Tak je to definitivní: Bill Orcutt se vrátil. Hráč, který má právem pověst nejdivočejšího z dobrých kytaristů, se vynořil ze zapomnění - což velkolepě a překvapivě obohatilo dnešní živou scénu. V devadesátých letech rozséval originální chlapík z Miami nervní, zpanikařený hluk jako šéf kapely Harry Pussy. Trio se rozpadlo v roce 1997, Orcutt se usadil, věnoval rodině, začal pracovat pro eBay a úplně přestal muzicírovat.
Jenže po deseti letech ho oslovili z Load Records, aby sestavil kompilaci z dávných nahrávek. "Myslím, že jsem úplně zapomněl, jaká energie v té hudbě byla," říká Orcutt, který náhle překvapeně zíral na sebe sama o dvanáct let mladšího - na videu, jež někdo zavěsil na síť. Kapela Harry Pussy působí extrémně dodnes: bubenice strašlivě řve a vříská, což zní o to nelítostněji, že má snímač uvnitř v puse, ba možná až v krku na hlasivkách. Do toho jako o život řeže do kytary Orcutt, na čemž je vtipné i to, že je podobný Glenu Hansardovi. Koncerty měly třeba osmnáct minut, víc nevydrželo jeviště ani hlediště. O dvě generace mladší noiserockové kapely Sightnings nebo Hair Police vesměs prohlásily, že Harry Pussy byli apoštolové jejich víry.
Stále však jsme u story Orcuttovy konfrontace s vlastní starou hudbou: ne že by se mu po letech nelíbila, ale rozhodl se ji nahrát znova. Doma měl starou akustickou kytaru Kye z konce padesátých roků: zní o to řinčivěji, že je na pokraji rozpadu. Orcutt tedy svůj druhý život začal sólově a se španělkou. Starou vervu neztratil, ale zasnoubil ji s náklonností ke starým bluesmanům. "Fred McDowell dovedl tak krásně tvořit tón... Ovlivnili mě i klavíristi, Thelonious Monk, ale blues bylo tím důvodem, proč jsem si v patnácti koupil kytaru." Stejně jako zamlada, potáhl Orcutt nástroj jen čtyřmi strunami. Zvykl si na to: prý se tak na akustiku dají líp zahrát rockové figury. Každopádně se tím ještě víc podobá dávným tulákům s kytarou, jež už částečně vzala za své.
Syrovost a zalíbení v primitivní přímosti se u padesátiletého zběhlého instrumentalisty zasnoubily s nadhledem a širším plánem. Vydal album A New Way to Pay Old Debts, které záhy pro mezinárodní trh převzal sledovaný vídeňský label Editions Mego: pak přibylo - už přímo pro Mego - další album How The Thing Sings a 30. září vyjde třetí. Jmenuje se podle citátu z Gertrudy Steinové A History of Every One (Dějiny jednoho každého) a Orcutt tu svým stylem požehnaného záchvatu hraje Bílé vánoce a křesťanské i aktivistické songy, jež zná každá americká rodina. Naplno tu vysvítá, co se dalo tušit: za Orcuttovým divoustvím byl vždycky koncept. Třeba v podobě odmítnutí všeho luxusu, a to i v kytaristickém vybavení.
Na příběhu Billa Orcutta nepřehlédněme jednu věc. V padesáti letech se vrátil k odloženému "mladickému šílenství", protože zjistil, že je to nejlepší způsob života. Že to není postpubertální střemhlavé blbnutí, ale jeho jedinečnost. Díky tomu, že se projevuje chytrou a nevídanou hudbou, se o ni svět se zájmem přihlásil a Orcutta dnes zvou k hraní výrazní kurátoři.
Stačilo málo a Orcutt by byl zůstal konzultantem portálu eBay. Přišli bychom o hodně - a on sám by žil asi spokojeně, ale ne tak moc, jako když teď třeští v duu s bubeníkem Chrisem Corsanem. Snad i nám se podaří včas rozeznat, které hříchy mládí byly ve skutečnosti signálem našeho nejvnitřnějšího já.
Žádné komentáře:
Okomentovat