Zatím vedou archandroidi

Vydavatelská sezóna je za půlí. První aktivní semestr (březen – červen) máme za sebou, setrváváme v líné letní pauze, před námi je podzimní přebíjená s pekelným vánočním finále. Teď, dokud trvá mírné pololetí, se nabízí ohlédnout se a udělat si širší obraz: co všechno už letos vyšlo a co se z toho dá soudit?

Žebříčky a seznamy je dobré sledovat nikoli proto, abychom si všímali jen toho, co je na špici, ale protože nabízejí sumu. Webový Metacritic shromažďuje údaje o tom, jaké tituly recenzují angloamerická média a jak je hodnotí. Veškerá hodnocení přepočítává do procent (dokonce i váš čistě verbální text dokáže převést na procenta přízně, což je trochu legrační) a sestavuje tak finální žebříček. Tedy podle Metacritic má letos jasně nejpříznivější, ba čistě stoprocentní recenze Exile On Main Street, tedy reedice klasických Rolling Stonů z dvaasedmdesátého. To dává smysl, o klasiku se nikdo nehádá, takže i druhé místo (94%) patří vykopávce: pečlivé reedici Raw Power od Iggyho Popa s The Stooges. Pak už nastupují novinky, ve kterých si překvapivě dobře vedou progresivní Afroameričané. Nejprve pevná, antiroztomilá Janelle Monae (91%), která v příběhu alba The ArchAndroid (tedy nikoli „archanděl“, ale „archandroid“) rozpoutala další kapitolu afrofuturismu - zásnub černé mytologie se sci-fi. Nadstylové šmejdění propojené soulfunkovou energií působí jako rozvíjení odkazu Prince; na BBC psali o „závratné“ intenzitě různých impulsů, v Los Angeles Times se zase obávají, že všechnu tu harmonii uprostřed chaosu nejde strávit na jedno posezení. Na albu hostuje Big Boi, hiphoper z dua Outkast; patří mu další příčka. Jeho album Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty (90%) není naštěstí tak zamotané jako jeho název. Hopeři Boiovy generace si dělají výlety do všemožných typů instrumentace se stejným gustem, s jakým kombinují luxusní módní doplňky od všech značek, jaké se jim zamlouvají: mají na to, což pro Big Boiovu hravou skrumáž (s hostujícím operním sborem) platí i v přeneseném smyslu.

Metacritic dál vysokými čísly dokumentuje mediální úspěch nových nahrávek The Roots, rockových The National nebo producenta Flying Lotuse. Kritický úspěch nemusí znamenat fantastické prodeje: takhle tu figuruje duet západoafrických virtuosů, zesnulého kytaristy Ali Farka Tourého a loutnisty Toumani Diabaté, kteří nikdy neosloví tak široké publikum jako Kylie Minogue. Její album Aphrodite, podpořené malebným explicitním sexem v klipu All The Lovers, naopak aktuálně vede čtenářský žebříček Metacritic. Vedle něj tu neexperti vyzdvihují i švédskou hvězdu chytřejších diskoték Robyn a nedají dopustit i na nejnovější album mexických Los Lobos, které v Evropě ještě nevyšlo.

Buď jsou kritikové vlídní, anebo vychází hodně dobré hudby: hodnocení do osmdesáti procent úspěšnosti má záplava alb. Kdo chce sledovat své hrdiny z minulých dekád, má možnost na letošních albech Petera Gabriela, Laurie Anderson, nebo Davida Byrna & Fatboye Slima. Od ohlasů post punku a alternativní taneční scény docházejí k vlastní hudbě kapely LCD Soundsystem a Hot Chip. Klasická žíla blues, bluesrocku a gospelu se táhne letošními dobrými alby Black Keys, Dead Weather a Toma Jonese. Zásadní básnický úder přináší trojalbum Have One On Me, ale vedle Joanny Newsom se hlásí i další podoby ženské citlivosti a energie: Laura Marling, Erykah Badu, CocoRosie, She & Him. Jemnější islandský Jónsi i drsnější srílanská M. I. A. reprezentují globální inspiraci. Do toho všeho se pak někdo rozpomene na zlatá rocková pravidla a aplikuje je na dnešek: viz kanadští Arcade Fire, kteří právě dobyli žebříčky na obou stranách Atlantiku.

Jistě, vždycky záleží na osobním vkusu. Asi proto se stává, že zatímco jedni tvrdí, že dnes už v hudbě není co sledovat, druzí konstatují, že není v lidských silách najít čas, aby to jeden všechno vyslechl.

(LN, Orientace, 21/8)