Národní karaoke

Toto je svědectví o ztrátě panictví svého druhu. Po sugestivních scénách z filmů jako Ztraceno v překladu dospěl hudební publicista k přesvědčení, že i on by měl podstoupit osobní zkušenost s fenoménem zvaným karaoke. Náhoda tomu chtěla, že jsme výpravu s přáteli podnikli sedmnáctého listopadu, a dokonce na Národní třídu.

V klubu jménem Meloun to, přátelé, chodí tak, že se na papírek podepíšete a přidáte název písně, s níž jste se rozhodli exhibovat. Kej-džej (karaoke žokej!) potom hlásí od svého pultu jako lékárník: „Tak paní Hanka, Sladké mámení!“ Paní Hanka reprezentovala jednu ze dvou skupin, jež tu rychle vykrystalizovaly: ta její zpívala Whisky, to je moje gusto a Xanadu, což se snažila rozvrátit jednotka gymnazistek, jež kontrovaly hity současného rhythm´n´blues ("Tak šup, Barča a Romča!"). My středního věku kolaborantsky přelétáme od Jiřího Grossmana po Christinu Aguileru: ale pozor, karaoke je svižně zásobené, vede i Arcade Fire, Gnarls Barkley a M.I.A! Do toho občas vpadnou kej-džej s přítelem Johnem, aby ve dvou zkušeně pěli „we should be together, babe“ v I Try (má nejoblíbenější od Macy Gray, vyfoukli mi ji před nosem, mizerové).

Zpívat je základ, ale ani pozorovat není od věci. Dívka, která se před dýdžejem identifikuje jako Mercedes, je tu s matkou. Táhne ji na pódium, matka říká, „ale Péťo, bez brejlí to nepřečtu,“ obě však tučná písmena songu A ty se ptáš, co já, čtou plynule. Matka, mocně stržená emotivností textu Zdeňka Borovce, rozehrává přímo scénickou etudu – ale u Melouna nemají bodové světlo, které by zářilo na zpěváka, volí tu spíš útěšné přítmí, takže máma Mercedes rve kulisy jen pro pár nejbližších tanečníků pod pódiem. Domácí výrobci občas podkládají hudbu velkolepými videi, takže nad Slovenkami, pějícími „dnes mám rande so svojím mestom“ důstojně zářil bratislavský hrad. Gymnazistky kurážně sestupují do dekadence Moulin Rouge: Voulez-vouz coucher avec moi?! Šklebí se, jako že to je jen song. O půlnoci, kdy už sál úplně tone v popových pravdách z textů, si z Národní odskočí na jednu písničku hubené romské děvče, které se moc nekouká na text a jen tak bez konkrétních slov a s pohledem lidem do očí odzpívá cosi od Shakiry tak báječně, jak jen sugerují všechna klišé o Romech.

Jediné, co mě irituje, je džingl ze SuperStar, který pulsuje mezi písničkami. Myslím, že to je systémově špatně: my adepti karaoke přece nechceme napodobovat snaživé soutěžící v televizi, chceme být na tři minuty jako originální hvězdy! Čím později, tím víc už všichni všechno zpívají společně, ba spíš řvou, takže úplně každá píseň zní jako stadiónová hymna nějakého fotbalového klubu, kupodivu i Yesterday.

Když si jedna ze starších návštěvnic poručí „tam kde proud červený řeky syčí,“ napadne nás, že tohle je vlastně táborák bez táboráku, a zasteskne se nám po kytaře, se kterou se člověk nedívá do předtištěného seznamu písní, ale do vlastní paměti. Na karaoke je člověk odkázaný jen na mainstreamové pecky, je to výlet do kolektivní paměti, na plácek vydupaný velkými médii. Asi proto by je měl člověk střídat s táboráky.

„Něco k té revoluci!“ Kdosi z přátel se dožaduje písně, která by se hodila k sedmnáctému listopadu: v seznamu sice mají Krylova Anděla a Muchomůrky bílé, ale shodneme se, že v tomhle prostředí by to byla nemístná prasárna. Situaci překvapivě rozsekne jedna z gymnazistek, která si jde v den výročí sametové revoluce užít Black Velvet, smyslný song o jižanské sametové eleganci od Allanah Myles – a dokonce z roku 1989! Dost krásný způsob oslavy.

Karaoke je zábava, ale na rozdíl od televizních her na pár minut slávy má v sobě demokratičnost a pospolitost. Je dobré vidět uvolněné dámy v nejlepším věku, jak si užívají s poloprofesionálním doprovodem. Je vidět trochu nervní mladé adepty, kteří zpívají tak pečlivě, jako by v sále byl agent se smlouvou. Resumé: víc cvičit na piáno, abych se kdykoli doprovodil bez kej-džeje. A někdy tam zas zajít: měl bych, řekněme, opravit pár míst, co mě napoprvé lehce zaskočily.