Tento týden
by oslavil pětasedmdesáté narozeniny: herec, autor a zpěvák,
který poznal roli vykupitele víc, než chtěl. Vladimír Vysockij
je jméno, jež obletělo svět. A s ním i hodně mýtů.
Vysockému byla
bližší otcovská větev jeho rodiny. Babička při vášnivém
domácím recitování pro vnuka lezla na židli a „házela vlasy,
jako opravdový básník“. S otcem zůstal Vladimír i po rozvodu:
po válce s ním několik let žil ve východoněmeckém Eberswalde
na vojenské základně. Rodina v jednom kuse chodila do divadla, ale
Voloďa byl první, kdo se tu chytil umění aktivně.
Po návratu do
Moskvy studoval divadelní akademii: ještě před absolutoriem stihl
první filmovou roli (1959). Je zajímavé, jakými potížemi byla
prošpikovaná jeho první divadelní angažmá: v moskevském
Puškinově divadle dostával sankce za „nedostatek disciplíny“,
z Divadla miniatur ho přímo vyhodili za „totální absenci smyslu
pro humor“. Vysockij začátkem šedesátých let popíjel právě
i kvůli všem těm zábavným rolím: nezajímaly ho a frustrovaly,
čekal na dramatickou příležitost.
V několika
prvních filmových úlohách dostala jeho postava pokaždé přes
hubu: „Tak mě přivítala kinematografie,“ smál se později. Ty
filmy jsou v oběhu už jen mezi nostalgiky:Poplatné své době,
snažily se využít pár povinných témat (vzpomínky na válku,
společenská odpovědnost) k čemusi přijatelnému jak pro diváky,
tak pro cenzuru. Při jednom natáčení si Vysockij vypůjčil
studio a na magnetofonový pás nahrál písně, které psal od roku
1961. Ty první, třeba Tetování,
měly stylizaci romantických kriminálnických „historek z
podsvětí“, ovšem byly plné odkazů a sociálních komentářů.
Samizdatová nahrávka se rozběhla mezi lidi: i když se o
písničkách opatrně mluvilo jako o anonymních, případně
lidových, stejně Vysockého během pár měsíců chválili a
doporučovali básnířka Bella Achmadulinová nebo šachový
velmistr Tal. V písních byl Vysockij důvtipný i autentický,
dramatické dialogy ve svých textech rozehrával bez evropského
šansoniérského útočení na city. Když mu přátelé chtěli
doladit struny, odmítal: říkal, že dává přednost mírně
rozladěné kytaře.
Vysockého
zachránilo angažmá v proslaveném Divadle na Tagance od roku 1964.
„Chcete něco zahrát?“ řekl tehdy s kytarou v ruce režiséru
Ljubimovovi. Ten měl na setkání pět minut: nakonec, píše ve
vzpomínkách, poslouchal hodinu a půl. Rozběhla se série
představení, do nichž se Vysockij nořil střemhlav právě jako
do svých songů: Brechtův Dobrý člověk ze Sečuanu,
Lermontovův Hrdina naší doby, experimentální
pásmo podle Vozněsenského... Byla to doba bez videokamer,
dokumentace je chabá. Vysockij začal na scéně zpívat a
absolvoval první oficiální koncerty. Jeho
verva, autorská mistrnost a lidská zaťatost z něj rychle dělaly
legendu. Lidé z podsvětí a lágrů nevěřili, že není jedním z
nich: váleční veteráni říkali, že navzdory svému věku je
jedním z nich... Vysockij v roce 1965 vydal prohlášení: „Teď,
když jste slyšeli moje písně, vyvarujte se prosím omylu a
nepleťte si mě s mými postavami. Jsem někdo jiný než ony. S
láskou Vysockij.“
Je to zvláštní. Neprožíval snad v téže době na druhé straně
světa Bob Dylan podobné problémy s představou publika, která
hrozila nahradit jeho skutečnou osobu? Některá místa ve Vysockého
písních ale autobiografická byla: ta, v nichž zpíval o pití.
Taganka ho do léčebny odeslala poprvé v roce 1967: závislost ho
doprovodila až k smrti ve dvaačtyřiceti letech.
Co
ho ničilo? Pochopitelně neustálá poloilegalita, status národního
rebela, který mluví v náznacích a osvědčuje odvahu za všechny
ostatní. Vysockij byl na jednu stranu „oficiálním“ hercem,
jehož chránila enormní popularita: ale zatímce všichni znali
nazpaměť desítky jeho písní, režimní label Melodia vydal ojedinělou
malou desku v roce 1974. První koncert natočila televize až v roce
písničkářovy smrti (1980), byl už oslabený, pod sedativy,
většinu písní musel
začínat znova a záznam se odvysílal až po letech.
Stejně
jako obyčejní lidé, měli jeho písně rádi i důstojníci KGB a
Brežněv. Ten prý dostal na jeden z domácích koncertů svou
dceru, která večer dojatě proplakala. Je to pravda? Kolem
Vysockého se nadělalo tolik
novodobých pověstí a fám, že není snadné vyznat se. Ruským
impériem se šířily fantaskní zvěsti, nikdo si nebyl jist, sám
Vysockij byl nesdílný a v občasných veřejných projevech opatrný
(i v Proustově dotazníku na obalu alba pro Západ uvedl jako
nejoblíbenější historické postavy Lenina a Garibaldiho).
Jeho francouzská žena, herečka Marina Vlady, kvůli němu
vstoupila do Komunistické strany Francie: čistě pragmaticky, aby
byla v SSSR méně napadnutelná a mohla pro Vysockého víc udělat.
Trávila s ním čas v léčebnách a pomohla mu k cestám na Západ
v sedmdesátých letech. Vysockij mohl konečně vydat tři elpíčka
(ve Francii a Kanadě), v Americe hrál i na slavnosti pořádané
filmem New York, New York a Robert DeNiro s Lizou Minelli prý z něj
byli celí pryč. A stejně všechno vedlo skrze pití a koktejl
sedativ k finálnímu selhání srdce v létě 1980. Tedy během
moskevských olympijských her. Sovětský režim, který je pojal
jako velkou Potěmkinovu vesnici, zuřil a tajil zprávu o smrti. Bez
ohledu na to se na manifestačním pohřbu sešlo sto tisíc lidí,
kteří se sjeli ze všech koutů Ruska.
Život
po životě Vladimíra Vysockého by asi vydal na studii o legendách
a mýtech. Vznikla oficiální komise pro jeho tvůrčí dědictví,
zároveň se postsovětští piráti zmocnili pásků v oběhu a bez
autorských práv dravě vydali i ty nejnepovedenější. Vysockého
„strážnému andělu“ Marině Vlady vděčíme za mnohé, jistě
však i za sepsání jeho života do příběhu, v němž ona sama
hraje svou největší roli. Je tak těžké ověřovat, jak to v éře
stagnace a příšeří bylo. Mýtům
a lyricky dychtivým vyznáním naslouchalo nekriticky i pár českých
filmových dokumentaristů. Ještě že tu máme pořád to
nezpochybnitelné: hrdelně vrčivý zpěv hnaný jakousi touhou,
písně v autorském podání Vladimíra Vysockého.
Žádné komentáře:
Okomentovat