Bylo by mylné pokládat Paula Simona za klasika šedesátých let, který teď mile křísí nějaký starý písňový styl. Simona zajímá písnička obecně a proměny, které s ní za padesát aktivních let provádí, o tom vydávají svědectví. Už v padesátých letech ho lapila náklonnost k gospelu a doo-wopu – tedy swingujícím a živoucím podobám zpívání jako modlitby i jako odreagování. Od kotvy stylů, jimiž nasákl v době dospívání, se nikdy nadlouho neodpoutal a na novém albu So Beautiful Or So What je to evidentní.
I po letech naštěstí pořád potrhlý // V šedesátých letech Simon pomohl ustavit představu, čím vším může být folk rock. K mezinárodnímu publiku často dolehl hlavně zvuk balad a jemného dvojhlasu dua s Artem Garfunkelem: Sounds of Silence, Scarborough Fair, Bridge Over Troubled Water… Mohlo tak přeslechnout Simonovu výzvu známým formám a hravé průzkumnictví. Vedle poetizování uměl brebentit jako mladý praotec rapu a vtipně charakterizovat dekádu, kdy namísto o básníku Dylanu Thomasovi lidi mluvili už o jiném Dylanovi. Řádný odstup od sentimentu má slavná verze Tiché noci, kdy do vánoční písně znějí rozhlasové zprávy suše sumarizující násilí a aktuální triumfy zla. Písně ve filmu Absolvent s Dustinem Hoffmanem dobře korespondovaly s tichým vnitřním světem adepta na dospělost, který si ještě vybírá odklad a ve slavné scéně na dně bazénu se drží stranou od společnosti plné dravých, nezaručených ambicí.
Ale to už se duo řítilo do finále své existence: v roce rozpadu 1970 stihlo ovšem vydat vrcholnou Bridge Over Troubled Water s titulní písní, o níž Simon dodnes tvrdí, že mu ji celou někdo/něco nadiktoval(o). Jedno z nejprodávanějších alb v historii pop-music je svým způsobem poslední, uzavírající deskou velkých sixties. Pak se Simon postavil na vlastní nohy: autorsky to nebyl velký problém, Garfunkel nikdy nic nepsal, byl Simonovým nástrojem. Paul Simon přišel s alby, jejichž rozsvícenost neznamenala prázdný optimismus (jehož byla sedmdesátá léta plná), vystupoval a nahrával s gospelovým sborem (Live Rhymin´), podle dobového úzu si přizval výtečné instrumentalisty z jazzu, kteří pomohli dát přesný zvuk albu Still Crazy After All These Years. Nepříliš úspěšně si vyzkoušel roli filmového režiséra (One Trick Pony): Woody Allen ho obsadil do role protivného producenta ve filmu Annie Hall, zlé jazyky tvrdí, že se tu dobře zúročila nevlídnost a obtížná komunikace, kterou je Simon, autor stohu laskavých songů, vyhlášený v soukromí. Koncert v newyorském Central Parku, kam dorazil půlmilion lidí, znamenal opětovné shledání s Artem Garfunkelem. Příležitostná vystoupení trvají dodnes, i když Garfunkel tvrdí, že Simona vystojí „jen párkrát do roka“.
Do Afriky za Elvisem // K méně úspěšným Simonovým albům patří Hearts and Bones (1983), křehká introvertní kolekce, možná zásadní černý kůň v celé jeho tvorbě, se vzpomínkou na poválečnou atmosféru (v písni nazvané René And Georgette Magritte With Their Dog After The War) i nedávno zastřeleného Lennona (The Late Great Johnny Ace). To už se ale Simon naloďoval k velkému objevu nových zvuků, spoluhráčů, inspirací. „Jihoafrické“ album Graceland (1986) znamenalo oprávněně návrat Simona na nadžánrové výsluní: jeho schopnost spojit popovou srozumitelnost s něčím neotřelým zase jednou slavila úspěch. Deska ale přinesla i dvojí kontroverzi: puristé z world music vytýkali Simonovi, že všechny výkony Afričanů či mexikánských Los Lobos prodává jen pod svým jménem. Druhá výtka směřovala k Simonovu porušení tiché dohody, která se týkala bojkotu Jihoafrické republiky, řízené politikou apartheidu. Není ovšem těžké vyčíslit, jak mocně Graceland donesl do světa nikoli rozhřešení pro JAR, nýbrž tamější černou kulturu: mužský sbor Ladysmith Black Mambazo vystupoval nejprve na světových festivalech, časem i v reklamě na kečup Heinz. Mladého senegalského perkusistu brzy oslovil Peter Gabriel a pomohl Youssou N´Dourovi, zpěvákovi s charismatem náčelníka, k vlastní hudební dráze.
Součástí kouzla Gracelandu jsou plně západní náměty, od nichž Simon neuhnul. V titulní písničce putuje rozvedený muž se synem do Elvisova muzea v Memphisu, pod zpěvem však tepou africké kytary a bubny. Podobný paradox funguje i na aktuálním albu: africký rozhýbaný styl je jakoby „o něčem jiném“ než Simonovy židovsko-křesťanské úvahy o věčnosti, smrti a Bohu, ale ve skutečnosti, tušíme, je to spojení nenáhodné a rafinované.
Pokusem o „dvojku“ Gracelandu, volné pokračování, byl Rhythm of the Saints (1991) s přesahem k Jižzní Americe a indiánům. Tehdy také Paul Simon vystoupil v čerstvě posttotalitní Praze. Na letenském stadionu Sparty v jeho kapele bušilo a chřestilo šest bubeníků. I v následujících letech skládal Simon nikoli při kytaře, ale začínal s rytmickým pásmem. Napsal muzikál The Capeman a byl smutným svědkem velkého neúspěchu: příběh o portorikánském klukovi, vraždě, vině a nutnosti nelehkého odpouštění, ústí do úvah, ne vnější akce, a na Broadwayi zajímal jen užší publikum. Z desky You´re The One bylo zřejmé, že se svou ženou, songwriterkou Edií Brickell, je Simon šťastný, ale autorovu pozici nijak neupevnila. Spolupráci s najatým producentem Brianem Enem Surprise (2006) označuje Simon za dobrodružství, pokus, který je třeba jednou za čas risknout, ovšem nesourodý výsledek pokládají mnozí za jeho vůbec nejslabší desku.
Až po ní začal znovu skládat tak, jako to dělal do Gracelandu: s akustickou kytarou. Mělo to vliv? Na každý pád tu máme Paula Simona (v říjnu sedmdesátiletého) v nejlepší formě za dvacet let.
„Pánbůh je be-bop-a-lula!“ // Ovlivnila ho jak maminka, která chodila do synagogy a držela všechny židovské svátky, tak otec, původem maďarský Žid, který účast na životě s církví rezolutně odmítal. To budiž preambulí k desce, jejíž první píseň je o Štědrém i soudném dnu, druhá o posmrtném životě a u třetí pochopíme, že víra si tu najde díru v plotě do každého songu. Simon ovšem nemá pomalost a patos (báječného, ale jiného) Leonarda Cohena, který jako by dnes vydával svůj testament. Tenhle autor, který píše písně už skoro šedesát let, si zručně pohrává. Do základního tria přivedl starého přítele, afrického kytaristu Vincenta Nguiniho, skrze samply tu z jiných časů rytmicky připéroval gospelový Golden Gate Jubilee Quartet a v textu se zasnubuje sobotní tancovačka s nedělní kongregací: „Pánbůh je be-bop-a-lula!“
Protagonista jako by do dnešní situace promítal velké rozvzpomínání a ponechával, co platí. Vůbec nejstarší je tu hlas plamenného, lehoučce bizarního reverenda Gatese, jehož kázání našel Simon v oceňovaném souboru reedic amerických lidovek Goodbye Babylon. Reverend, který srší rytmem zkušeného performera slam poetry, líčí farníkům, že jako kazatele na cestách ho vánoce někdy zastihnou třeba v uvízlém vlaku, bez ohledu na jeho plány.
Člověk prostě musí být na ten den vždy připraven: kolem tohohle motivu dopsal Paul Simon vánoční song vymykající se představám o sezónním zboží. Rytmy prozářená Rewrite je zas hudebně dost paradoxní, uvážíme-li, že vypráví o vietnamském veteránovi, který si v hlavě škrtá a přepisuje svůj život, aby – jako v holywoodském scénáři – vyhodil všechna traumata a nahradil je happyendem. Pozitivní muzika odkazuje do řiše fantastů, kteří si žijí v pevnosti vlastních představ, třeba jako ti z filmů Terryho Gilliama a Michela Gondryho. Cesta do hloubi alba vede k hlubším baladám a někdy trochu kalendářovým úvahám: „Až zmizí poslední člověk a rozpadnou se jeho stavby, bude to stát zebrám v savaně za jedinou slzu?“
Ne všechny melodie jsou výrazné a některé připomenou obecné modely, hlavně z černého popu. Ale Simonův líbezný mladý hlas, prosvětlená aranžmá (na desce úplně chybí baskytara, nahrazuje ji souhra kytaristů) a hlavně zlehka naplněné autorské zaujetí činí ze So Beautiful or So What překvapivě suverénní návrat. Simon jím začal oslavovat své říjnové sedmdesátiny: v létě by je mělo připomenout i společné turné „old friends“, dua Simon & Garfunkel.
Dobré časy pro vlastní song // Je to záhada: jak to, že mu to teď jde a léta to nešlo? Možná tkví odpověď v Simonově osobním životě. Možná je to prostě záhada, jakých je kolem skutečné tvorby plno. Budiž zopakováno: letos přišla silná vlna alb stylisticky prostých, nepřekombinovaných, srozumitelných: PJ Harvey, R. E. M., Radiohead (ti jediní sklízejí větší díl kritiky), Paul Simon… Jako by musela padnout pevnost velkého gramoprůmyslu, aby se tvůrcům vrátila lehká ruka a odvaha dotknout se základních forem: v éře větší nezávislosti (vydobyté síťovou povahou hudebních a sociálních struktur) už jednoduchou písničku nepíší „na panském“, ale sami za sebe. A tak nabídněme ještě jedno vyústění záhady: Možná je teď docela dobrá doba pro psaní písní.
Paul Simon: So Beautiful Or So What. 38 minut, Just Music / Universal Music. Album vychází 11. dubna.
Paul Simon o novém albu // "Nahrávání mám ještě radši než psaní písní: baví mě práce se zvukem a rytmem. Abstraktnější věci mám radši než otázku „Jaký to má význam?“ Nikdy se nikdo neptá: „Proč jste obsadil harmonium?“ Nebo „Co je to tam za zvonivý zvuk?“ Pokaždé padají otázky jako „Co ta píseň znamená?“ a „Co jste tímhle chtěl říct?“ Abstrakce je zajímavější, protože vůbec nic znamenat nemusí. Ale když je dobrá, vede k myšlenkám a pocitům, což mě nesmírně těší. Jakmile mě hudba pobízí k myšlenkám a pocitům, začínám z ní dělat píseň. Ale tady jsem nechal i jednu instrumentálku, aby v lidech mohly při poslechu vznikat jejich vlastní písně a nápady. To by si taky mohli užít."
Žádné komentáře:
Okomentovat