Dobrodružství (Briana Jonese) s bohem Panem // The Master Musicians of Jajouka

Nezaměnitelná skupina, která vystoupí v pondělí 30. 1. v pražské Lucerně, má ve všech biografiích klíčový odkaz k Rolling Stones. Právě jejich kytarista Brian Jones, než jako sedmadvacetiletý v roce 1969 zemřel, nahrál v berberské vesnici na severu Maroka jedinečný „rock´n´roll starý čtyři tisíce let“ a představil světu rituální orchestr pištců a bubeníků The Master Musicians of Jajouka. O spolupráci s Maročany se od té doby úspěšně ucházeli Patti Smith či Ornette Coleman; ale pojďme ten příběh vzít od začátku.

Skutečný počátek se ztrácí v mytickém dávnověku. Před několika tisíci let se muži z vesnice Jajouka údajně zjevil v blízké jeskyni „kozlí muž“ Bou Jeloud. Bůžek podobný Panovi a Dionýsovi

dal muži z rodu Attarů čarovnou píšťalu. Stala se základem hudby, jež uvádí přítomné do stavu transu a která se původně rozeznívala jednou za rok na slavnosti zasvěcené kozlímu božstvu. Podoba hudby, jež se dědila z generace na generaci, se ustálila na menším orchestru, kde se rachot bubnů prolíná s mnohohlasou džunglí mečivých zvuků bambusových píšťal (zčásti připomínají evropské hoboje).
Když do Jajouky dorazili v padesátých letech přes Tanger beatničtí literáti William S. Burroughs, Paul Bowles, Brion Gysin a John Giorno, nevěřili vlastním uším. Tahle hudba nerespektuje islámský zákaz extatických tanců a nijak se nezmiňuje o proroku Mohamedovi. To znamená, že i když se dnes její hráči hlásí k islámské sektě sufistů, téměř jistě pochází z předislámského období: Burrougs vyhlásil, že narazili na enklávu s nejstarší živou hudbou na světě.
Maroko bylo tehdy lákavou, relativně bezpečnou exotikou: mezinárodní zóna Tangeru měla pověst křižovatky agentů a levného krámku s drogami, dobrodruzi si sem jezdili „otevírat dveře vnímání“. Zvěst o místu s hudbou, která poskytuje jedinečné zážitky, nezapadla. V šedesátých letech psal o Jajouce Timothy Leary a pořídily se tu etnomuzikologické záznamy. Dorazil sem i zmíněný Brian Jones: excentrický bláznivec se při natáčení spřátelil s vedoucím The Master Musicians, otcem dnešního kapelníka Bachira Attara. Album Brian Jones Presents the Pipes of Pan at Joujouka (jméno vesnice bylo v prvním vydání zkomoleno) vyšlo až po rockerově smrti: stalo se však hlavní zprávou o zvuku, za kterým se začali vypravovat jak další umělci tak turisté – často chtiví rychlých zážitků s drogou, rituálem a transem.
Právě skrze slova jako „magická“, „transcendentální“, „léčivá“ či „komunikující s duchy předků“ se pištci z Jajouky ocitli na klikaté cestě západní popkulturou. Někteří hudebníci stále přijížděli k nim do vesnice, Rolling Stones tu třeba natáčeli song Continental Drift pro album Steel Wheels (1989). Ale začala i mezinárodní turné, při nichž byla hudba z mnohahodinových obřadů přesazena na pódia festivalů a koncertů world music. Kapelník Attar žil po nějaký čas v New Yorku: otevřel kapelu elektronickým remixům Billa Laswella či beatovému producentu Talvinu Singhovi ze scény londýnských Asiatů. To neunesli starší ve vesnici a vznikla znepřátelená hudební frakce Joujouka. Údajně střeží čistotu tradice, zároveň ji prý komerčně vytěžují manažeři z Irska. Attar má vedle kulturní otevřenosti ještě jeden důvod, proč spolupracovat se Západem. Vesnice potřebuje peníze na hudební školu i na operace nejstarších muzikantů. To, že natáčeli s Mickem Jaggerem, Peterem Gabrielem a pro soundtrack Howarda Shorea, je marockému králi fuk: strádání trvá.
Pan (či pánbů) ví, jak se vyvede pražský koncert. Křehká konstelace kouzla z Jajouky nefunguje vždy, hudebníci se pokaždé nepotkají se správnou mírou povzbuzujících látek (to je realita) a někdy dají najevo distanc od naivního „etno“ publika, což se dá úplně pochopit. Jindy do sebe všechno zapadne. Setkat se s tím fenoménem má ale určitě cenu: budu při tom myslet na Patti Smith, Burroughse a toho kozlího démona na počátku.

LN, 28/1 2012

http://www.jajouka.com/
http://www.jajoukarecords.com/store.html
http://www.respectmusic.cz/cz/events/2012/master-musicians-jajouka