S Ypsilonkou v současnosti je to zvláštně dvojaké. Na jednu stranu se její poetika vyvíjí jen málo, což je vždycky risk; na druhou stranu je tak šťastně postavená, že napoprvé či jednou za čas zasáhne drtivou silou. Energie, která by porazila vola i zarputilého kritika, zářila v úterý 9/11/2010 z jeviště, kde se v neopakovatelné výroční improvizaci (točila ji ČT) sešlo na šedesát osob, jež prošly divadlem od první inscenace v roce 1963 dodnes.
Je radost vidět režiséra Jana Schmida, jak v letu přímo na scéně podsouvá hercům impulsy, zdržuje aktéry k přídavku, mění scénosled. Náhle vedle sebe stojí Josef Fučík z „první vlny“ a Marek Eben, Ondřej Havelka i Jiří Havelka. Jeviště je pořád plné, herci „se zapomínají“ a jen tak tu jsou. V projekci připlouvají útržky starých inscenací, Michelangelo Helšus vynalézá perspektivu, Jaroslava Kretschmerová svádí Matěje Poctivého k uloupení státního pokladu, Martin Dejdar je zas Kafkův Karel na cestě do Ameriky. Trumpetista v černých brýlích a s parukou sóluje a mizí, ne všichni poznají, že je to Oldřich Kaiser. Luděk Sobota se snaží zazpívat starý swing, Lábus by měl dostat Slavíka, Miroslav Kořínek bez problému hraje repertoár za poslední půlstoletí. Jiří Schmitzer je duch bigbítu, Ladislav Gerendáš: „Tak málo lásky pro cikána zbývá!“, Jiráňovy písničky na Shakespeara, klezmerská kapela Klec ve stínu Masarykova koně, Pygmalion Rychlá pod sprchou. Zdeněk Hořínek cituje Tolstého, Petr Vacek paroduje Hořínka. Věrné milování.
Všežravý skupinový duch Ypsilonky umí nechat vyznít svébytné hosty, jak dokládají Roman Janál i Josef Zíma (oba aktéři současných představení, Zíma v jazzu i opeře dost fascinující). A uprostřed dojetí, při finálním skupinovém shromáždění, velí Schmid zničehonic plnému jevišti zasloužilých členů padnout zpomaleně k zemi. Překvapená scéna se nějak skládá, kupodivu je to fyzicky možné, poezie přebíjí abiturientskou jímavost. I při oslavě všeho minulého se v tomhle divadle myslí na to, co je teď a tady.
LN, 11/11/2010
Žádné komentáře:
Okomentovat