6. 6. 2011

Pozor na ústa, je tu Scanner


Do Prahy přijíždí Scanner: Pražské quadriennale přiváží britského Robina Rimbauda, který pro svou líbeznou ambientní hudbu odposlouchává cizí mobilní hovory. A má podstatný vzkaz: Není jedno, v jakých zvucích žijeme.

Nadcházející přehlídka scénografie Pražské quadriennale letos účtuje i se světelným a zvukovým designem. Mezi osobnostmi pozvanými ze světa (viz níže v textu Světla a zvuk na PQ) je i Scanner, jak si říká britský umělec Robin Rimbaud. Za dvacet let na scéně se z něj stala ikona elektronické hudby: na jednu stranu má inspirativní myšlení vynálezce, zároveň občas dosáhne tak líbivého zvuku, že dnes vytváří sound design pro kampaně značek jako Nike. Rozporuplná postava s mnoha silnými momenty. U málokoho můžeme tak přehledně sledovat, jak vzal inspiraci z dvacátého století (třeba od Briana Ena) a aplikoval ji do postupů a zvuků, které jsou vlastní naší posttechnologické éře. Navíc hned na debutovém albu v roce 1992 způsobil Rimbaud skandál středního kalibru.


Cizí soukromí jako hudební nástroj // „Muž, který ze sledování druhých udělal uměleckou formu,“ napsal o něm Observer. Scanner totiž zúročil svůj zážitek z dospívání (setkal se s ním jistě i leckdo z čtenářů): jeho domácí reprobedny mimoděk chytaly rozhlas a navíc vlnu radioamatéra ze sousedství, takže do hudby, kterou si mladík pouštěl, proznívaly tiché, ale neodstranitelné hlasy. Rimbaudovi se zalíbili „duchové ve stroji“ – a hackersky si pořídil policejní scanner, který pročesává všechny vlny v dosahu. Jako by zprůhledněly fasády domů, jako by se našel prostředek k novému mapování města. Rimbaud rekapituluje: „Zachycené mobilní konverzace nic netušících mluvčích jsem začal editovat do minimalistického hudebního aranžmá, jako by to byly nástroje. Pochopitelně se tak v popředí ocitlo složité téma soukromí: dichotomie mezi soukromým a veřejným prostorem. Občas atmosféru prostoupily vysoké frekvence mobilních šumů: při jiných spojeních šum explodoval dovnitř slov a slil je do jediného rádiového syčení. Při přijmu dat se různé přenosy mohou smíchat, slova sbublají do jediného proudu a průrvami jako by se cpalo ven světlo, což dohromady vytváří zvukový obraz vychladlé snové krajiny.“

Vysněná místa s elektronickou pulsací, vtíravé rytmy a hlasy ztracené v příboji šumu: to je jedna Scannerova poloha. Ale jindy, zvlášť na raných nahrávkách, nechával zachycené hlasy nemilosrdně zřetelné. Album Scanner 2 začíná konverzací mezi ženou a mužem: zpočátku máme pocit, že jde o žertující přátele, hovor postupně odhalí, že jde o prostitutku a jejího klienta. Poznal se někdy někdo? Scanner časem přenesl svou fascinaci mimo ilegální prostředí: za rozhlasové zpracování Cocteauova dramatu Lidský hlas (připomeňme: pro jednu telefonující mluvčí) získal významné ceny. Scannery dat, podle nichž si dal pseudonym, však používal dál. I na živých vystoupeních, kde jsme jako návštěvníci vstoupili skenovací branou a naše osobní informace se hned přiřadily k materiálu, jejž Scanner Raimbaud na místě remixoval.

Hudba jako megapolis: Tisíc rovin // Ve Scannerově biografii najdeme dost speciální kousky: rád pracuje se zvukem v místech, kde to nečekáme. Britské přírodovědné muzeum mu svěřilo instalaci, v níž Rimbaud převedl do zvuku hmyzí DNA. Získal svolení k novému autorskému ozvučení filmu Jeana-Luka Godarda Alphavile. Domyšleným aktem bylo jeho šestnáct koncertů na různých místech světa v jednu chvíli: nehrál ani na jednom, našel šestnáct přibližných dvojníků a vybavil je instrukcemi (aby si to neulehčil, pro každý koncert předpřipravil jinou hudbu). V sociálním projektu sekundoval rapující problémové mládeži z Londýna a nahrál alternativní hymnu Evropské unie. Obě tyto nahrávky byly k dispozici zdarma: Scanner vůbec sází na jiné finanční zdroje, než je prodej nahrávek. Proto na jeho stránkách Facebooku nebo websítě Soundcloud lze najít docela reprezentativní výběr z díla k volnému stažení.

Město jako zvuky ze všech stran, kombinatorika a zážitek ze (stále proměnlivé) mnohosti zvuků, které slyšíme najednou: to je jádro Scannerovy ambientní hudby. Vystihl jí povahu dnešních velkoměst, v nichž žije stále větší část lidstva. Napsal však i úvahu, v níž se hlásí k hledačům, kteří už od dob fonografů slyšeli na nahrávkách hlasy duchů a zemřelých. Litevský psycholog žijící v Neměcku dr. Constantin Raudive v roce 1968 oznámil, že se mu po letech pokusů podařilo komunikovat s mrtvými čistě elektronickou cestou. Rimbaud bez posměchu poukazuje svou teenagerovskou zkušenost s „duchy“ v reprobedně a komentuje: „Patří ty nezřetelné hlasy skutečně vzdáleným bytostem, jež se s námi chtějí domluvit? Nebo je to zachycené vysílání, případně vybledlá paměť staré vrstvy magnetofonového pásku? Každopádně se tu vrací klíčová otázka moderního umění: Co je skutečné a co ne?“

V Paříži se spojil s americkým umělcem Mikem Kellym a společně natáčeli na nejmysterióznějších místech metropole: v bytě na Montmartru, kde zemřel Lautréamont, na hrobě Charlese Crose, který vynalezl fonograf a byl kontaktován mimozemšťany, v chrámě Svaté Trojice, kde hrával na varhany Olivier Messiaen. Na nahrávkách z „prázdných míst“ vždycky nakonec něco slyšeli: nepátrali po tom, co to přesně je, jen to vystavili v Centre Pompidou. Vrcholem satisfakce pro ně bylo zjištění, že jejich fantazie (?) slyší úchvatné zvukové detaily a podprahové drama i v plastickém a mnohoznačném šumu nahrávky, při níž zapomněli zapnout mikrofon.

Jsme tím, co posloucháme // Říká-li Scanner, že v jeho tvorbě se ustavičně střetá zvuk a prostor, měli bychom té nenápadné charakteristice věnovat pozornost. Rimbaud totiž sice vyrůstal na pop-music, tedy scéně kolem Briana Ena, Roberta Frippa či Throbbing Gristle, ale sám došel daleko za běžné formy studiového alba a živého koncertu. Zvuk se pro něj stal lakmusem, testovacím materiálem, za kterým putuje světem. Na té pouti při tom vznikají projekty pro konkrétní prostory, nahrávky komunit, spolupráce s výtvarníky, režiséry, choreografy, instalace pro muzea, mobilní aplikace. Kolem roku 2000 byl Robin Rimbaud silně ve fóru, radila se s ním Björk a před smrtí ho stihl ocenit Karlheinz Stockhausen. Dnes je jakoby nenápadnější: nezůstal totiž u formátů „chytré pop-music“ a místo toho se věnuje různorodým spolupracím a projektům, jež mají leckdy parametry výzkumu, byť s múzickým výsledkem.

Scannerovy projekty z posledních let nejsou stínem zašlé slávy a ozvěnou jednou daného stylu, mají často velmi svěží námět, enšpíglovský přístup a sebenáročný průběh. Zároveň se nedá přehlédnout, že z hlediska rytmů zůstává Rimbaud kdesi v breakbeatech devadesátých let.

K statutu hvězdy mu pomohly nejen úspěchy, ale i příjemný a přímočaře efektní zvuk části jeho děl: proto dnes také vytváří zvuk pro světové kampaně Samsungu či Nike, znělku u něj objednal třeba světový šampionát v plavání. V tomhle směru by se s ním mladá generace hudební alternativy nikdy neztotožnila, odstup od korporací stojí v jádru její „poetiky“: ale sám zvuk a přístup Robina Rimbauda ovlivnil zástupy tvůrců. Stojí na rozhraní dvou profesí: jednou z nich je sound designér, který uspořádává zvuky pro filmový pás nebo vybrané prostředí. Rimbaud tenhle přístup zasnoubil se soustředěným skladatelstvím. Bylo by jednoduché vřadit ho do kategorie „sound art“, tedy spíše galerijního, koncepčního zacházení se zvukem. Ale Rimbaudova kotva k moderní hudbě je velmi silná, ať už jde o Johna Cage nebo Briana Ena: to, co dnes vytváří, má původ v jejich inspiraci. Scanner patří ke generaci, která rozpoznala, že progresívní pop-music je třeba vyvést ven z nahrávacích studií a klubů, aby se konfrontovala se skutečností. A koneckonců, formát alba nikdy úplně neopustil. Na nedávném Rockets, Unto the Edges of Edges (2009) si po dvaceti letech na scéně poprvé troufl nechat zaznít vlastní hlas: kytarou přispěl leader brutálních Swans, Michael Gira.

Tvůrcům, jako je Scanner, bychom měli prominout občasný skluz do limonádové nasládlosti, protože jejich klíčový význam ji trumfne. Scannerovy tvůrčí odposlechy městských nervových sítí, mobilních spletí a nenápadných rezonancí říkají, že zvuk je něco, co by nám nemělo být lhostejné. Ovlivňuje náš život víc, než si připouštíme. Proto není jedno, jak hlučné magistrály kolem nás proudí, kolik magnetických polí přenášejících hovory a signály zasahuje naše tělo, a zda kolem sebe slyšíme kromě strojových zvuků i nějaké přirozené, třeba vrabce. Není jedno, zda spíme v tichém místě nebo ne a jaká hudba nás dennodenně masíruje mezi rozhlasovými zprávami. Jistě: hudba má mít ze všeho nejvíc estetickou funkci, a kinematografická obraznost Scannerových kompozic se k ní hlásí vrchovatě. Je ale jasné, že přichází z místa, kde se o zvuku v současném světě velmi poctivě uvažuje. Upřímně – to, že Robin „Scanner“ Rimbaud bude mít na Pražském quadriennale 2011 diskusní dílnu a nikoli koncert, pokládám za šťastný nápad.


Světlo a zvuk na PQ // Letošní ročník Pražského quadriennale se věnuje světelnému a zvukovému designu v sekci na Nové scéně Národního divadla. Představí se tu řada významných profesionálů, které přizvali kurátoři Steven Brown a Boris Kudlička. Vedle Scannera přijíždí newyorský autor kybernetických nástrojů a robotických oper Tod Machover. Vystoupí i Hans Peter Kuhn – zvukový designér, oceněný na Benátském bienále za společné dílo s režisérem Robertem Wilsonem, a také zakladatel prvního soukromého uměleckého rádia v Berlíně. Panely, diskuse a prezentace doplňují výstavy či projekce dokumentu Divadlo Svoboda s navazující diskusí o významu českého scénografa Josefa Svobody. Doprovodné výstavy PQ už probíhají, hlavní program Pražského quadriennale začíná 15. června v pražském Veletržním paláci. Sekce Světlo a zvuk probíhá ve dnech 19. – 23. června, Robin Rimbaud (Scanner) vystoupí 20. a 21. června.

1 komentář:

  1. BlueHost is ultimately the best web-hosting provider with plans for all of your hosting needs.

    OdpovědětVymazat