2. 5. 2014

Julia Holter: Zklidni se







Prima, Creepy Teepee ohlašuje českou premiéru Julie Holter! Takže 12. - 14. 7. v Kutné Hoře. Takže sem dávám - lehce upravený - text, který vyšel po vydání jejího posledního alba Loud City Song v Orientaci LN. 






Kolem alba Julie Holter Loud City Song se vznáší hned několik témat. Její Píseň hlučného města lze poslouchat jako snivý pop i jako signál, že hudba se dnes mění.

Co je na Julii Holter, velkém objevu posledních tří sezón, tak jedinečné? Je to školená skladatelka, jež však přijala do své zkušenosti „obývákovou“ produkci nezávislých nahrávek. Její alba mají konceptuální rámec a novinka Loud City Song s volností krouží kolem leitmotivu útočného, hlučného města. Hvězda Julie Holter stoupá, ale nebude to mít snadné: je především autorkou a odehrát „strhující“ koncert jí není vlastní. To dnes rychlým volbám publika nepomáhá.


Světová média (ale třeba i Respekt), která teď píší vřelé a přející recenze, se drží příběhů alba, jak je popsali autorka a vydavatel. Těch „konceptů“ je tu několik, a tak je co převyprávět. Ale do značné míry je to omyl, nebo spíš falešná stopa: ten hlavní přínos Holter nespočívá ve skrytém propojení písní. Je v nich samotných, jsou prostě moc dobře napsané - a navíc aranžované se zkušeností výrazně současné skladatelky. 



Kombinací „křehká a chytrá“ se blíží jedinečné britské hvězdě Kate Bushové, pevným postojem a hudební hloubkou zase Joni Mitchellové. Tím, že zná leccos z historie avantgard a nepopové hudby, občas připomene Laurii Andersonovou. Srovnání s těmihle prověřenými tvůrkyněmi dává smysl i díky tomu, že Julia Holter si bere leccos ze starých časů: zajímá ji klasická a vyšší kultura od antiky po minimalisty, věří na poslech celého alba (vykládejte to dnes osmnáctiletým!), bere hudbu jako šanci zpomalit v rychlém světě. Dá se říct, že její staromódnost jí pomohla překonat rutinu dnešního popu a udělat krok do budoucnosti.

Skladatelka z obýváku // Celé nové album se točí kolem „hlučného města“ Los Angeles. Julia Shammas Holter se tu před devětadvaceti roky narodila. Řekne-li se, že studovala hudbu, má to dost jiný rámec než studium kompozice u nás: na akademii CalArts absolvovala obor elektronická hudba, což znamená čilý styk s osobnostmi, poetikami a technologiemi posledního půlstoletí. Julia si odtud odnesla výbavu k tomu, aby mohla jednat samostatně. Dvě písňové desky nahrála sama doma: Tragedy (2011) a Ekstasis (2012) mají sebenáročnost plnokrevných alb, koncepty inspirované starořeckými dramaty a udělaly z Holter putující hvězdu festivalů experimentálního popu. Ovšem „bedroom pop“ nebyl žádným jejím cílem, debutantka měla prostě jen málo prostředků a konexí, aby natáčela jinde než u sebe v pokoji. „Samotná pracuju jen z nutnosti,“ řekla serveru Pitchfork. „Intimita může být pěkná, když s ní umíte zacházet. Slýchám hodně hudby, která je prostě jen líná: někdo sedí u sebe na posteli a do mikrofonu zpívá pitomosti. Je to umění, prohlašují pak. To je protivné.“

Nějaký čas pomáhala svému příteli vést malý label Human Ear. „Lidi nám posílali mailem i tu nejidiotštější muziku, někdo jen zvracel do mikrofonu. Zvracet a nahrávat to může být zajímavé jen tehdy, když pro své zvratky najdete ten pravý kontext. Člověk musí něco umět. A naučit se něco, to chce čas.“ Její hudba reaguje na dnešní éru rychlého a snadného publikování – a vymezuje se vůči němu. Sama Holter, zdá se, s časem hospodaří beze spěchu kariéristického maratonce: není moc graduovaných muzikantů, kteří by si mezi úspěšnými alby odskočili pracovat do lokální neziskovky zaměřené na teenagery. „Hodně kluků a holek, které tu máme, jsou členy gangů, případně na odvykačce. Jiní už mají děti anebo jsou zkouření, když přijdou prvně do školy,“ přibližuje Holter svou druhou práci. „Jde o to, aby jim někdo nabídl motivaci. Aby je něco začalo bavit.“ Pocit společenské odpovědnosti v ní už v dětství zaseli rodiče. Otec, kytarista v alt-country kapele, hrával často na shromážděních a demonstracích „labor songs“: tenhle žánr odborářských a dělnických protestsongů české prostředí vlastně nezná.

První i druhé album, kterými se fakticky proslavila, natočila Julia Holter ve svém pokoji. Loud City Song už ale vznikalo jinak. Dohled měl Cole Marsden Greif-Neill: ten produkoval další nezávislé kalifornské „hvězdy z obýváku“ a zároveň absolventy CalArts, Ariela Pinka a Juliinu kamarádku Nite Jewel. „Ti oba začínali taky s nahráváním doma,“ líčí Julia. „Takže Greif-Neill zná ten přechod. Poslechl si moje dema, líbila se mu a vymyslel strategii. Jeho plán počítal s tím, že se mi nejlíp pracuje doma, v čase, kdy se mi zrovna chce.“ Julia napsala instrumentální party (do not i jako textové pokyny) a ty se šest dní nahrávaly v profi studiu se zkušenými zvukaři. Následovaly dlouhé měsíce, během nichž nazpívávala vokály v Greif-Neillově domácím studiu (díky tomu zní na desce líbezným vyrovnaným hlasem, kterého naživo dosáhne jen někdy). Výsledek si vzala k sobě domů, kde k němu po nějakou dobu ještě dohrávala elektroniku. „Takže naprosto nejdéle na tom všem trvala postprodukce. Nástroje byly nahrané hned: ale pak bylo nutné udělat kolem nich atmosféru a spoustu rozhodujících maličkostí.“

Jak zdrhnout papparazziům // Úvodní písnička World působí jako filtr, který oddělí všechny, kdo by chtěli normální zábavný pop. Není tu vůbec žádná rytmika: Juliin hlas zní čistě, opatrně, do bloků akordů, oddělovaných bloky úplného ticha. Od začátku je zřejmé, že hlasitý svět, avízovaný v titulu desky, je tady jedním z témat („jak ti jen uniknout?“ končí World). Není to jenom rámus velkoměst ráže L. A.: ten se nakonec stává metaforou noisu nekonečných nabídek, podnětů, mediální hysterie. V Los Angeles Julia opakovaně vídá houf papparazziů, jak se ženou za nějakými herci: ten obraz proměnila do písňového snu Horns Surrounding Me, kde ji samotnou honí dechová kapela. „Narážím na to, jak hlasitá je společnost. Zkouším vyprávět příběh osobnosti, kterou okolí nějakým způsobem bombarduje. Na člověka někdy padne tíha: společnost reaguje, jako byste snad pracovali proti ní. V tomhle smyslu umí být hodně hlasitá.“

This Is a True Heart si po pár řádcích najde pařížský pop-soundtrackový sound: což je příležitost seznámit se s Gigi. Ten filmový muzikál, natočený v roce 1958 podle prózy francouzské autorky Colette, prý viděla Julia Holter během dospívání mnohokrát: a teď si jeho příběh vzala jako volný námět pro celé album. Gigi vypráví o dívce, kterou se všichni kolem snaží vychovat k pragmatické protřelosti, s níž by šikovná žena měla zakotvit vedle dobře situovaných mužů. Přizpůsobit se poskvrněnému životu, „hlučnému městu“: to je tendence, k níž se Holter snaží najít alternativu. Zklidnění vnější i vnitřní.

Ale víc než nějaký morální postoj tu nakonec zaujme synergie různých stylů, s kterými autorka nakládá jako s barvami na paletě. V Maxim´s II přepadne nervní atmosféra od ambientní elektroniky do ječivých freejazzových dechů jako do otevřeného konfliktu, pak ale ve vzduchu zůstane jen chvění smyčců v barvách evokujících soudobou hudbu, do níž ovšem rázně vpadne elektronický beat. In the Green Wild, možná nejsilnější skladba alba, začíná zpěvem do výrazného suchého rytmu - což prý inspirovala spolupráce Joni Mitchellové s bubeníky z Burundi na slavné desce The Hissing of Summer Lawns. Písňové „vyprávěcí“ části mají atraktivnost pravověrného popu, jenže jsou prostoupené pasážemi, kde se autorka zapomene při zkoumání zvukového detailu. Často tu máme pocit „dvou v jednom“: někde uvnitř zvukové harmonie se chvěje malá nervní disonance, která neruinuje celkový soulad, ale tiše v něm tiká jako nálož.

Ve výsledku je zřejmé, že tohle je hudba autorské i posluchačské generace, která už neseparuje mainstream, nezávislý pop a umělecký experiment. Zhlíží na nedávnou minulost hudby z nadhledu a odevšad si bere něco – a pokud je nová syntéza tak propracovaná jako u Julie Holter, pak lze mluvit o zralosti. Vlastně tu pokračuje pohled spojování žánrů – tedy zvukových kódů přicházejích z různých sociálních prostředí. S tímhle přístupem se často pojí buď utopická naděje, že různé frakce společnosti se mohou dnes už víc sblížit, anebo naopak ironické podtržení jejich rozdílnosti. Loud City Song lze poslouchat jako malé drama, v jehož obsazení se dostávají ke slovu hudební šifry rozmanitého původu.

Model Velvet: rub i líc písně // „Zvuk kroků má zvláštní chuť , nikdo si jí nikdy nevšiml,“ zpívá se na albu. Julia má vůči zvuku skutečně vypěstovanou zvláštní citlivost. Souvisí to s jejím studiem u (nepopového) skladatele Michaela Pisara, který je dnes jedním z protagonistů mezinárodní skladatelské skupiny Wanderweiser. „V roce 1990 jsem začal do svých děl vkládat relativně dlouhé úseky ticha, aniž bych přesně věděl, proč to dělám,“ napsal o sobě Pisaro. Časem se stal součástí společenství, pro které je důležitá křehkost zvuku a volnější spolupráce s interprety. Partitury tvoří spíš pokyny a poetické náznaky než natvrdo vypsané noty a požadavky: to Pisarovi a spol. až moc připomíná společenský diktát shora.

V tomhle prostředí Julia Holter zrála – a na YouTube najdeme řadu koncertů, kde se podílí na interpretaci křehké abstraktní hudby, v níž se toho „děje velmi málo“ a od které popové publikum tryskem uteče. Členové Velvet Underground, skupina Sonic Youth nebo Mike Patton: ti všichni rádi rozvíjeli jak písně, tak náročnější abstrakci. Holter patří do téhle linie – ovšem novým, dnešním způsobem. Mimochodem, na Pisarově loňském albu The Middle of Life (Die ganze Zeit) se potkala s Lucií Vítkovou, Pisarovou českou studentkou, která sem namluvila citát z Dantova Pekla („Kde život náš je v půli se svou poutí...“), bohužel v osobním nemotorném překladu, který bojuje s češtinou. Další česká spojka vede přes Juliino nepísňové album Celebration: v Londýně je vydal Jez riley French, významný spolutvůrce projektu zvukového mappingu Nejmilejší zvuky Prahy. Zbývá jen, aby se u nás Julia zastavila osobně: což by mělo nastat v rámci Creepy Teepee v Kutné Hoře (12. - 14. 7.).

Už jsme poznamenali, že její koncerty nebývají tak silné jako studiové projekty: ale videa na síti ukazují, že získává rychle zkušenosti a je čím dál pevnější v kramflecích. Vcelku má Julia Holter výborné postavení, protože zajímá obyčejné posluchače i hloubavé typy. Loud City Song je na poslech bezesporu „hezká deska“ - ale zároveň si při jejím poslechu lze zachytit významné signály, že autorský pop bez nadsázky vstoupil do další epochy.



Psáno pro Orientaci Lidových novin.

4 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za pútavý článok.Juliu Holter som si obľúbil v čase vydania albumu Ekstasis a singla Marienbed.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za pútavý článok.Juliu Holter som si obľúbil,keď som počul album Estasis a tiež singel Marienbed.

    OdpovědětVymazat
  4. DreamHost is ultimately one of the best website hosting company for any hosting plans you require.

    OdpovědětVymazat