9. 1. 2013

Hudba, která nechce vládnout // Brian Eno: Lux


Po práci s U2 a Coldplay se Brian Eno po letech vrátil k té zvláštní hudbě, jejíž styl vynalezl: k ambientu. Načasování dává smysl: v éře SuperStars a věčného soutěžení je tu hudba, která se necpe na vrchol.

Od sedmdesátých let patří Brian Eno k vynálezeckým duchům, kteří posouvají představy, čím může být hudba. To je důvod, proč mu jeho posluchači radši odpustí cosi prapodivného než obyčejného: proto se vznášely rozpaky nad jeho („normální“, drsněji řečeno služebnou) produkcí alb hitových Coldplay. Ale co vlastně znamená slovo „posluchači“ u muzikanta, který přijal výzvu ozvučit Windows 95? Ten úvodní džingl (má tři a čtvrt sekundy) slyšel snad celý svět. Mimochodem, nezdolný svéráz Eno ho udělal v počítači Apple („nikdy jsem s PC nepracoval, nemám je rád“). 

Podobně nestandardním tahem je i jeho nové album Lux. Warp Records ho ohlašují jako první vskutku sólové od Another Day On Earth (2005), ale spíš jde o to, zda je nějaký dobrý důvod, proč se Eno po letech vrátil k prezentaci typického ambientu. Že by pochopil poptávku po elektronice sedmdesátých let a přišel s vlastním retrem dřív než někdo jiný?

Návrat ztraceného otce // Enovi příznivci mají poslední dobou důvod k optimismu: po letech strávených v ústraní, věnovaných spíš instalacím, se vrátil k autorské hudbě. Společné album s Davidem Byrnem Everything That Happens Will Happen Today, 2008) mělo zprvu slabý ohlas: ale když je Byrne spojil s aranžmá silných současných choreografů, písně najednou zazněly s velkou jiskrou (viz Colours of Ostrava 2009, anebo film Ride, Rise, Roar).

Pak už Ena konečně zlákalo promluvit sólově do dnešní členité elektronické hudby: vlastně do generace dětí, které si na tisíc způsobů pohrávají s džinem, kterého on sám před lety vypustil do světa. Tak lze charakterizovat i společnost kolem londýnského vydavatelství Warp Records, které si Eno vybral za nový domov. Dává to smysl: Warp jsou jedním ze středních britských labelů, které během uplynulé „internetové“ dekády vyrostly a dnes jsou tak úspěšné a vlivné, že se u nich těsně prostupují znaky nezávislých a mainstreamu.

Album krátkých skladeb beze slov Small Craft on a Milk Sea (2010) připomnělo, že Eno umí silné zvukové kombinace a občas vyvede žánrové příznaky do ostře nového kontextu. Taky je mistrem v momentu, který mu získává příznivce, ale jiný typ publika odrazuje: dokáže být (někdo by jistě neopomněl omšelý přívlastek „zenově“) emotivně neutrální, dokáže mířit ke zvuku, který neevokuje žádný z jasných pocitů.

Pro letiště i pro iPhone // Což se ovšem nedá říci o čerstvém albu Lux: průsvitnost a křehkost téhle pětasedmdesátiminutové „hry světla“ evokuje mnoho emotivních přívlastků. Ve skladbě rozčleněné na čtyři části (a pojmenované nevyslovitelnými ornamenty) Eno znovu sáhl po čistém, typickém tvaru ambientní hudby, jak ji začal vytvářet kolem roku 1975. Dnes je plně digitální, ale to je vlastně detail: pořád se tu „v prostoru“, tedy i z dálky a v ozvěnách, pozvolna překrývá několik vrstev, jimž mechanismus náhody a nepravidelnosti nedovolí opakovat se přesně. Takhle hudba chce být paralelou k mírnému šumu okolí: některé události znějí zblízka, jiné z větší dálky, namísto silných melodií je tu podstatná atmosféra, která se šíří do okolí jako jemný parfém. Anebo jako světlo – tedy Lux.

Eno vlastně vytvořil tvůrčí paralelu pseudopopového „muzaku“, hudby, jež šumí v hotelových lobby, výtazích, na letištích. I Lux zněl před vydáním jako instalace na japonském letišti a také v turínské galerii. Příběh, který stál u zrodu ambientu, je dnes už slavný: Eno ležel po úrazu upoutaný na lůžko, když zjistil, že návštěva nechala hrát hudbu, ale zesilovač je nastavený na velmi tiché přehrávání. Nedosáhl na něj, a tak byl nucen poslouchat tichý zvuk, do kterého zasahovaly zvuky z ulice a z bytu. Záhy zjistil, že tenhle jiný typ poslouchání má něco do sebe: a vrhl se na „hudby prostředí“, tedy ambientní hudby.

V albu Lux jsou založené čtyři grafiky: na webu lze z téhož
generativního designu najít  tapety na plochu.

Eno pochopitelně vzbudil vydáním Luxu otázku: proč se právě dnes vrátil k tomuhle vyjádření? Koneckonců, křehkou hudbu proměnlivých ornamentů si mohou sami „skládat“ uživatelé aplikace Bloom, kterou Eno vymyslel pro iPhone. Ale Lux, který opravdu vtiskne prostoru nový nenápadný odstín, má cenu hlavně pro ten velký rozdíl mezi pop-music a ambientem. Ambient neútočí na vrcholy žebříčků, netouží po hvězdném statusu: je to hudba měkce spolupracující s okolními zvuky, bez touhy přehlušit, dominovat a vládnout. V době věčného soutěžení, rekordní sledovanosti a nejlepších voleb Brian Eno připomíná, že se dá myslet, tvořit a naslouchat ještě nějakým jiným způsobem.

Brian Eno: Lux. CD, LP a download vydali Warp Records, 2012


Brian Eno (1948) // Největšího úspěchu dosáhl Brian Eno jako producent přelomových alb U2 The Joshua Tree (1987) a Achtung Baby (1991). Už v roce 1971 však byl – spolu s dalšími mladými výtvarníky - členem Roxy Music se zpěvákem Brianem Ferrym. Se svou Hudbou pro letiště ustavil model ambientní hudby. Natáčel s Davidem Bowiem v Berlíně a s Talking Heads v New Yorku, spolupracoval s Johnem Calem, Laurií Anderson, Depeche Mode, Paulem Simonem či Davidem Byrnem. Vedle produkce sedmi alb U2 se do mainstreamovém popu výrazně vrátil prací na albech Viva La Vida a Mylo Xyloto britských Coldplay.
Po celý život se však Eno průběžně věnuje i experimentům. V pražské galerii Nová síň vystavil v roce 1998 společnou instalaci s Jiřím Příhodou. Tvořil ji nepřístupný prostor, po jehož obvodu zněla z přehrávačů nevyčerpatelná kombinace zvuků.



Žádné komentáře:

Okomentovat