Piano ve městě

Za šest dnů od napsání je toho určitě dost nového. Sledovat a komunikovat lze ve FB skupině Piána na ulici! Zdravíme Láďu na Míráku a vůbec. A jděte si zahrát! 

V organismu hlavního města pracuje od tohoto týdne nový virus: klavíry. Volně přístupné nástroje začal umisťovat na pozorně zvolená místa Ondřej Kobza. Zatím jsme ho znali jako majitele a dramaturga klubů Café V lese a nábřežní Náplavky – Bajkazyl: právě tam, na břehu Vltavy, stálo první neuzamčené piano. Žena, kterou jsem u něj zastihl ve čtvrtek odpoledne, dohrála skladbu a řekla, že je z Argentiny. To mě zaujalo: když se hraje na klavír, nepoznáte z toho národnost. Je to univerzálnější než špatně zvládáná angličtina. Co všechno virus klavírů způsobí?

Čtvrtek, 20 hodin. Vyjíždím po eskalátoru do haly Hlavního nádraží a slyším zpěv, dokonce poměrně čistý. Rekonstruovaná hala sice nemá bankomat skoro žádné velké banky a jít se vyčurat tu stojí jako menší oběd, ale díky Kobzovi je tu teď piáno. Dívka, která u něj sedí, hraje Cohenovo Hallelujah a potom Možná že se mýlím od Nohavici. Pozorovat lidi okolo je skvělé. Je tu starší bezdomovec, který dost tlustou sukovicí „fandí“ do taktu. Občas se zastaví cizinci s krosnami, kteří už měli namířeno na nástupiště. Pár cizích lidí, co spolu zpívá Cohena, se na konci písničky objímá. Jiní si sedli na zem: nemají povahu na to, aby na nádraží zpívali nahlas, a tak si říkají úplně tiše text, který evidentně znají, pro sebe.

Škoda, že v papírových novinách nemůžete rozkliknout zvukovou ukázku: nádražní hlášení smíchaná s proudem hudby znějí výtečně. Odcházím ve chvíli, kdy mladík hraje etudu, jež by mohla být od Philipa Glasse. Možná z tohohle nádraží ten kluk pojede o den později na jeho koncert v Ostravě.

O půl hodiny později, Náměstí Míru. Před kostelem svaté Ludmily kdosi hraje Perfect Day od Lou Reeda. „Padesát osm,“ říká ženě pán, který se rozhlédl a spočítal, kolik lidí klavírní produkce přitáhla. Mladý muž se ptá, zda je na nádraží u piána fronta, nebo zda si bude moci zahrát hned. Je tu i Ondřej Kobza. „V devět piano zamykám, respektujeme dohodu o večerním klidu.“ „Co když bude v noci pršet?“ „Máme nepromokavý přehoz.“

Kavárník Kobza nedělá nikomu virální kampaň: starší klavíry pořídil za vlastní peníze. „Teď se nám lidi ozývají a nabízejí nástroje,“ říká. Zatím jich je po městě sedm: mimo jiné u Masarykova nádraží (u kavárny Ema v ulici Na Florenci), v hale Městské knihovny nebo v podloubí Filozofické fakulty. „Na Letné se piano neosvědčilo, děti do něj zbůhdarma mlátily,“ říká Ondřej Kobza. „Zítra ho stěhujeme do Karlína.“ Jdu domů a zvony z Ludmily bijí do Život je jen náhoda.

Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později. Jak dlouho vydrží piána, neskosí je příliš brzy zásah úředního šimla nebo vandalů? Lidé si veřejné produkce fotí a natáčejí, jako by měli pocit, že tenhle vpád hudby do pouličního dění je pomíjivý a za chvíli vyprchá. „Příští týden vyměníme na Hlavním nádraží pianino za křídlo,“ plánuje Kobza. Sám by rád nechal dění volnost, ale zároveň inicioval kolem klavírů drobné cílené akce.

Na tomto místě jsem letos psal o akci při galerii MeetFactory, o sugestivní a tajemné performanci, při níž klavírista hrál na hořící piáno. Nenapadlo by mě, že o pár týdnů později mě v Praze pod širým nebem potká klavírní zážitek znovu. Tentokrát přesně opačný než bylo to stylizované spálení nástroje. 

Je to test. Test, který záhy ukáže, jak si umíme poradit s něčím tak otevřeným, jako jsou piana ve městě.

Psáno pro Orientaci, sobotní přílohu Lidových novin. Pokud vás texty na tomhle blogu baví, čtěte a podporujte papírové Lidovky.