„Mým úkolem je probouzet lidi z devatenáctého století,“ prohlásil Yasunao Tone. „Walter Benjamin řekl, že lidé pořád žijí ve snu devatenáctého století, a chtěl z něj lidi vzbudit. Koncertní síně nejsou ničím jiným: pořád se tu sní devatenácté století.“
Kompakt: Zranit, ale nezabít // Toneovy erupce digitálního noisu jsou nepochybně rázným budíkem z minulých estetik. Japonský skladatel je dnes jedním z vůbec nejstarších noiserů: narodil se v roce 1935 a přirozeně se protnul s několika generacemi avantgardy. V roce 1960 v Japonsku založil Group Ongaku – skupinu pro hudbu jako událost. Už tady, v inspiraci performancí, happeningem a Johnem Cagem, vyvstal rys, který je mu vlastní dodnes: ambivalence mezi prací na procesu, při němž vzniká zvuk, a možnost vnímat výsledek samostatně jako hudební dílo (což je u Yasunaa Tonea někdy docela náročné). V roce 1962 patřil Tone mezi zakládající členy hnutí Fluxus, zároveň se uvedl sólovým koncertem, který trval téměř sedm hodin. V roce 1972 přesídlil do New Yorku, kde spolupracoval mj. s choreografem Mercem Cunninghamem nebo dirigentem improvizujících ansámblů Butchem Morrisem.
Když John Zorn založil svůj label Tzadik, už pro další generaci vydal Toneovo Solo for Wounded CD (1997). Tone totiž našel způsob, jak se (pomocí proužků lepicí pásky) prolomit do kódu kompaktu a nechat ho chybně přeskakovat, aniž by přehrávač disk „vyplivl“. V tomhle momentu se pro něj snoubí útok na masově produkovaná média určená jen ke konzumaci s vytvářením hudby, kterou předem nelze předpovědět. Nové album MP3 Deviations #6+7, vydané rakouskými Editions Mego, na „zraněné cédéčko“ svébytně navazuje. Společné tu jsou jak chybová estetika, tak energický, nepravidelnými rytmy protkaný ráz výbušného digitálního šumu.
MP3: Nalezeno v překladu // Pozoruhodné je, že Tone si ani po pětasedmdesátce nedopřává oddech a zaměřuje pozornost k typicky aktuálnímu médiu. Po rozrušování zvuku kompaktních disků se rozhodl hacknout, či tvůrčím způsobem zneužít, formát MP3. Potenciál cítil v momentu komprese: laicky vysvětleno, ze spojité, či přinejmenším velmi husté struktury originálního zvuku, se při každém převodu do formátu MP3 stává řidší mřížka – ucho si ji sice ještě pospojuje, ale redukce dat přináší zkreslení. Tento moment bývá předmětem kritiky: za dostupnost platíme globálním rozšířením chabé kvality zvuku. Kritika ale Tonea nezajímá – chce čistě využít posunu a změny při opakovaném kódování, aby mu pod rukama vyrostlo něco nového. Kdo zná generaci Cage a Cunninghama, ví, že uvolňující role náhody tu zcela zbavuje tvůrce starosti, zda výsledek bude odpovídat estetickým kritériím „krásy“.
Svůj nový projekt popisuje Tone jako výsledek kolektivního výzkumu, který proběhl na univerzitě v Yorku, v oddělení nazvaném New Aesthetics in Computer Music (NACM). „Přál jsem si vyvinout software založený na rozrušení empétrojek. Původně jsem si myslel, že formát MP3 by jako reprodukční prostředek mohl vést ke zcela novému zvuku: především díky interakci mezi kodérem komprese a dekodérem. Výsledek se neukázal jako uspokojivý. Zato jsme však zjistili, že poškozený zvuk v empétrojce vygeneroval jednadvacet chybových hlášení, k nimž jsme přiřadili automatické spouštění jednadvaceti různých samplů. V kombinaci s různou rychlostí přehrávání začal vznikat nepředvídatelný a dosud neznámý zvuk. To je pilíř našeho softwaru.“
Skladatel-dekonstruktér Tone přidal ke zpracování zvuku ještě další prvky: třeba při určité frekvenční délce se obrací fáze, což vede k pestřejším témbrům a fázi. S výsledným softwarem je spokojený: při živých vystoupeních údajně produkuje skutečně nepředvídatelnou hudbu, což Tonea zcela uspokojuje – v duchu výroku Johna Cage „chci slyšet, co jsem ještě neslyšel“.
Když se mnou Yasunao Tone mluvil na lineckém Ars electronica v roce 2002 (v hudební kategorii tehdy získal hlavní cenu, Zlatou Niku), koupil si k našemu rozhovoru červená marlbora a kolu. Nevypadal na sedmašedesát – ale hlavně působil, jako by necítil bůhvíjak blízkou (autorskou či otcovskou) vazbu k hudbě, která vzniká jako výsledek jeho činnosti. Zajímal ho proces – kódování a dekódování, které vede k čemusi, co pro něj samotného bude stejně nové jako pro publikum. Zdá se mi, že to je postoj opravdového autora generativní hudby: zaměření na vyladění vstupních podmínek, pečlivou „přípravu semen“, jak říká Brian Eno. A stromy ať si pak už rostou samy, jak umějí.
Yasunao Tone: MP3 Deviations #6+7 (na LP verzi MP3 Deviations #8). Editions Mego, 2011.
Zkrácené vyšlo v A2.
Žádné komentáře:
Okomentovat