V květnu spustilo rádio BBC nový pořad, pochopitelně i s webem: Tweet pro tento den. Příznivce jednovětých vtipů však musíme zklamat. Populární slovo je míněno doslovně: tweet znamená pípnutí a BBC tak na jeden rok spustilo denní okénko pro nahrávky ptáků. Po letech se tak přiřadilo k Hlasu pro tento den, který Český rozhlas uvádí – a vydává na kompaktech - už dekády.
V Británii panuje kolem „tweet“ projektu jistá pompa: vede jej David Attenborough, jehož popularizační seriály Ptačí svět, Soukromý život rostlin nebo Zmrzlá planeta zná široké publikum i u nás. Expertním lovcem zvuků pro Attenborougha je už dlouho Chris Watson: a právě s ním se dostáváme na hranici cvrlikání s hudbou.
Watson, vloni šedesátiletý, býval členem kapely Cabaret Voltaire: stojí za zmínku, že dílo pionýrů elektropopu ze Sheffieldu nyní s péčí reedituje label Mute Records. Ale Watson dezertoval k nahrávání divoké přírody. Stal se elitou oboru, koneckonců o tom, jak jeho nahrávka supů ožírajících mrtvou zebru rozplakala školáky, jsme v Orientaci LN i na tomhle blogu už psali.
Stalo se, že výtečné nahrávky bouří na moři a migrujících hejen přiměly určité publikum poslouchat, jako by to byla muzika. Ta změna v naslouchání není nic jednoduchého a spíš sama přijde, než by se dala naučit. Ale londýnskému labelu Touch se podařilo vřadit Watsona do nezávislé scény: začalo to albem Stepping into the Dark (1996), to byli Watson a spol ještě myšlenkově napřed. Zvuky reálného světa začali lidé skutečně výrazněji vnímat během nulté dekády, kdy se prosezený čas u počítače ve virtuálním světě hodně prodloužil.
Tehdy přišly skvělé desky Weather Report (2003, Watson tu mj. putuje s arktickou krou Golfským proudem od odlomení až k roztátí) nebo Storm (2006, spolu se Švédem BJ Nilsenem). Watson také začal čím dál víc vytvářet instalace, rozhlasové pořady a sound walks, třeba procházku místy, kudy chodil a naslouchal Benjamin Britten. Praxi „lapače zvuků v terénu“ využil i při netradičním vzniku živého alba norského producenta Biosphere Wireless, když natáčel elektronický koncert přímo v akustickém prostoru bristolského sálu Arnolfini. Přispěl k The Bee Symphony, kdy s nahrávkami včelích společenství zpívalo společenství lidské a téma divoké přírody chytře varioval na albu nahrávek zanikající mexické horské železnice Vlak duchů, tedy El tren fantasma (2011). Jeho nejnovější album In St. Cuthbert’s Time (2013) má za sebou taky příběh.
Ostrovu Lindisfarne u severovýchodního pobřeží Anglie se taky říká Svatý Ostrov. Ketští křesťané tu měli klášter už v sedmém století: tehdy připlul i biskup Svatý Cuthbert. Na jednu stranu cestoval a šířil víru, zároveň se u Lindisfarne odebral na ještě menší ostrůvek, předal opatství jiným a vyhovovalo mu rozjímat mezi hejny ptáků a tuleni na pobřeží. V kronikách ho vidíme s kachnou v dlaních. V tomtéž prostředí jeho následník sepsal chorální Lindisfernské žalmy.
Watson nebyl prvním umělcem, kterého oslovila univerzita v Durnhamu k projektu v tomto kraji. Muzikanti si většinou všímali právě žalmů. Watson taky, ale jinak. „Skladatele vždycky ovlivňuje prostředí, ve kterém píší,“ pravil – a rozhodl se pro album In St. Cuthbert’s Time natočit zvuk ostrova bez lidí, tak, jak ho mohli najít mniši, když se tu po roce 600 vylodili.
Prasátko Pepa by možná použilo svůj klasický výrok: „To zní trochu nudně.“ Jenže na severském ostrově je čilý provoz. Watson sem uspořádal čtyři výpravy za rok, aby zachytil winter, lechten, sumor i haefest, jak říkají staří Kelti. Velká kachní společenství se překřikují ve zvuku, který nevyvolává dojetí nad krásou přírody, ale spíš připomíná freejazzový saxofonistický battle. To je největší překvapení desky: ale i jarní skřivani, čejky a bekasíny nebo letní stehlíci a hmyz přinášejí úžasné zvuky. Kajka, které se právě podle opata v Anglii říká „Cuddyho kachna“, vydává naprosto lidské slabiky „Úú! Vúú!“ a barvou hlasu silně připomíná Zuzanu Stivínovou. Watsonův mikrofon je někdy tak blízko, že mu hrozí sežrání – viz rybáci, kteří brání před zvukařem rodinné hnízdo.
„Jsem si vědom,“ říká Watson, „že to, co dělám, má širší politický aspekt. Ale nehodlám poučovat. Lidi se musí rozhodnout sami.“ No, takže tak. Album vřele doporučujeme. Pro hudebníky jako bonus upozornění: protože příroda je in, letos poprvé vyšla obrovská banka Watsonových zvuků Geosonics k tvůrčímu použití – Arktida, hroši i zvuk chůze jednoho mravence. Je drahá, ale já bych si ji nekoupil z jiného důvodu. Musel bych myslet na to, že těmi dešti, vedry, bažinami a pouští putoval celý život někdo jiný.
Žádné komentáře:
Okomentovat