Představení Heinera Goebbelse, psané pro britský jedinečný mužský kvartet Hilliard Ensemble, patří k velmi umírněné „progresi“ na současné světové scéně: přesto dvojí pražské uvedení v Národním divadle ukázalo, že na český scénický život, podfinancovaný a proto hodně odříznutý od mezinárodních spoluprací, je i toto silná káva.
Skladatel a režisér, který platí za vrcholného „inscenátora hudby“, naplnil výzvu k představení pro anglické gentlemany pronikavě a přitom vůbec ne zaumně, vlastně s odzbrojující logikou. Věděl, že má před sebou neherce, které dost dobře nelze tlačit do emotivních gest (Goebbels se dlouhodobě distancuje od pojmu „opera“). Proto šedesátníkům, připomínajícím Magrittovy muže v černých pláštích, předepsal činnosti. Vyklízejí byt, luxují, připravuje se večeře: tahle banální rovina, při níž čekáme pořád, zda se provalí něco nezměrného, nebo zda nicotnost nakonec převáží, je kontrapunktem k textům Samuela Becketta či T. S. Eliota.
Hudebně Goebbels nechává vyznít filozofické, poetické a absurdní texty v požehnaném čtyřhlase Hilliardů: finální Beckett ulpívá v dlouhých frázích na neměnných souzvucích, jenže ansámbl je umí tvořit výtečně. Nejvýraznějším dojmem z večera je rozhodná pokora, s jakou zpěváci, scénograf a detailní světelný a zvukový design slouží Goebbelsovým nijak banálním myšlenkám ve scénické eseji. Často mu vládla hypnotická tlumenost, ale absurdita má i vtip: nejvíc v odlehčeném Výletu do hor Franze Kafky, mimochodem podobném pohádkám Václava Havla o pižďuších.
Nestává se často, aby součástí recenze byla zpráva o publiku. A už vůbec se pokládá za nevhodné vynášet o divácích soudy, snad z úcty k lidu nebo kvůli předplatitelům. Zde však vyzdvihněme pochechtávání ve scénách tlumené akce, usoužené vzdychání, rezignované pokládání hlavy na rameno partnera. Tímto vším a především pak odcházením během představení dala část publika najevo, že jich je škoda pro Goebbelse a Hilliardy, či snad naopak. Nevyprodanou Zlatou kapličkou se vznášelo zklamání, že cizina nám představuje tvar, na jehož chápání nelze rychle užít nějaký známý model.
Lze to číst i jako signál pro pořadatele. Nikoli propříště se vyvarovat: naopak, zajistit hustší kontakt domácího publika s těmi, kdo cítí a myslí scénický tvar současně, svobodně, naplno. Jinak se stane, že obecná schopnost otvírat se novému degeneruje u pražskojarního a podobného publika ještě víc. Úředníkům moci by to jistě nevadilo.
(psáno pro LN, 6. 6.)
Heiner Goebbels: I Went to the House But Did Not Enter. Účinkoval The Hilliard Ensemble. Texty: T. S. Eliot, Maurice Blanchot, Franz Kafka, Samuel Beckett. Uvedl festival Pražské jaro v Národním divadle. Praha, 2. a 3. června 2011.
Žádné komentáře:
Okomentovat