k Rusku: "Kde domov můj?/ Zákony kde píše vláda/ knutou národům na záda,/ přirozená práva kde/ kozák ekšplicíruje,/ kde otrokem jen jeden není,/ mezi Rusy domov můj!" Autorkou dávného feministického vyznání je Hana Letenská: "Kde domov můj?/ Tam, kde hrdé ženské srdce/ v hrudi silné prudce drce,/ kde volební právo je žen/ zajištěno ústavem. / Tam teprve krásně bude, v zemi rovnosti všech žen!“ Celou knihu z variant a parafrází Kde domov můj sestavil v roce 2004 Patrik Ouředník.

Hvězdnatý prapor na fotbale // Exposlanec Paulov mimo jiné uvádí, že „si nastudoval zákony na internetu“ a že samotný převod slovenské hymny do čestiny je nepřípustný. „My si také nemůžeme americkou hymnu zpívat slovensky,“ vyjádřil se. Pochopitelně se mýlí: právě The Star-Spangled Banner je příkladem „open-source“ hymny, u níž se nikdy nebránilo komukoli, aby ji přijal za svou jako symbol vztahu ke Spojeným státům. Ty jsou samy o sobě tak silně multikulturní, že první překlad, do němčiny, se objevil už v roce 1861. Od té doby si text přeložili Španělé, Francouzi, existuje v hebrejštině, jidiš, irské galštině a jazycích indiánských kmenů Navahů a Čerokézů. Kdo ví, jestli si slovenská komunita ve Státech taky nějaký text nesepsala.

Zajímavé je, že tradici „popových“ čtení a překradů americké hymny musel založit člověk „zvenčí“ - portorikánská hvězda José Feliciano. Jeho pomalá bluesová verze v roce 1968 přikovala diváky sportovního přenosu k obrazovkám a vyvolala silnou kontroverzi: ne ve smyslu svatokrádeže, ale ve vztahu k probíhající válce ve Vietnamu. Je vhodné vyjadřovat v téhle situaci vlastenectví, ptali se mnozí. Odpověď svého druhu vypálil Jimi Hendrix: pravidelně hrával na koncertech „výbušnou“ verzi hymny, v níž byl dobře slyšet jeho záměr prolnout melodii s „explozemi bomb ve vzduchu“. Nejdřív pořádně nadzdvihla konzervativní Ameriku, pak se stala klasikou.

Od té doby zpívali hymnu mnozí: vžila se jako součást každoročního finále Super Bowl. Soulově ji tu přezpíval Marvin Gaye (1983), s Whitney Houston (1991) se hymna jedinkrát dostala do hitparády nejprodávanějších singlů. Nahrál ji Steve Tyler z Aerosmith, kapela Boston si její instrumentální verzi zařadila do alba největších hitů. Christina Aguilera vyvolala bouřlivé reakce, když v přímém přenosu zapomněla slova. Není v tom sama. Hymna je pověstná tím, jak je dlouhá (jen první sloka trvá 90 až 100 vteřin) a jak náročná je u pěvce na rozsah (potřebujete decimu, tedy rozsah dvanácti tónů). Díky tomu se dočkala zruinování od mnoha upřímných vlastenců.

Úcta k symbolu... čeho? // Brněnským PzH přinesla mikrokauza s Nad Tatrou sa blyská jistě nové posluchače. Vyvolala taky vlnu přátelské solidarity. Petr Marek v reakci na exposlancovo obvinění nazpíval českou hymnu slovensky: „Kde sa pnie Kriváňa hlava, kde bystrý Váh zpod skál vstáva (…) A to je tá spanilá zem, zem slovenská domov môj!“ Není to recesní novinka, ale text nalezený ve zpěvníku z počátku dvacátého století: tehdy se různé kraje hlásily ke „krásné zemi“ lokálními variantami a nechyběla slovenská. Marek zveřejnil nahrávku pod hlavičkou své kapely Midi lidi. V posledních dnech se objevily i maďarské verze slovenské státní hymny. To už musí být pro Slováky provokativnější sousto, zvlášť v kombinaci s tvrdou elektronikou producenta, který si říká Samčo, brat dážďoviek.

Celá ta kontroverze je příležitostí uvědomit si, že ve společnosti jsou dnes zastoupené různé komunity, jejichž náhled na státní symboly ve zkratce dokumentuje, jak různě vnímají celý dnešní svět. Písnička jako umělecké dílo nemá nikdy jediný výklad, je otevřená: proto by se jí dokazatelné hanobení nemělo týkat. Kontroverze mezi různými vrstvami společnosti je ovšem politicky zneužitelná – jak ukazuje účelový proces v Rusku s členkami Pussy Riot. Nejen na Slovensku se najdou ti, kteří se jako pevného bodu drží národní definice z minulosti – a nechtějí s ním hýbat. Oproti tomu je tu otevřenější (ne nutně generačně mladší) vrstva, která pojmy jako stát či domovina spojuje právě se svobodou, která jí umožňuje tvárně zacházet i s hymnou.

S tím souvisí – víc než by se na první pohled zdálo – rozbušný název kapely a jeho příčiny. Proč si dnes kapela (jejíž tvorba, pokud to není jasné, naprosto není vulgární) zvolí jméno Piča z hoven, kterým si podepisuje rozsudek „nepublikovatelnosti“ ve velkých, mainstreamových médiích? Nu – právě proto. Čerstvá hudba byla vždycky o životním stylu – a dnes bychom našli řadu kapel, které mají superbanální, a proto špatně vygooglovatelné jméno. PzH jako by svým názvem říkali: ať si celý ten svět korektních institucí, které se štítí tabuizovaných slov, vystačí se svou zdvořilostí. My do tohohle kontextu beztak nemíříme. Nic pro nás neznamená.

Je docela možné, že právě tenhle otevřený rozchod se starým světem slovenského poslance podvědomě zamrzel: ti mladí si bez skrupulí ignorují struktury, jež jsme se tu snažili budovat – národní, církevní, sociální. Ano, jenže tohle generační zklamání se v dějinách pořád opakuje (v naší zrychlené éře v kratších cyklech) a žádný podnět k policejnímu vyšetřování ho nevyřeší. Jak říká muž, který si troufl zpívat nedokonalým hlasem jinak než ti před ním: „Každý ví, časy se mění.“

Psáno pro Orientaci LN //