Průmyslové dědictví – Ve vzduchoprázdnu mezi profesionály a amatéry: už v názvu obsáhlého sborníku, který právě vydává Výzkumné centrum průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT, zaznívá skepse. Benjamin Fragner a Vladislava Valchářová tu shromáždili texty, které z různých stran dokumentují slabou situaci industriální architektury, péče o ni, jejího zapojení do současných projektů, vizi, jak tahle část naší minulosti může přerůst do něčeho funkčního, krásného, nadčasového. Na bienále Industriální stopy tvořila součást účtování i výstava Co jsme si zbořili.
Jistě, skepsi tu vyvažuje množství plánů, zkušeností s fungujícími modely, podařené projekty a seznam nově zapsaných památek. Konference a akce kolem Industriálních stop už deset let v Česku prakticky a neokázale ukazují, jak se nad problémem mohou sejít urbanista, sociolog, architekt, expert z památkové péče, autor interaktivní hry, hudebník a mystik. „Moje kapela, to je několik fungujících věcí najednou,“ říkal Miles Davis a s industriálními urbanistickými projekty to musí být evidentně stejné.
Hudba na Industriálních stopách profitovala už mnohokrát: akcemi v ostravských dolech, pražské čističce odpadních vod (matadorce podobných akcí s výtečnou akustikou zřetězených prostor) nebo při nočním muzicírování v kladenském plenéru kolem pecí huti Koněv, krajině mlčenlivého vědomí podobající se „Zóně“ z Tarkovského filmu Stalker.
Protože za deset let se u nás obor tak emancipoval a dobře uvedl do veřejné diskuse, může být nový sborník Průmyslové dědictví laděný tak kriticky. Myslí na budoucno: připomíná, s čím ještě bude plno práce. Jeho autoři jsou v ní naplno ponoření: akorát čekají na některé důležité spoluhráče. Snad jim (nám!) je soukromý sektor i stát dopřeje spíš dřív než později.
Žádné komentáře:
Okomentovat