Domácí rekord

Hudbu vnímá každý z nás různě – podle osobního vkusu, temperamentu, vzdělání, kulturního zázemí. Zkusme si představit tři různé posluchače jediného alba: novinky Dana Bárty a tria Roberta Balzara Theyories.

Prvního posluchače přitáhlo už samotné trio Roberta Balzara. Poslouchá jazz a je nadmíru rád, že české písňové scéně dá někdo zase jednou lekci, jak pořádně hrát na nástroje a živě zvládnout složité rytmy. Nezávislé kapely by tohle neuměly. Přitom Dan Bárta album sestavil z popových a rockových písniček, jejichž autoři ho zásadně ovlivnili: těsně vedle sebe tu zní materiál od Joni Mitchell, AC/DC, The Cult, Jamiroquai či Simply Red. Posluchač Jednička je realista, ví, že jazz tu příliš dlouho omílal standardy v pražských klubech pro turisty, a tak je docela pyšný, že dnes už se hýbou ledy. Vlastně je to od jazzmanů shovívavé a v něčem odvážně upřímné, sklonit se k nižší hudbě. Popravdě, leccos z předloh Jedničce připadá jako nicotný shit, ale jednak je tolerantní a za druhé aspoň může říkat, že Bártova verze je ještě lepší než originál. Že je Stanislav Mácha výtečný pianista a že v novinách psali o Jiřím Slavíčkovi „rytmický génius“, na to nemůže nikdo nic říct. Hudba je měřitelná disciplína a jeho parta drží rekord. Tedy domácí rekord. Posluchač č. 1 je spokojen.

Druhého posluchače zaujalo, že u nás někdo natočil album plné coververzí, které přicházejí z různých stylů: vida, ledy se hýbou, těší se spolu s Jedničkou, byť z jiného důvodu. Má v paměti alba coververzí, které bystře prozrazují cosi o originálu i osobě překladatele, jsou komentářem ke kulturním epochám. Na Theyories slyší Dvojka něco jiného: hudbu novější a svébytnější (Björk, Gary Numan) přetahují komorní jazzmani do stylu staršího, nekonfliktnějšího, „hezčího“. Dvojka je typ, kterého víc než mistrná hra na kontrabas zajímá věrohodnost, smysl a inspirativnost. Ale jak se má inspirovat deskou, jejíž smysl spatřuje leda tak v tom, že tenhle styl hráče baví a při designérsky bezproblémovém půvabu najde posluchače? Dvojka slyší, že Bárta zpívá jistě a zajímavě: o to víc ho irituje samoúčelnost, kterou za tím vším slyší. Taky se mu zdá, že jazzmani se drží z marketingových důvodů trochu při zdi. Dvojka desku odloží, brzo na ni zapomene, vychází toho teď tolik. Připomenou mu ji občas média a jejich superlativy.

Ve snaze o genderovou vyrovnanost mluvme napotřetí o posluchačce. Milá Trojka toho má v práci i doma ažaž: bodejť by poslouchala hodně muziky. O to pečlivěji si vybírá, a po doporučení přátel a jedné Noci s Andělem zjistila už dávno, že Dana Bártu „může“. Žádná doporučení by nebyla nic platná, kdyby ji to fakt nebavilo: melodie jsou podmanivé a netuctové, Bárta je svým zpěvem úplně pohlcený. Hudba je to náročnější, ale posluchačka ji ustojí. Je ráda, že jazzoví muzikanti myslí na publikum a nikdy se nerozparádí až do takového toho divokého, „opravdového“ jazzu, který jí připadá přes čáru.

A potom: tohle už není pop, to je kultura. Tolik ohlasů to potvrzuje: když poslouchá alba jako Theyories, Trojka pro sebe něco dělá, cítí to. Když u někoho vidí tohle album nebo knížku od Miloše Urbana, hned ví, že jsou na stejné vlně a také ve stejné společenské třídě. Svého času se obávala, zda Bárta „neuletí“ k nějaké trochu jiné hudbě – vždyť svobodným umělcům se může zachtít ledasčeho a kdo by jim mohl bránit? Ale je to dobré, už deset let se Bárta drží ve stylu, u kterého se posluchači jako ona povznesou nad šeď všedních dnů a odpočinou si. Kéž by na víc věcí byl takový spoleh.

(LN, 13. 11. 2010)