Rashadova práce nohou

Hudební svět poznamenalo v uplynulých dnech úmrtí, k němuž můžeme směle připojit přívlastek významné. Ve věku ani ne středním, čtyřiatřiceti letech, zemřel chicagský autor taneční a elektronické muziky DJ Rashad. Měl světové renomé a nebyl to rozhodně „nějaký dýdžej“. V té souvislosti myslím na to, zda se u nás někdy podaří překonat bariéru, která v Česku dělí běžné širší publikum od silné hudby ze světa. Je dost důvodů, proč si takového Rashada Hardena, jak znělo muzikantovo jméno, nejen užít, ale i vážit. Než to tu stihl někdo vysvětlit mimo uzoučkou scénu aktivních příznivců, Rashad zemřel. Jsme odsouzení k tomu, že nám nové hudební příběhy budou takhle unikat?

Rashad patřil k chicagské lokální scéně, která během minulé dekády zaujala svět tím, že působila jako mikrosvět se svými vlastními pravidly. Hudba stylu juke se tu úzce pojí s tanečním stylem footwork. Mládež, hlavně afroamerická, se v Chicagu schází k frenetickým, extatickým soutěžím nebo exhibicím, při nichž se kluci a holky předhánějí v rychlé „práci nohou“. Základem muziky jsou beaty z bicích automatů a počítačových softwarů: ovšem jejich rychlost je nakopnutá do radikální frekvence (kolem 160 beatů za minutu!), takže zvuk někdy přímo drnčí a místo impulsu k normálnímu tanci připomíná srdce uprostřed záchvatu. Vlastně je to úplně logické: moderní bílí muzikanti v rámci městské nervozity otočili nahoru hlasitost (hard rock, metal, punk, noise), Afroameričané zase vyšponovali na maximum to, co je blízké jim – rytmus, respektive jeho tempo.

Protože v těch syntetických tlesknutích a ranách do virblu nervozita nepochybně tkví: v tom je podivná ambivalence juke a footworku, že má v sobě jak euforii, tak stísněnost. Navíc původní juke si vystačil s krátkou rytmickou figurou, obohacenou o nějaký výkřik, slogan či úryvek ze starší písně. Motiv se protáčí pořád dokola: publicista Karel Veselý ve svém nekrologu za Rashada cituje hudební server TheQuietus: tam juke výstižně přirovnali k novodobým kratičkým videosmyčkám – gifům, jejichž obsah se s každým opakováním jeví absurdnější a absurdnější.

Svět na chicagskou komunitu zíral jako na vzácný případ čtvrti, která si uprostřed globalizace spokojeně pěstuje svoje pravidla. Sjeďte si na síti pár videí s heslem footwork: uvidíte pouliční závody a lekce v tělocvičně, někteří účastníci zcela naplňují český písňový text „ten mladík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co?“, jinde vidíme podivuhodně synchronizované adepty následující trenéra. Mezinárodní scénu na juke/footwork upozornil Mike Paradinas z dobrého labelu Planet Mu: právě DJ Rashad však odsud postoupil výš, k zásadní vydavatelské společnosti Hyperdub. Táhlo ho to totiž k plnokrevnější hudbě, a tak bzučící basy a epileptický klapot vedl k čím dál silnějším nápadům. Vrcholem se stalo loňské album Double Cup. Ještě předtím se stihl zastavit v pražském klubu Cross, kde s ním hrál i druhý velký footworkovský ambasador DJ Spinn.

Když chtěla Beyoncé ukázat, že je cool, nechala si od vyznavačů juke udělat remix: to pomohlo rozšířit jeho věhlas. Jinak zůstává tenhle styl v napětí mezi chicagským pouličním děním a jeho echem, slávou v globálních klubech. Rashad už do dění nepromluví. Nejdřív se psalo, že se předávkoval, druhá verze mluví o krevní sraženině v noze. Myslím na Rashadova devítiletého syna a posílám známým link na tracky z Double Cup: užije si je i ten, kdo u nich nemrská nohama jako chicagští klackové.

Psáno pro Orientaci LN //