Nakonec z toho bylo mnohem víc než
vtip. Komik, herec a bývalý punker Jón Gnarr změnil islandskou
politiku. Nyní, po čtyřech letech v křesle primátora Reykjavíku,
z politiky odchází.
Krize důvěry v tradiční velké
politické strany má v různých evropských zemích různou podobu.
Když ve Velké Británii v roce 2010 nehlasovalo pro klasické dva
soupeře mezi stranami 35 procent občanů, byl to výsledek nevídaný
od roku 1918. Od Nizozemí po Maďarsko a Slovensko se prosazují
radikálně pravicoví populisté. Jinde voliči vkládají naděje
do neprůhledných pirátských stran a hráčů z byznysu. Další
prostě zůstanou doma: v německém Porýní-Vestfálsku nešlo v
nedávných parlamentních volbách k urnám 40 procent voličů. Na
Islandu se dělo v posledních pěti letech něco jiného.
Sliby Nejlepší strany // Nedůvěra na počátku byla ovšem
tatáž, ba větší. V zemi těžce zasažené bankovní krizí se
stávající reprezentaci nedařilo pohnat viníky k odpovědnosti,
rozplést gordické uzly korupce a dovést zemi k nutným změnám.
Mezi reakcemi na tuto situaci se v roce 2009 objevila jedna velmi
specifická. Byla založena Nejlepší strana (Besti flokkurinn),
satirický projekt, který si dělal absurdní a drzou legraci z
poměrů na Islandu. Jón Gnarr, autorský herec, který stál v
jejím čele, tvrdil, že pokud všechny ostatní strany jsou
zkorumpované skrytě, pak ta jejich slibuje občanům korupci
neskrývanou.
Nejlepší strana napodobovala fráze a
žargon islandských politiků. Nebyl v ní nikdo, kdo by měl
zkušenost s politikou – dominovali spíš kreativní a aktivní
osobnosti, třeba Einar Örn Benediktsson, který býval po boku
Björk zpěvákem kapely The Sugarcubes. Koncem roku 2009 se však
Gnarr a spol. rozhodli zasáhnout do reality: registrovali se jako
strana a prohlásili, že jdou do nadcházejících voleb.
Patrně žádná strana neměla do té
doby ve svém spotu vokál blackmetalového zpěváka: ale to byl jen
střípek toho, co „Best Party“ ve svém – rychle proslaveném
– volebním klipu nabídla. Vystavěla ho na melodii hitu Tiny
Turner The Best s jasným refrénem: Jsme nejlepší! „Chcete naši
stranu, nebo aby byl Reykjavík zničen?“ huláká tu Gnarr s
bujarou demagogií mezi tím, co jako správný populista hladí děti
na ulici a samolibě obchází své město s psíkem. Vypočítávají
se tu předvolební sliby: strana se zavázala dodat do reykjavícké
zoo ledního medvěda (což je při zeměpisné šířce Islandu
evidentní joke), ručníky zadarmo ke všem městským bazénům,
všestrannou podporu slabochům a vybudovat v islandské přírodě
Disneyland. Mezi stěžejní závazky patřil slib dosáhnout
„parlamentu bez drog do roku 2020“. Těsně před volbami Gnarr
veřejně ujistil voliče, že Nejlepší strana se zavazuje po
volbách porušit všechny sliby, které v předvolební kampani
nadělala. Všichni se výborně bavili.
Nic upřímnějšího, chytřejšího,
pozitivnějšího a se zřejmým potenciálem islandští voliči
kolem sebe neviděli. V květnu 2010 tahle parta vyhrála místní
volby s výsledkem 34,7 procenta. Jón Gnarr se stal starostou
Reykjavíku.
Ministerská předsedkyně Jóhanna
Sigurðardóttir označila tenhle výsledek za šok: sama patřila k
poraženému pravému středu, spojenému s politickou minulostí
Islandu. Nejlepší strana získala šest z patnácti křesel v
městské radě: zasedl tu i druhý muž strany, Einar ze Sugarcubes.
Jasnější signál odporu vůči předchozí politické garnituře
lidé nemohli vyslat. Teď ovšem přišla obava: semele stranu,
která se definovala jako anarchosurrealistická, praktický chod
politiky? Stanou se z nich šediví profesionálové veřejné
služby, anebo se naopak projeví jejich amatérskost a všechno se
zhroutí?
Jón Gnarr po zvolení prohlásil, že
nepůjde do koalice s nikým, kdo se nekoukal na seriál televize HBO
The Wire. Kromě všech vtipů však budoval už dlouho reálnou
agendu – koneckonců veřejné věci byly důvodem, proč se
nejlepší strana vložila do dění. V jejím programu byly momenty
sociální podpory, ale i transparentnosti, skoncování s korupcí a
pohnání viníků finanční krize před soud. Na malém Islandu,
kde se všichni znají a neexistuje izolace vládnoucích vrstev od
spoluobčanů, nezněla obyčejná dikce programových bodů jako
úplná utopie: „Tím nejlepším ve společnosti je rodina. Vláda
by měla naslouchat skutečným potřebám rodin.“ „Každý si
zaslouží to nejlepší, bez ohledu na to, kdo a odkud je.“
„Pozvedněme kvalitu života těch, kdo neměli tolik štěstí: i
pro tuhle partu chceme to nejlepší, a tak byste měli mít zadarmo
autobus a taky vstup do bazénů, abyste se mohli umýt i když jste
chudí nebo máte jiný problém.“ „Naslouchejme víc ženám a
starým lidem. Dostává se jim až příliš málo pozornosti. Jako
by si všichni mysleli, že jen tak nadávají nebo co. Tohle
změníme.“
Indián s dysfunkcí // Gnarrova patra nikdy nemluvila jen
seriózně, čímž si jedny získávala, druhé mátla a třetí
odrazovala. Ale Gnarr, který se prohlašoval za anarchistu a
veskutečnosti měl blízko k levému středu, rychle ukazoval, že
to myslí s praktickou politikou vážně. Po období, kdy si vláda
kupovala důvěru lidí nekonečnými půjčkami až do bodu
zhroucení všech tří velkých islandských bank, nemohl a nechtěl
pokračovat v populismu. Začala lítat opatření: zvedla se cena
elektřiny v Reykjavíku a z městských služeb byli propuštěni
nadbyteční lidé, přišly nové daně. Ruku v ruce s tím šla
transparentnost, vyšetřování a soudy kolem bankovní krize,
odpovědnost. Z muže, který měl v televizi nelítostně humornou
talk show, se stala osobnost, kterou lidé v průzkumech označili za
nejdůvěryhodnějšího a nejčestnějšího politika v zemi.
Kdo je sedmačtyřicetiletý
Jón Gnarr, jakou má historii? V dětství mu byla mylně
diagnostikována mentální zaostalost a kolem šestého roku
podstupoval psychiatrickou léčbu. Bojoval s dyslexií a obtížně
se učil: později svůj příběh popsal v knize s názvem Indián
(jako kluk při sledování westernů nikdy neměl rád kovboje).
Byla mu diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou, tedy
syndrom ADHD, označovaný dřív za lehkou mozkovou dysfunkci. Gnarr
o těchto svých zkušenostech vždycky otevřeně mluvil: nejen že
z nich udělal jedno z mnoha témat svých výstupů, především
udržoval funkční veřejnou diskusi.
Jako teeengaer hrál v kapele jménem
Nastydlé nosy, říkal si Jónsi Punk. Svého času vtrhl do
knihkupectví v centru a z německého časopisu Bravo vytrhával
stránky se Sex Pistols a Clash, aby kamarádům demonstroval
pankáčskou estetiku protestu. Zasnoubil se se svou pozdější
ženou Jóhannou, v 80. letech oba patřili k okruhu kolem chytré a
radikální kapely The Sugarcubes. V té, jak víme, zpívala jak
pozdější hvězda Björk, tak Jónův kamarád a pozdější kumpán
ve veřejné službě Einar. Jón prováděl i jemnější věci: své
druhé jméno Gunnar si oficiálně změnil, protože jeho maminka je
v dětství vyslovovala Gnarr.
Řekněme, že Gnarr používal punk,
aby konfrontoval společnost s její vlastní ošklivostí. Nešel na
vysokou, řídil taxi, krátce pracoval ve Švédsku u Volva, pak na
Islandu v psychiatrickém ústavu. V devadesátých letech začal v
duu glosovat dění v rádiu, od roku 1997 je úspěšným autorem
televizních komediálnách seriálů a filmů, ve kterých i hrál.
Jejich věhlas se většinou omezil na Island, kde byl ovšem
radikální. Drsnou komedii Bjarnfreðarson (2010), kde hrál Gnarr
titulní postavu muže, který pod vlivem rodinných animozit vyrostl
v diktátora a komunistického ideologa, vidělo dvacet procent
islandské populace a při nástupu do kin na Islandu pokořila
Avatar. Jeho autorská televizní show Ég
var einu sinni nörd (Býval jsem nerd) má autoboigrafický
základ. Gnarrův humor v sobě snoubí kuráž „nekorektně“
mluvit o kterémkoli tématu a humanistický soucit. Jediný „jeho“
film, který oběhl svět, je ten o něm: celovečerní dokument
Gnarr, který vznikl jako odpověď na otázku světa, co je zač ten
punkový humorista, který má jako starosta Reykjavíku pod sebou
osm tisíc podřízených a roční rozpočet ve výši dvanácti
milionů eur.
Nejsem politik, končím // Koncem loňského roku Jón Gnarr
ohlásil, že svou misi v politice skončí: nebude usilovat o
znovuzvolení, a tak v červnu vyprší jeho období ve funkci.
Pro praktickou politiku Nejlepší
strany to neznamená úplný ústup: část jejích členů založila
politické uskupení Bright Future (Světlá budoucnost), s nímž
vloni úspěšně kandidovala do islandského parlamentu. Bright
Future však už bude jednat bez Gnarra. „Kdybych do toho šel
znova, už bych se stal politikem,“ řekl. „Ale já nejsem
politik. Vždycky jsem byl komik. Za celý život jsem jako komik
potěšil dost lidí. V politice jsem se snažil o totéž: ale tam
to dá o hodně víc práce.“ Svou zkušenost v politice přirovnal
k účasti ve čtenářském kroužku, kde všichni debatují o jen
jednotlivých větách, ne o příběhu. Přestože to některým
lidem vyhovuje, Gnarr pravil, že to není nic pro něj.
„Chtěl jsem změnit systém, a tak
jsem ho musel infiltrovat,“ říká po čtyřech letech vládnutí
Reykjavíku v koalici s mladou sociálně demokratickou stranou. Za
tu dobu padly tresty pro politiky a bankéře garnitury odpovědné
za krizi. Leccos v zemi se konzolidovalo, leccos čeká na řešení:
vstup politických amatérů na scénu však mnohonásobně překonal
očekávání. Snad tu šťastnou roli sehrály i skromné rozměry
třistatisícového Islandu, kde mediální a virtuální realita
nedokážou přebít faktor malé komunity. „To, že je něco
vtipné a dokáže nás to rozesmát, neznamená, že to zároveň
není důležité,“ shrnuje Jón Gnarr princip, který z komiky
přenesl do veřejného života. Memoáry z primátorské éry, o
které ho požádal americký vydavatel, vycházejí v červnu.
„Americká politická scéna dnes dost postrádá humor,“ píší
zástupci nakladatelství Melville House. „U Jóna Gnarra se můžeme
lecčemu přiučit.“
Psáno pro Orientaci LN //
Žádné komentáře:
Okomentovat