17. 9. 2013

Tajná společnost nového českého podzemí // Sousedi, Skrytý půvab byrokracie

Vydavatelství Polí pět přináší v posledních letech dost cenných impulzů... jak zdejší čtenáři vědí, takže tenhle perex z Lidovek bych na blog ani nepsal.  Takže- dvakrát novinky z Polí pěti. Za poslech stojí především překvapivý postrock nového dua Sousedi.

Kapela s ultracivilním názvem Sousedi je na scéně nová, i když oba její členové jsou zkušení muzikanti středního věku. Violoncello a kytara, tedy Karel Žďárský a Martin Peřina, se na albu Purpura Echo potkávají v lehce hypnotických strukturách, kde nad opakovanými figurami plachtí volné melodie. Je to hudba na hranici lyriky a velké citové uměřenosti, má cit pro vývoj i pozdržení. Elektronické efekty dělají sound psychedeličtějším, pořád je tu však dost prostoru pro flažolety a jemné akustické detaily.
Na albu se objevuje pár hostů: beze slov zpívá Dorota Barová (Tara Fuki, DoMa Ensemble, Vertigo), několikrát promluví básník Ladislav Puršl. Vcelku ale Žďárský a Peřina, sousedi i v reálu, hlásí, že „další členy nehledají“. Jsou tedy v jádru instrumentální duo: dá se říct, že český postrock je bohatší o dobrou, už teď vyzrálou kapelu.
Ta strunná hudba, kterou pořád zčásti proznívá minimalismus, pochopitelně leccos připomene: třeba Dunaj a jiné kapely s Vladimírem Václavkem, cello se v tomhle kontexu pojí s Vojtěchem a Irenou Havlovými (nebo islandskou hráčkou podobné poetiky, renomovanou Hildur Gudnadóttir). Sousedi ale na tohle všechno navazují - slušně poučení tím, co přinesla hudba posledních dekád. Jsou občas „chemičtější“, kytarová psychedelie odkazuje až kamsi k Sigur Rós. To jsou ovšem jen referenční body. Snad znamená debut Purpura Echo pro Sousedy pořádný odraz k intenzivnějšímu hraní: je to kapela s evidentně svým soundem, umí obsáhnout jak líbezné soundtrackové polohy, tak téměř filozofující struktury a má dobrou šanci zaujmout i mimo českou scénu.

Skupina Skrytý půvab byrokracie má na scéně už docela stabilní pozici. Obeznámené publikum si zvyklo, že kapela s hravostí zkoumá, jak může vypadat rocková a undergroundová písnička v určitých mezních polohách. S těmito „výzkumy“ se pojí sofistikovanost, která je v kontextu (aspoň naší) rockové scény nevšední. Na albu Ouředníkovy referáty zpíval Skrytý půvab byrokracie úryvky z úspěšné prózy Patrika Ouředníka Europeana. Jindy se stává zhudebněným materiálem přemítání Johna Cage o zvuku anebo důkladný seznam názvů českých hudebních skupin, prozpěvovaný po padesát minut.
Na novince Johoho se kapela s výraznou baskytarou a deklamativním zpěvem Josefa Jindráka pustila do textů Gillese Deleuze, Félixe Guattariho a dlaších francouzských filozofů. Je to pochopitelně zábavné, zvlášť v kontrastu „zatěžkaného“ sdělení a hrubozrnného postpunkového šlapáku. Zároveň ale SPB dost důvtipně vybrali fragmenty, které jasně komentují dnešní společenskou situaci anebo poměry v hudbě (Rhizomy, Simulakrum). Charakter alba je hlavně anekdotický: přesto bude asi leckdo rád, že se seznámil s texty, které patří k těm srozumitelnějším a jejichž výstižnost je pořád silná. Viz pasáž o tom, že „každá tajná společnost má za sebou jinou společnost, ještě tajnější“.
Přesto je jako celek hudba Skrytého půvabu byrokracie rozpačitá věc. Má v sobě úsměv, jako by svou radikálnost vnímala spíš jako takové lumpačení. Muzika sama o sobě tu pozornost neudrží: i když SPB prodělali vývoj od přiznaného diletantství k poučenější eklektičnosti. Leader Josef Jindrák je, jak mnozí vědí, šéfem labelu Polí pět. Coby člena SPB ho vede spíš nostalgie ke starší undergroundové generaci, možná i nové vlně 80. let. Na téhle úrovni by patřil spíš k vydavatelství Guerilla, které pilně udržuje odkaz plastikovské society. Jako vydavatel má Jindrák zaplaťbůh mnohem současnější instinkty, díky nimž – v době tak nejisté na vydavatelství – pomáhá významně mapovat českou hudební současnost.


Jak už bývá u Polí5 zvykem, každé z alb je možné stáhnout přes webový systém Bandcamp v digitální podobě zdarma nebo za dobrovolný příspěvek. To je nadprůměrně přátelský přístup k publiku: těžko říci, jak se podepisuje na ekonomické stabilitě Polí pěti, ale umělecky se téhle značce pořád dost daří. Do vánoc tu má vyjít mimo jiné novinka nejsilnější kapely labelu B4: k čerstvému albu má být jako bonus přiložen archiv s patnácti alby z obskurnější minulosti těchto nositelů hudební ceny Vinyla.

1 komentář:

  1. Se SoUsedským zhodnocením souhlasím, jen to "na scéně nová" mi moc nesedí. Nějaký ten rok kluci už posluchačům dech na koncertech tají.

    OdpovědětSmazat