Arcade Fire: Sladká závrať apokalypsy

Vidět kapelu na vzestupu, jak si to nekazí. Dostat desku, u které je jasné, že se vrstvy budou ještě nejaký čas odlupovat. Letošní Arcade Fire = radost! Text vyšel v LN / Orientaci, 7. srpna.

Vitální elegie alba The Suburbs (Předměstí) oslavuje nervnost a nejistotu současného světa, přitom snadno osloví generaci klasického rocku. Kanadští Arcade Fire míří k tématům, jež v sobě nosí celý západní svět. Tvrdě a radionálně si hlídají nezávislost, spolupracují s Terrym Gilliamem a Spikem Jonzem.

Příběh kanadské skupiny Arcade Fire nabírá s třetím albem The Suburbs pozoruhodných rozměrů. Je možné ještě dnes, v téhle pozdní době, kdy pozice hudby oslabily, přivést na mezinárodní scénu “velkou kapelu”? Vlivné a uznávané těleso s pevnou pozicí, na úrovni Talking Heads nebo Radiohead? A může taková kapela nějaký čas vytvářet muziku k světu, aniž by se rychle stala infantilní a nedůležitou (jako Muse) nebo bojovala se ztuhnutím v klišé (jako U2)?

Nový repertoár signalizuje, že Arcade Fire jsou v osmém roce existence ve špičkové formě. Zúročují minulé úspěchy a dopřávají si soustředění na tvorbu, včetně poměrně vymknutých detailů. Mají patos a mluví se o nich jako o stadiónové kapele. Zároveň jim zůstává věrohodnost, spjatá s nezávislou scénou. Odpovědnost a odvaz se u nich prostupují: operují pro mladé publikum i pro střední generaci. Hřmotný a místy divoký zvuk má prokomponovaná aranžmá: rychlé a snadné publikování na webu dnes dává hlas zástupům amatérů, vedle nich však “dotahovači” jako Arcade Fire reagují trpělivě pěstovaným tvarem, docela složitou architekturou.

Prostě: rock jednou nohou tradiční, druhou novátorský. Slyší na něj globální publikum, a přitom se nezdá, že by vznikal kalkulem. Než se ten zázrak rozplyne, pojďme ho poslouchat a popsat.

Rockeři i postrockeři

Septet z quebeckého Montrealu zaznamenal úspěch s debutem Funeral (2004): díky tomu si obratem ve zrušeném kostele postavil nahrávací studio, které se stalo pilířem jeho nezávislosti. Kapelu vede rodinná buňka: manželé Wim Butler (1980) a Régine Chassagne (1977), v kapele je i Wimův bratr William. Taková konstelace ladila s “komunitním” duchem nultých let v hudbě, stejně jako vetešnictví na koncertním pódiu Arcade Fire. Na bigbítové jádro kapela od začátku navěšovala zvonkohry, lesní roh, akordeon, harfu, violu nebo niněru, smyčcovou sekci kapele aranžuje renomovaný zástupce téže kanadské generace Owen Pallett. Když se muzikanti míhali po scéně a přehazovali si nástroje, působili jako miniaturní model společnosti nebo firmičky, ve které to funguje.

Jestliže Funeral vysloužil kapele přirovnání k Davidu Bowiemu, následující Neon Bible (2007) připomněla - v překvapivě přímějších momentech – Bruce Springsteena. Arcade Fire nikdy nebyli jenom kapelou “pro obeznámené”, dost rychle vstoupili v širší známost. Ale období po vydání Neonové bible (nazvané podle stejnojmenného románu Johna Kennedyho Toola) s hity jako Black Mirror a Keep The Car Running je přivedlo na velká pódia. Snad k tomu kapelu předurčil její zvuk, rezolutní a vznosný, ve kterém se mísila extatičnost s vědomím, že žijeme na hraně apokalypsy. Tenhle rys se naplno rozvinul na novém albu: tvoří je šestnáct písní, jejichž motivy na sebe navzájem odkazují.

Kasparov válčí s Deep Blue

Albu dali osm různých obalů - různých, a přece stejných: ať už stojí auto před kterýmkoli výjevem z předměstské zástavby, všude to působí stejně. Lou Reed a John Cale opakovali v Songs For Drella slova Andyho Warhola o tom, že maloměsto člověka aspoň přinutí zhnusit si jednou provždy malé poměry a utéci z nich. Arcade Fire vidí své The Suburbs (Předměstí) jako zónu maloměšťáckého otupění, kde se zakládá na velké ničemnosti, které nakonec paralyzují společnost. Říkají to ovšem jazykem, který spíš připomíná komiks o Neratovicích od kreslířky Toy Box: zpruzení až na půdu ještě nezapomněli na léta dospívání, kdy bojovali, aby se do nich “mentalita předměstí” neotiskla moc. Ale už to dokáží pojmenovat a rozvést do obrazů.

Když některé kapely zpívají o životě s hudbou, potažmo samy o sobě, bývá v tom nedostatek lepších témat a málo soudné nadhodnocení vlastních pocitů. Arcade Fire zpívají o tom, jakou roli má muzika v přátelství a dospívání, zasazují ji do ústřední scenérie předměstí (Suburban War) a sledují kluky a holky, které hudba rozdělila do znepřátelených klanů. Cities with No Children (Města bez dětí) vyprávějí o vztazích a prostoru: kdo se někdy vracel “domů” do míst, která doznala radikální proměny a vlastně už pozbyla původní identity, toho tahle píseň nejspíš dostane. Deep Blue má v titulu název počítače, který v roce 1996 porazil nad šachovnicí Kasparova: přesahuje však i do “hlubokého blues” časů, kdy vnímáme každou chvíli cosi jako signál, že nastává konec světa, jak jsme ho vždycky znali.

Nesnesitelnost světa a chuť nepřestat ho milovat se tu proplétá jako pomlázka: “Každé dítě ví, že císař je bez šatů, ale přesto se před ním uklání: je to lepší než zůstat sám.” V momentech, kdy Arcade Fire elegicky diagnostikují svět, ale nepřestávají v něj věřit, pocitem připomínají silné momenty Wima Wenderse nebo berlínské období U2. Nejsou přitom žádní idylikové a nepočítají se do armády, která by snad zvrátila chod dějin k lepšímu. “Proč chci mít dceru, když jsem tak mladý?” ptá se Butler a sám si odpovídá: aby jí stihl ukázat něco z krás okolo, “než to tu všechno skončí”.

Kritik a spisovatel Paul Morley se u příležitosti The Suburbs rozepsal o momentu třetího alba. Píše, že pro mnohé umělce to byl formativní moment – viz The Times They Are a-Changin' nebo A Hard Day's Night, z pozdějších Springsteenovo Born To Run či London Calling od Clash. Morleyho teorie je trochu křečovitá, ale je fakt, že kolem třetího alba muzikanti seriózně řeší, jak zůstat sami sebou a zároveň se neopakovat. Což není úplně vzdálené úvahám osob středního věku o životním stylu: snad proto ten moment vzbuzuje napětí a chuť “držet palce” uměleckým i jiným firmám, které dokáží najít klíč k vlastnímu “udržitelnému rozvoji”.

Přitažlivost, ale i umělecký zdar současných Arcade Fire spočívá v rovnováze kontrastních poloh. Jejich současný repertoár nepřeslechnutelně rezonuje traumaty dnešní západní společnosti – a přece jejich rozvibrovaná energie nevede k dekadenci nebo trpkosti, ale k pozdvižení nad to všechno. Wim Butler, úhlavní autor, vypráví, jak propletené jsou tlaky a trapnosti veřejného a soukromého života: ve shodě s tím je kapela zároveň lyricky pokojná i agitátorská. Arcade Fire v sobě mají eklektičnost poslední dekády, ale zároveň berou vážně řemeslo poprockového songu, snad dokonce věří, že může něco ve světě změnit.

Proto jsou také dost přitažliví pro starší generaci, která vyrůstala v éře klasického rocku od šedesátých do osmdesátých let: Arcade Fire jsou zároveň postrockoví i rockoví, což je jednak zajímavý umělecký rys, ale taky nesmírně šťastný moment při oslovování publika. Traduje se historka, jak po newyorském koncertě Arcade Fire stáli v zákulisí frontu gratulantů David Bowie a David Byrne. Byrnovi došla trpělivost a zmizel do noci, aniž by se kapela dověděla, co měl na srdci. V noci pak přišel srdečný krátký mail podepsaný “ten druhý DB”.

Spiklenci nekompromisní nezávislosti

Pevnost a suverénnost, která vyzařuje z nalezeného stylového rozpětí kapely s rodinným jádrem, přesahuje i do jejich byznysplánu. Skoro by se to mohlo zdát až příliš racionální: skupina si nekompromisně hlídá nezávislost. Má vlastní studio a hlavně si udržuje vlastnictví svých nahrávek, které vydavatelům (v USA nezávislým Merge, v Evropě velkým Universal Music) pouze licencuje. To je bod, do kterého dospěl jen málokdo, navíc s ambicí existovat v mainstreamu: v minulosti se takhle choval Frank Zappa, dnes Radiohead.

Kapela volí řadu nestandardních rozhodnutí – od nápadných (osm různých obalů) po takové, které jsou méně efektní. Tak třeba nové nahrávky byly po dokončení natočené na vinyly – a tenhle “živý” zvuk byl zpětně převeden do finálního masteru, takže z cédéčka zní přesně sejmutý plastický zvuk gramodesky. Kapela dokončuje krátký film s režisérem Spikem Jonzem (V kůži Johna Malkoviche, Adaptace) a koncert v Madison Square Garden, který tento čtvrtek běžel přímým přenosem do světa přes internet, režíroval Terry Gilliam.

V minulosti vydala kapela téměř konceptuální živé DVD Miroir Noir, na němž měl vedle režiséra Morrisetta zásadní podíl legendární kronikář nezávislých muzikantů, dokumentarista a nomád Vincent Moon. Skvěle tu propojil osobní a “velký” rozměr kapely: muzikanti tu hrají hit Neon Bible pro sebe, unplugged, namačkaní jeden na druhém ve výtahu. Záhy se však ukáže, že je to zdviž vedoucí za scénu pařížské Olympie, kde na ně čekají tisíce a kde obratem propuká opak intimní session. Ten obraz skupinu vystihuje: existuje paralelně sama pro sebe i pro masové publikum.

Kdo chce dnes vymýšlet písně, příliš často nakonec vydává alba, jež jsou sítí odkazů na minulost, ironických i obdivných úklon, zpracovaných vzpomínek a interpretací. V takové době není snadné vytvořit album (ta forma se snad ještě pořád počítá jako paralela básnické sbírky), které by mělo takovou hodnotu a pevnost jako díla ze šedesátých let. S Arcade Fire máme najednou pocit, že není nic normálnějšího než psát o podstatných věcech: úvahách o rodičích a dětech, snaze a marnosti, všednodennosti, která sytí i rdousí věčnost. Uprostřed letních týdnů se toho moc neděje, takže recenzenti se chytají lecčeho: přesto lze mít podezření, že vlna chvály, radosti a úžasu z The Suburbs není způsobená jen okurkovou sezónou.