Zdá se to jako blouznivý, trochu dekadentní sen: potkat svou smrt uprostřed hudební extáze, před publikem, s nástrojem v rukou. Být při tom okamžiku zmlknutí, to už není tak snivé. Svou smrt takhle potkal o víkendu v německém Lipsku saxofonista Finn Martin.
Martin nebyl vysloveně slavný hráč, už vůbec to nebyl nějaký alternativní umělec, ale jeho příběh byl jedinečný. Některé lidi přepadá touha užít si s hudbou něco speciálního: Finn Martin si přál při hře létat. Svá vystoupení uváděl pod názvem Vertigo: dobrodruh a tak trochu cirkusák se spouštěl se saxofonem ze závratných výšek, většinou mrakodrapů a jiných budov, a při tom hrál. Od roku 1993 si takhle vychutnával prostor v Berlíně, Londýně, ale i Monte Carlu nebo Johannesburgu. Na festivalu v Lipsku tenhle víkend selhalo jištění: saxofonista se řítil dvacet metrů střemhlav. Dole byl na místě mrtev.
Po prvním šoku člověka napadne rouhavá otázka: hrál během té vteřiny volného pádu? Počítal ji do své skladby? Sám Finn Martin říkal, že když se vznáší nad propastnou hloubkou, lze z jeho hry slyšet výpověď o důvěře, odvaze, soustředění a radosti. Zdravil svou hrou tým, který ho po léta jistil, ale taky vzdával čest prostoru, živlům a gravitaci, které po celou dobu jaksi dráždil bosou nohou. Prázdný prostor, který si saxofonista osmnáct let usmiřoval hrou, měl nakonec poslední slovo.
Jak Finn Martin hloubku, vítr a posluchače tam dole vlastně oslovoval, napadlo mě a šel jsem hledat videa na síti. Výsledek mě, musím říct, překvapil. Muzikant, který vypadá jako ošlehaný námořník v trochu moc křiklavém kostýmu, hrál příjemné, vlastně banální litanie, jaké známe od popového saxofonu: v nejlepších momentech jako Jan Garbarek, většinou ale spíš Felix Slováček. Je zvláštní, že obcování s něčím tak opravdovým, jako je propast, vítr a risk vlastního života, nepřivedlo hudebníka k jinému vyjádření než k omšelému slovníku líbezností z rádia osmdesátých let. Hudba má různá tajemství, energie tu proudí jinak a odhaluje z lidí to, co by sami neřekli. Hudba Švéda Finna trochu působí, jako kdyby tváří v tvář životnímu rozhodnutí někdo volil slovník z telenovely.
Ale pro něj to nebyla životní rozhodnutí: nastupoval do lanoví se saxofonem pravidelně, živil se tím. Snad, dokud měl tu možnost, si zahrál přesně tu hudbu, kterou měl na srdci. Protože žádné další hraní se už nekoná. Čest jeho památce a díky za ten příběh.
Dvacet metrů není vteřina volného pádu, ale dvě.
OdpovědětVymazat