10. 5. 2014

Starosta je punker // Jón Gnarr

Nakonec z toho bylo mnohem víc než vtip. Komik, herec a bývalý punker Jón Gnarr změnil islandskou politiku. Nyní, po čtyřech letech v křesle primátora Reykjavíku, z politiky odchází.

Krize důvěry v tradiční velké politické strany má v různých evropských zemích různou podobu. Když ve Velké Británii v roce 2010 nehlasovalo pro klasické dva soupeře mezi stranami 35 procent občanů, byl to výsledek nevídaný od roku 1918. Od Nizozemí po Maďarsko a Slovensko se prosazují radikálně pravicoví populisté. Jinde voliči vkládají naděje do neprůhledných pirátských stran a hráčů z byznysu. Další prostě zůstanou doma: v německém Porýní-Vestfálsku nešlo v nedávných parlamentních volbách k urnám 40 procent voličů. Na Islandu se dělo v posledních pěti letech něco jiného.

Sliby Nejlepší strany // Nedůvěra na počátku byla ovšem tatáž, ba větší. V zemi těžce zasažené bankovní krizí se stávající reprezentaci nedařilo pohnat viníky k odpovědnosti, rozplést gordické uzly korupce a dovést zemi k nutným změnám. Mezi reakcemi na tuto situaci se v roce 2009 objevila jedna velmi specifická. Byla založena Nejlepší strana (Besti flokkurinn), satirický projekt, který si dělal absurdní a drzou legraci z poměrů na Islandu. Jón Gnarr, autorský herec, který stál v jejím čele, tvrdil, že pokud všechny ostatní strany jsou zkorumpované skrytě, pak ta jejich slibuje občanům korupci neskrývanou.

Nejlepší strana napodobovala fráze a žargon islandských politiků. Nebyl v ní nikdo, kdo by měl zkušenost s politikou – dominovali spíš kreativní a aktivní osobnosti, třeba Einar Örn Benediktsson, který býval po boku Björk zpěvákem kapely The Sugarcubes. Koncem roku 2009 se však Gnarr a spol. rozhodli zasáhnout do reality: registrovali se jako strana a prohlásili, že jdou do nadcházejících voleb.

Patrně žádná strana neměla do té doby ve svém spotu vokál blackmetalového zpěváka: ale to byl jen střípek toho, co „Best Party“ ve svém – rychle proslaveném – volebním klipu nabídla. Vystavěla ho na melodii hitu Tiny Turner The Best s jasným refrénem: Jsme nejlepší! „Chcete naši stranu, nebo aby byl Reykjavík zničen?“ huláká tu Gnarr s bujarou demagogií mezi tím, co jako správný populista hladí děti na ulici a samolibě obchází své město s psíkem. Vypočítávají se tu předvolební sliby: strana se zavázala dodat do reykjavícké zoo ledního medvěda (což je při zeměpisné šířce Islandu evidentní joke), ručníky zadarmo ke všem městským bazénům, všestrannou podporu slabochům a vybudovat v islandské přírodě Disneyland. Mezi stěžejní závazky patřil slib dosáhnout „parlamentu bez drog do roku 2020“. Těsně před volbami Gnarr veřejně ujistil voliče, že Nejlepší strana se zavazuje po volbách porušit všechny sliby, které v předvolební kampani nadělala. Všichni se výborně bavili.


Nic upřímnějšího, chytřejšího, pozitivnějšího a se zřejmým potenciálem islandští voliči kolem sebe neviděli. V květnu 2010 tahle parta vyhrála místní volby s výsledkem 34,7 procenta. Jón Gnarr se stal starostou Reykjavíku.

Ministerská předsedkyně Jóhanna Sigurðardóttir označila tenhle výsledek za šok: sama patřila k poraženému pravému středu, spojenému s politickou minulostí Islandu. Nejlepší strana získala šest z patnácti křesel v městské radě: zasedl tu i druhý muž strany, Einar ze Sugarcubes. Jasnější signál odporu vůči předchozí politické garnituře lidé nemohli vyslat. Teď ovšem přišla obava: semele stranu, která se definovala jako anarchosurrealistická, praktický chod politiky? Stanou se z nich šediví profesionálové veřejné služby, anebo se naopak projeví jejich amatérskost a všechno se zhroutí?

Jón Gnarr po zvolení prohlásil, že nepůjde do koalice s nikým, kdo se nekoukal na seriál televize HBO The Wire. Kromě všech vtipů však budoval už dlouho reálnou agendu – koneckonců veřejné věci byly důvodem, proč se nejlepší strana vložila do dění. V jejím programu byly momenty sociální podpory, ale i transparentnosti, skoncování s korupcí a pohnání viníků finanční krize před soud. Na malém Islandu, kde se všichni znají a neexistuje izolace vládnoucích vrstev od spoluobčanů, nezněla obyčejná dikce programových bodů jako úplná utopie: „Tím nejlepším ve společnosti je rodina. Vláda by měla naslouchat skutečným potřebám rodin.“ „Každý si zaslouží to nejlepší, bez ohledu na to, kdo a odkud je.“ „Pozvedněme kvalitu života těch, kdo neměli tolik štěstí: i pro tuhle partu chceme to nejlepší, a tak byste měli mít zadarmo autobus a taky vstup do bazénů, abyste se mohli umýt i když jste chudí nebo máte jiný problém.“ „Naslouchejme víc ženám a starým lidem. Dostává se jim až příliš málo pozornosti. Jako by si všichni mysleli, že jen tak nadávají nebo co. Tohle změníme.“

Indián s dysfunkcí // Gnarrova patra nikdy nemluvila jen seriózně, čímž si jedny získávala, druhé mátla a třetí odrazovala. Ale Gnarr, který se prohlašoval za anarchistu a veskutečnosti měl blízko k levému středu, rychle ukazoval, že to myslí s praktickou politikou vážně. Po období, kdy si vláda kupovala důvěru lidí nekonečnými půjčkami až do bodu zhroucení všech tří velkých islandských bank, nemohl a nechtěl pokračovat v populismu. Začala lítat opatření: zvedla se cena elektřiny v Reykjavíku a z městských služeb byli propuštěni nadbyteční lidé, přišly nové daně. Ruku v ruce s tím šla transparentnost, vyšetřování a soudy kolem bankovní krize, odpovědnost. Z muže, který měl v televizi nelítostně humornou talk show, se stala osobnost, kterou lidé v průzkumech označili za nejdůvěryhodnějšího a nejčestnějšího politika v zemi.

Kdo je sedmačtyřicetiletý Jón Gnarr, jakou má historii? V dětství mu byla mylně diagnostikována mentální zaostalost a kolem šestého roku podstupoval psychiatrickou léčbu. Bojoval s dyslexií a obtížně se učil: později svůj příběh popsal v knize s názvem Indián (jako kluk při sledování westernů nikdy neměl rád kovboje). Byla mu diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou, tedy syndrom ADHD, označovaný dřív za lehkou mozkovou dysfunkci. Gnarr o těchto svých zkušenostech vždycky otevřeně mluvil: nejen že z nich udělal jedno z mnoha témat svých výstupů, především udržoval funkční veřejnou diskusi.

Jako teeengaer hrál v kapele jménem Nastydlé nosy, říkal si Jónsi Punk. Svého času vtrhl do knihkupectví v centru a z německého časopisu Bravo vytrhával stránky se Sex Pistols a Clash, aby kamarádům demonstroval pankáčskou estetiku protestu. Zasnoubil se se svou pozdější ženou Jóhannou, v 80. letech oba patřili k okruhu kolem chytré a radikální kapely The Sugarcubes. V té, jak víme, zpívala jak pozdější hvězda Björk, tak Jónův kamarád a pozdější kumpán ve veřejné službě Einar. Jón prováděl i jemnější věci: své druhé jméno Gunnar si oficiálně změnil, protože jeho maminka je v dětství vyslovovala Gnarr.

Řekněme, že Gnarr používal punk, aby konfrontoval společnost s její vlastní ošklivostí. Nešel na vysokou, řídil taxi, krátce pracoval ve Švédsku u Volva, pak na Islandu v psychiatrickém ústavu. V devadesátých letech začal v duu glosovat dění v rádiu, od roku 1997 je úspěšným autorem televizních komediálnách seriálů a filmů, ve kterých i hrál. Jejich věhlas se většinou omezil na Island, kde byl ovšem radikální. Drsnou komedii Bjarnfreðarson (2010), kde hrál Gnarr titulní postavu muže, který pod vlivem rodinných animozit vyrostl v diktátora a komunistického ideologa, vidělo dvacet procent islandské populace a při nástupu do kin na Islandu pokořila Avatar. Jeho autorská televizní show Ég var einu sinni nörd (Býval jsem nerd) má autoboigrafický základ. Gnarrův humor v sobě snoubí kuráž „nekorektně“ mluvit o kterémkoli tématu a humanistický soucit. Jediný „jeho“ film, který oběhl svět, je ten o něm: celovečerní dokument Gnarr, který vznikl jako odpověď na otázku světa, co je zač ten punkový humorista, který má jako starosta Reykjavíku pod sebou osm tisíc podřízených a roční rozpočet ve výši dvanácti milionů eur.

Nejsem politik, končím // Koncem loňského roku Jón Gnarr ohlásil, že svou misi v politice skončí: nebude usilovat o znovuzvolení, a tak v červnu vyprší jeho období ve funkci.
Pro praktickou politiku Nejlepší strany to neznamená úplný ústup: část jejích členů založila politické uskupení Bright Future (Světlá budoucnost), s nímž vloni úspěšně kandidovala do islandského parlamentu. Bright Future však už bude jednat bez Gnarra. „Kdybych do toho šel znova, už bych se stal politikem,“ řekl. „Ale já nejsem politik. Vždycky jsem byl komik. Za celý život jsem jako komik potěšil dost lidí. V politice jsem se snažil o totéž: ale tam to dá o hodně víc práce.“ Svou zkušenost v politice přirovnal k účasti ve čtenářském kroužku, kde všichni debatují o jen jednotlivých větách, ne o příběhu. Přestože to některým lidem vyhovuje, Gnarr pravil, že to není nic pro něj.


„Chtěl jsem změnit systém, a tak jsem ho musel infiltrovat,“ říká po čtyřech letech vládnutí Reykjavíku v koalici s mladou sociálně demokratickou stranou. Za tu dobu padly tresty pro politiky a bankéře garnitury odpovědné za krizi. Leccos v zemi se konzolidovalo, leccos čeká na řešení: vstup politických amatérů na scénu však mnohonásobně překonal očekávání. Snad tu šťastnou roli sehrály i skromné rozměry třistatisícového Islandu, kde mediální a virtuální realita nedokážou přebít faktor malé komunity. „To, že je něco vtipné a dokáže nás to rozesmát, neznamená, že to zároveň není důležité,“ shrnuje Jón Gnarr princip, který z komiky přenesl do veřejného života. Memoáry z primátorské éry, o které ho požádal americký vydavatel, vycházejí v červnu. „Americká politická scéna dnes dost postrádá humor,“ píší zástupci nakladatelství Melville House. „U Jóna Gnarra se můžeme lecčemu přiučit.“

Psáno pro Orientaci LN //

1 komentář:

  1. Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Kolektivní rozum Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60% větší šance na výhru

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat