Řidiče auta, které srazilo a zabilo skladatele Cornelia Cardewa, policie nikdy nenašla. Sedím v Ostravě s jeho spoluhráčem a přítelem, klavíristou Johnem Tilburym, který sem přijel provést jeho hudbu. Vzpomíná na prosinec roku 1981, kdy na londýnské ulici náhle skončil život charismatického a kontroverzního autora, jehož hudbu sem přiletěl provést. „Cornelius žil politickým aktivismem: překážel příliš mnoho lidem, od neonacistů po oficiální místa. Nedá se vyloučit, že jeho smrt nebyla náhoda. Obecně se ví, že britské tajné služby využívají možnosti zasahovat takzvaně preventivně.“
John Tilbury má zásadní jméno na scéně volné improvizace a nové hudby. Podmanil si klavír coby zdroj nečekaných hudebních kódů: hraje na něj i uvnitř, mezi strunami. „Dokáže zahrát jediný rovný tón v tak přesném místě, že mě to několikrát málem položilo na záda,“ napsal jeho kolega Ivan Palacký. Před studenty mluví Tilbury o klavíru jako o Pandořině skříňce: „Dostanete z něj tolik zvuků, že mi svou rozmanitostí vyhovuje mnohem lépe než počítač.“ Taky vyprávěl o Corneliu Cardewovi: jedinečném tvůrci, jehož život byl v mnohém formovaný politikou. A přece ve skladbě Mysl tygra, kterou s tuctem studentů Tilbury v Ostravě nacvičil, plyne všechno zcela volně, až antiideologicky. Pokud ovšem právě to nepokládáme za politické stanovisko.
Mladý Cardew byl asistentem a interpretem Pierra Bouleze a Karlheinze Stockhausena. Když viděl performance klasika avantgardy Johna Cage, definitivně mu to pomohlo vydat se na cestu. „Začátkem šedesátých let,“ líčí Tilbury, „přestal Cornelius používat tradiční notový zápis. To, že nám hráčům předkládal grafické partitury plné vlastních symbolů, souviselo s jeho přesvědčením, čím by hudba měla a neměla být. Protivila se mu postava skladatele, který nařizuje, předepisuje a vyžaduje. Přiznejme si: hudebníci v orchestru hrají hudbu hlavně proto, že za to dostanou zaplaceno. Cardew si přál rovnoprávný vztah a navíc soubor, kde budou všichni aktivně zainteresovaní na vzniku.“
Když Cardew v polovině šedesátých let posílil řady improvizačního souboru AMM, princip spontánního hraní ho nadchl natolik, že hodil za hlavu i grafické zápisy. „Cornelius,“ vzpomíná Tilbury na dobu realizovaných utopií, „hledal uspořádání, v němž by se mohl hudebně nebo zvukově uplatnit úplně každý. V roce 1967 si dal do časopisu Musical Times inzerát, v němž vyzval zájemce o účast na chystaném koncertě, aby v odpovědi popsali, ´o jakou postavu by měli zájem a jak by ji pojali´. Jeho kombinace zkušených hudebníků a amatérů na scéně neskutečně fungovala.“
Tím se napojujeme na Ostravu 2011: skladbu vzešlou z inzerátu Mysl tygra tady provedli mladí hudebníci pod Tilburyho vedením. Partituru netvoří nic jiného než několik vět, třeba: „Tygr bojuje s myslí, která miluje kruh, v němž je tygr zajat.“ „Vítr vrhá do tygrových očí prach.“ „Amy proskakuje kruhem a konejší tygra.“ „Tygr hoří.“ Jak to přeložit do koncertu? „Já jsem mysl,“ řekla slovenská skladatelka, „měla bych
být neklidná a pořád poskakovat.“ „Já jako vítr,“ řekl kluk z Ameriky, „bych měl ovlivňovat ostatní. Budu přecházet: tu a tam nasadím hráčům při hře na uši sluchátka se svou nahrávkou.“ Mladý Asiat svým pojetím tygra div nerozbil koncertní křídlo.
S úsilím, někdy váhavě, vytvářeli na scéně společenství, kde nikdo není šéf a všichni si navzájem naslouchají. Tilbury se tvářil spokojeně: i když má na kontě ceny za hereckou interpretaci Becketta, tohle myslím nehrál.
Žádné komentáře:
Okomentovat