21. 1. 2013

Kavárna v podvědomí // Penguin Café Orchestra



Kvůli Járovi Cimrmanovi zvolenému Největším Čechem do nás občas někdo rýpe: Čechům není nikdo dost dobrý, radši přiznali kredit fiktivní postavě! Nezdá se však, že by šlo o výlučně český jev. Umělci mají k dipozici tolik tradičních kultur: a přece si občas někdo radši vymyslí úplně novou.

V prosinci tomu bylo právě patnáct let, co nádor na mozku předčasně ukončil život Simona Jeffese: muže, který svůj životní projekt nazval Penguin Café Orchestra. Anglický skladatel a multiinstrumentalista Jeffes (1949 - 1997) trávil díky otcovu zaměstnání dětství v Kanadě. Později řekl, že tu zažil kulturu "poněkud ztracených lidí, kteří žijí na moderním Západě, ale postrádají zakořeněný vztah k domovu". Nadchly ho možnosti kytary ("jako by z ní při hře vycházeli andělé"), ale ze studia hudební teorie a klasické kytary zběhl. Zklamalo ho, že na akademii se setkal s přístupem jako ve fabrice. Vstoupil do kytarového avantgardního tělesa, ale ani tam se nenašel ("všichni pořád přemýšleli").

Chvíli pomáhal natáčet reklamní džingly - a pak přišel impuls, který jako by vypadl z nějaké Wendersovy road movie. Simon Jeffes si koupil lístek na Transsibiřskou magistrálu a přejel přes Sovětský svaz do Japonska. Tam, v bytě přátel, si pustil kazetu: byly na ní nahrávky ze západní Afriky. "Byl jsem tím páskem posedlý," řekl později v rozhovoru. "Nechtěl jsem odjet do Afriky, ani se učit na africké nástroje. Slyšel jsem cosi, co šlo rovnou ze žaludku a ze srdce, co bez oklik udávalo důvody, proč lidstvo pěstuje muziku. Nebylo v tom žádné přemítání." Tahle "Afrika ducha" se stala jeho destinací. Pokládal za trapné vybírat si na tržišti etnických kultur jako nadšený turista. "Je prima poslouchat to, ale u toho bychom neměli skončit. Musíme dělat sami svou ´etnickou´ hudbu."

Trvalo nějaký čas, než postoupil k praxi. Mezitím div neumřel: v roce 1972 se v jižní Francii otrávil jídlem. Ležel v deliriu a čtyřiadvacet hodin halucinoval. Později popsal své vidiny: zdál se mu sen o domě s betonovými místnostmi. Jednu skenovalo elektronické oko, v druhé probíhal odosobněný sex, třetí místnost byla plná elektronických hudebních nástrojů, skladatel se sluchátky byl zabraný sám do sebe. Všude vládlo ticho. Z tíživé vize se nakonec probral, nikdy na ni nezapomněl. O pár dní později na pláži ho napadla báseň: "Jsem majitelem kavárny Tučňák, / budu vám říkat věci napřeskáčku." Pokračovala dál a byla o tom, jak velkolepou roli v životě mají náhoda, spontaneita, překvapení, nevypočitatelnost a iracionalita. Brána k hudbě Penguin Café Orchestra se otevřela.

Hravost Jeffesova skládání dokumentuje název jedné z úspěšnějších skladeb: Telephone and Rubber Band jsou skutečně tvořené anglickým telefonním tútáním, které prokládá brnkání na gumičku. Leccos mu zní pastorálně lahodně, ale Jeffes ke své kráse docházel svébytnými cestami. První album mu vydal sám Brian Eno. Introvertní Jeffes moc nekoncertoval, k živému debutu ho však přesvědčili Kraftwerk. Slova ho v hudbě nezajímala: "Mám problém s významy." Jak říkal, café Penguin se může nacházet kdekoli ve vašem podvědomí. Nesmírně ho potěšilo, když mu japonská posluchačka řekla, že tu hudbu už někde slyšela, ale bylo to asi už hodně dávno. Inicioval zájem o world music, ale když její éra opravdu propukla, víceméně to pro něj bylo celé nesnesitelně trapné a hrubé.

Po Jeffesovi a Penguin Café Orchestra zbyla řada nahrávek: ve vydavatelství EMI je sbalili do čtyřalba, které je celé poutavé. Když je poslouchám, musím myslet i na české duo Dva, které si taky nechce vystačit se stávajícími kulturami a jazyky, takže si "v kavárně svého podvědomí" vymýšlí folklor neexistujících národů. Dokážu si představit, jak zaujatě by si se Simonem Jeffesem padli do noty.

Žádné komentáře:

Okomentovat