Kolik klecí znáš...

Tam, kde rock´n´rollové kapely volají „hey hey hey“, skupina Klec nasazuje úderné „oj oj oj"; tam kde první nechávají do nahrávky atmosféricky vplouvat repliky z filmů a fragmenty starých šlágrů, druzí samplují rabínskou litanii ze synagogy. Klec, vedená Martinem Šmídem, u nás už třináct let drží prapor klezmeru, tuláckého židovského muzikantství šmrncnutého Balkánem i Haličí. Jistěže je v tom kus testu, co se dá v Praze ještě vydupat ze země, jestli tu po všech těch staletích zůstala nějaká ozvěna, vibrace nebo snad gen v lidech, které by klezmerský výkřik nechaly znít déle a sytěji.

Album Klezmer všeho druhu vychází po osmi letech od debutu a je to pečlivě sestavená suma. Klec ji vydala vlastním nákladem a rozhlíží se tu, v jakých podobách se klezmer uchoval. Někdy jsme blíž autentické východní Evropě, jazzová až free sóla odkazují k fúzi a la Klezmatics. Slyšíme tu, jak se židovský element zasnuboval s balkánskou i se středoevropskou dechovkou, s dixielandem, ale energie vyděděnců se dobře propojila i s punkem. Martin Šmíd má dar cítění, čím může být písnička: nevadí mu napsat lidovkově jednoduchý text, podruhé překládá nebo „překrádá“ na literární úrovni: od ohlasů se tu tak míří k úplně původnímu písničkářství.

Ale to všechno vede k překvapivě současné pointě: nad funkovou figurou se rapuje o tom, jak těžko hledá svou identitu poloviční Žid, přestože takových, kteří nejsou „ani první, ani druzí“, je plná Evropa. Klec je hospodská kapela, ale dobrý klezmer mají zdroj své melancholie vždycky při sobě: „Vy mládenci, vy který jste jako já, tak poslouchejte: / jednou už se smiřte s tím, že v tomhle světě nejste ničí / Jestli vám to hodně vadí, tak si kupte zesilovač / velkej černej stowattovej, z toho se to dobře křičí!“

Škoda, že se nedá spokojeně konstatovat, jak dobře se v Praze vede židovské tradici. Klec jsou jedněmi z posledních. Ale cítí svou muziku tak šťastně, že od nich ani trochu nevyznívá jako „etno“, záliba v exotice. Jsou s ní tady doma.