Nesmírně ráda koncertuje, ale studiové album vydala po třiadvaceti letech. Kvality Hany Hegerové se na nové desce mísí s pocitem, že éra socialistického popu stále trvá.
Bodejť by se na tu desku nečekalo: copak Hana Hegerová svým podáním někdy něco pokazila? Její reputaci výjimečné interpretky jen posílilo aristokraticky nonšalantní odmítání "jen tak nějakého" nahrávání, jež trvá už po dekády. Album Lásko prokletá v roce 1977 ukončilo její éru čilejšího natáčení: po desetileté pauze pak vznikl Potměšilý host (1987) a od té doby - až na pár ojedinělých písní - nic. Nyní, rok před osmdesátinami, se Hana Hegerová přece jen vrátila do studia. Vsadila na těžistě svého žánru: francouzské šansony Georgese Moustakiho, Michela Legranda či Léa Ferrea, opatřené českými texty (a jedním slovenským, od Ľubomíra Feldeka). Ty písně prý často čekaly hotové léta: nyní tedy "splátka dluhu", album Mlýnské kolo v srdci mém (Supraphon).
Jak se tedy rozhoduje dnešní Hana Hegerová?
Než vítr zafičí lebkou // Když má Hegerová propůjčit hlas - a tedy sebe sama - textu, je to pořád jistota. Chvíli intimní rozvzpomínání "pro sebe", chvíli exhibice na jevišti světa. Jednou sugestivní ženské vyprávění, jindy se dokáže vypravěčka vklubat do role, která jde přes čáru generačně, typově, i když z ní čouhá původní mužský autor. To je případ úvodní Jsem snob - jediné komické písničky na albu, kterou po Borisi Vianovi dost věrně přeložil Jiří Dědeček. Viana musí Hegerová celého odzpívat - výjimečně tu nemá prostor k tomu, co je u ní pak už pořád radost poslouchat: zkušený pohyb na nejisté hranici mezi zpěvem a řečí.
Zásadní sebevědomé gesto přichází s druhou písní Rozdíl, kde hypnoticky "odbavované" krátké řádky podporuje pulsující souběh kytar, trochu minimalistický a trochu postrockově impresionistický. Na albu pak už nic nezní takhle současně, ale tato mírná troufalost se vyplatila: je to možná nejvýraznější místo desky. Navíc text z pozůstalosti Evy Janovské výtečně odkapává v civilním výčtu ("Máš trochu jinou tvář / a trochu jiný hlas /máš jiný kalendář / jinak ti plyne čas..."), který jen zpečeťuje nezvratnost proměny, kterou doznal kdysi živý vztah. Laťku nesnižuje ani následující Já vím: poťouchlé tango o vysněném "muži s velkým M", sarkasticky komentující snahu žen prokouknout svět mužů a naopak.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že albem pokračuje (jinak už léta hibernující) příběh textařů, kteří působili v domácím popu především v 70. a 80. letech. S tím nevelkým kolektivem "povolených", kam patřili i (na albu zastoupení) Jiřina Fikejzová, Pavel Vrba nebo Pavel Cmíral, jsme nebyli zvyklí spojovat si napínavou tvorbu nebo dokonce osobní postoje. Byli prozaickou součástí supraphonsko-pragokoncertní oficiální scény, jejich lepší texty byly zdaněny nadprodukcí, průběžnou spisbou, občasným vyhověním poptávce po textu na nějakou tu Sovětskou píseň Ostrava či Písničky pro Hvězdu. Byli součástí systému. Zároveň ovšem Fikejzová dokázala dát repertoáru Marie Rottrové silný leitmotiv, ženský úhel pohledu. Na albu Hegerové jsou dva její texty vybrané pečlivě, reprezentují ji tím pádem na nejvyšší úrovni. Spoluautorem Já vím je Pavel Vrba. Rocková generace ho zažila jako jednoho z "nejbásnivějších" autorů své éry, bohužel často s představami o poezii jako o drúzách toporných obrazů a s chtěnou uměleckostí. Ale na nové desce nejsou naštěstí žádné Šaty z šátků (dobový skorohit Leška Semelky s Vrbovým textem) ani nikdo neshledává "pěnu s vůní jablečnou" a "knížku krásně zbytečnou" jako, uf, v Jasné zprávě. Vrba je v práci pro Hanu Hegerovou pročištěný a na své poměry překvapivě bez křeče. Burleskní výsměch smrti Lebka (původně od Serge Gainsbourga a Borise Viana) mu vyšel báječně: však si jej taky Hegerová patřičně užívá už od prvních veršů "až pak vítr mi projde lebkou / stáhne s kostí pleť kdysi hebkou..." Pěkně by se k tomu točil klip v kostnici v Kutné Hoře. Je troufalé, že jindy noblesní intepretka zpívá v barokním obraze zmaru o zadku, klíně a prsou ("černý pár bradavek / sní hlína, to mám vztek!")? Ale kdo jiný, než ta, která na samém počátku dráhy převzala od Edith Piaf její "jen pojďte sem, pane, sem ke mně nahoru"? Kdepak, tohle není svět vlažného Horáčkova "a občas mívám teploty".
Tak dost už psího vína // Svět dostal v posledním dvacetiletí docela silný zásah alb "starých mistrů", od Johnnyho Cashe po Buena Vista Social Club. Rozvíjí se tu v zásadě dvojí poloha. Jednou z nich je klidná vyrovnanost a nadhled plynoucí ze životní zkušenosti. Oproti nim stává energičtější gesto, síla oslovit smrt, vysmát se jí a oslavit život, i kdyby člověku táhlo na sto deset. Té revolty se nám od Hegerové dostává dost, a neodbyté. S životním nadhledem je to u ní složitější: souvisí to hlavně s žánrem, který přijala za vlastní.
V porci třinácti šansonů totiž zřetelně vysvítají rysy jejich světa. Muž se rozhoduje, zda zůstat, či odejít za další známostí (Stará píseň), přichází smrt (Motorkářka, Déšť tváře smáčí) či životní rány (veškerý repertoár) - a žena celou tu situaci přijme, odtrpí, zazpívá si o ní a nakonec si nad ní povzdychne a pousměje se. Hegerová se umí nahlas pousmát mistrně: však si taky její povzdech (z alba Potměšilý host) vystřihl Fero Fenič a udělal z něj znělku cyklu Jak se žije. (Na novém albu je těch pousmání pro velký úspěch asi deset.)
Tohle je zkrátka stoprocentně osudový svět: impozantně velký, i v tragédiích jaksi esteticky úchvatný - ale s tím, co pro nás přichystal, nehneme, marná sláva. Nejspíš ani nemá cenu brát věci do svých rukou a být činným hybatelem: osud je osud. Tak to na tom světě chodí - jak zní název starší písně Hegerové.
Právě z tohohle důvodu lze těžko říci, že Hegerová se hladce "prožila" do současnosti a může bez obtíží oslovit i dnešní dobu. S jejími příběhy se ztotožní jenom ženy, které jsou ochotné během romantického snění čekat, co si na ně svět nachystal. Pak se Mlýnské kolo může zalíbit ještě těm, co neposlouchají texty.
Což není nic nepravděpodobného. "Tak dost už toho kouzla, co ovíjí se jak psí víno," zpívá Hana Hegerová a je to dost přesný popis šarmu její interpretace, hlasu, který dá oprávnění a osobní ručení i textům, které by se bez něj rychle prozradily. Co s písní Déšť tváře smáčí, která se v pointě ("Táto...!") odhaluje jako vzlykavé dojetí nad rakví? Není to divná archaická disciplína, stylizovat píseň jako samoúčelnou odstředivku slz?
"Víc jen přeháněj básníku, neboj se slov, / verše zaplétej do vzlyků, pod nebe krov," pléduje zpěvačka v Nohavicově textu (Stará píseň). Veršotepectví útočící opět direktně na slzné kanálky (a kupodivu odkazující archaickými výrazy někam k Vrchlickému) tu má známý rámec: lásky a nevěry v životaběhu jsou jednou provždy dané, s tím nehneme, ale ještě že je to tak dekorativní, nuže "zpívej, co zbývá jiného, než zpívat dál"? Pokud autor neví, co zbývá jiného, pak na místě bezradného, pateticky sebeoslavného naučení radši mělo šumět jen další saxofonové sólo Františka Kopa.
A přece je produkce Hany Hegerové nadčasová. Tyhle písně mohly vyjít dnes, před dvaceti i před čtyřiceti lety. Je to tím, že Láska a Vztah se u Hegerové (a Fikejzové, méně u původních francouzských šansoniérů) odehrávají ve světě odříznutém od všeho vnějšího. Jako by měly příčinu a průběh samy v sobě, ušetřené všech stínů venkovní reality. To je koneckonců i důvod, proč šansonový repertoár mohl vycházet v cenzurou stižených sedmdesátých letech: stojí jakoby mimo konkrétní, reálný svět. Tehdy mu ovšem Hegerová dala jedinečný podtón melancholie, dikci ženy, která nechce patřit do přítomného času.
Na YouTube najdeme stovky, možná tisíce klipů československé socialistické televize. Nezavěsila je tam žádná instituce, ale obyčejní lidé, které to baví. Neříká to nic o kvalitě produkce: jen o tom, že čemu lidi vystavíme na dvacet let, to se do nich otiskne navždy. Hana Hegerová, jež patřila ke špičce tehdejšího domácího popu, teď vlastně připravila jakési pokračování, album z paralelních dějin. Kdyby socialistický pop přetrval, kdyby doba nevyprovokovala vznik všech mladších stylů, pak by vývoj mohl dojít tam, kam umístil ráz alba jeho producent Petr Malásek. Poskytl profesionální službu, byť ve stylu "tak to na tom světě chodí" - ve zdařilých ukázkách předem daných stylů. Kdyby měla Hegerová producenta s tvůrčím zaostřením režiséra či aspoň tvůrčího dramaturga, deska by získala o rozměr navíc.
Jedno Mlýnské kolo ročně, díky // Je snadné tipnout si, že za Mlýnské kolo v srdci mém dostane Hana Hegerová s největší pravděpodobností výroční cenu Anděl v kategorii zpěvaček. Deska je to evidentně výrazná a nadgenerační, navíc Hegerová je v Čechách osobou vysoce konsenzuální: hýčkají si ji příznivci od jejích vrstevníků po hiphopery (viz dokument Česká RAPublika). Hlavně však nelze tomuhle albu - přes vyslovené výhrady - upřít řádný, hlubší grunt, jakési důvody a směřování, které v běžné české mainstreamové popprodukci, disciplíně prozaické a bez ambicí na dlouhověkost, dnes už skoro nikdo nepěstuje.
Bylo by nesmírně milé, kdyby paní HH, jež toto album prohlásila za poslední, skrze všechen ohlas a dění kolem alba trochu víc ožila, vykašlala se na ultimativní prohlášení a točila jednu desku ročně, dokud pámbů dá. Zpěv jí jde lehoučce, problém je jen s repertoárem: ale to by v tom byl čert, aby po úklidu ve francouzských šuplících nebylo k nalezení něco v českých. Dostali bychom tak nejen další nahrávky, ale i potřebný impuls: Domácí "velká" popová scéna je na tom věru nevalně a každá silnější událost, která se nezaklíná alibisticky nutností být odvozený a připitomělý, pomáhá táhnout nahoru celý zdejší zábavní průmysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat