4. 1. 2012

Plést (se) co nejlíp // S Ivanem Palackým o triu Tierce

Je to taková ta normální podoba úspěchu, kterou ale není běžné u nás shledat: muzikant a autor se prosadí na mezinárodní scéně, s chutí s ním hrají úctyhodné osobnosti a nahrávku vydá label, který je pokládán za jeden z pilířů dané stylové oblasti. Tedy – aby se tu moc nepoklonkovalo úspěchu: hudba Ivana Palackého by nebyla horší, kdyby neměla tak dobrý ohlas. Ale odezva je tu podstatná hned ze dvou důvodů: vynahrazuje, že česká scéna elektroakustické improvizace je opravdu maličká, a pak pomáhá Palackému růst skrze spolupráce s prvotřídními kolegy z Japonska nebo Anglie.
Právě anglické vydavatelství Another Timbre (skutečně podstatné centrum v oboru současné zvukové abstrakce) vydalo v roce 2011 album tria Tierce, kde s Palackým hrají Jez riley French a Daniel Jones.



Co je specifického na hře Tvých spoluhráčů? // “Tierce” trio vzniklo velmi přirozeně, jakoby mimo nás, když jsme spolu poprvé hráli v roce 2007 v anglickém Hullu. Pamatuju si, že hned po několika minutách nastalo zvláštní zvukové „bezčasí“, které mám tak rád a které je vlastně tím hlavním důvodem proč tuhle hudbu hraju.
Z mého pohledu to trio funguje jako vyvážená „spřežka“ – přístupy nás tří ke zvukové manipulaci jsou, souhrou náhod, jaksi zaklesnuté do sebe: Jez riley French má tendenci vytvářet určitá zvuková podhoubí z terénních nahrávek, takovou tresť, ze které pak může vlastně vyrůst cokoliv, půda je připravená, jeho hraní přikrývá čas, který Daniel Jones naopak svými sonickými „poruchami“ akcentuje. Má schopnost tyto mikroerupce umísťovat do zvláštních míst koncertu. Trochu to vypadá jako „nehody“ , které se mu čas od času dějou, ale on to má jako styl, tohle je pro něj charakteristické. Já se v té sestavě vidím jako „libero“, který má možnost se přiklonit na jednu nebo na druhou stranu.


Chápu dobře, že součást vašeho zvukového slovníku tvoří i terénní nahrávky? Zdá se mi, že čím dál víc se stávají součástí hudby. Jakou s nimi máte zkušenost jako tvůrce i jako posluchač? Kdy se stávají field recordings hudbou? // V „Tierce“ triu má používání terénních nahrávek dost ambivalentní charakter. Často je obtížně rozeznatelné, co je záznam „přírodní“ události (Jezovou specialitou jsou nahrávky podvodních zvuků, pořizované za pomoci tzv. hydrofonů) a co už je hraní v reálném čase koncertu na ozvučené předměty. Tahle

nejednoznačnost nás, myslím, odlišuje od jiných seskupení, která pracují s podobnou technikou.
Field recordings se, zdá se mi, stanou hudbou v okamžiku, kdy si ji z nich posluchač ve své hlavě vyrobí. Kdy si ty, na první poslech chaotické, zvuky rozčlení a přiřadí ke své posluchačské zkušenosti, kdy si je připodobní k situacím ze svého života.
Pořád dokola opakuju, že u téhle hudby je posluchač přinejmenším stejně důležitý jako její interpret. Jen na něm záleží, slyší-li nesouvislou změť hluků, kterou může nezávazně vyluzovat kdokoli, komu se právě zlíbí, nebo zda si filtrem své jedinečné percepční mřížky vyderivuje pro sebe nezapomenutelnou událost. Několik virtuózních posluchačů jsem za pár posledních let potkal!

Hraješ na pletací stroj už delší dobu. Jak se vyvíjí váš vztah? // Docela často na to odpovídám: nevybral jsem si takhle absurdní nástroj jako atrakci, i když se tomuto úhlu pohledu možná nelze vyhnout (ti, kdo čekají v tomhle smyslu divadlo, bývají z mých koncertů zklamáni). Na počátku byl zájem o pletence struktur přírodních i syntetických materiálů, které jsem studoval ještě na škole architektury. Druhým zásadním impulsem pak text Mortona Feldmana o chybách v symetrii anatolských koberců (pravděpodobně poznámek k jeho skladbě „Crippled Symmetry“). Tyto dvě věci se mi najednou protnuly a mě napadlo, že bych mohl, na starém stroji, který používala teta, zkusit uplést nějaké primitivní textury. Během těch pokusů jsem si všiml, že ten přístroj zesiluje celé spektrum zvláštních zvuků, že funguje jako rezonátor pro vše, co na něj položím. Ze zvědavosti jsem začal ty zvuky ještě zesilovat kontaktními mikrofony, postupně si je pro sebe třídil podle jejich charakteru a najednou jsem měl před sebou docela rozsáhlý zvukový slovník, který se mi koncert od koncertu rozšiřoval. To je něco, co se vlastně děje doteď a co mě u toho drží. Vždycky se objeví drobná obměna, která mě i po letech soužití s Dopletou, překvapí. - Je to tedy docela přirozený proces. Žádný křečovitý koncept, jak by se mohlo zpovzdálí zdát.

Koncerty volné improvizace mívají výraznou atmosféru - někdy působí jako rituál a slavnost, jindy jako dialog mimo slova, hledání skrytého "zvukového" kamene mudrců, odhalování potenciálu technologie, rozpoutávání náhod, ale třeba i snaha, aby pod tlakem z tvůrců vypadlo něco, co by jinak nepřišlo. Jak vnímáš vystoupení a hraní Ty? // Pocity jsou přirozeně rozmanité a myslím, že jsem snad každou z popsaných situací zažil – rituál i slavnost, nebo i ten tlak na náhodu, aby se předvedla, co umí. Shodou okolností jsme se o tom nedávno ve vlaku bavili s mojí oblíbenou spoluhráčkou Andreou Neumann a já jsem musel doznat, že mám rád „divné“ situace, že je pro mě nejvyšší odměnou dosažení stavu jistého, už zmíněného, „bezčasí“. Ta chvíle jakoby visí ve vzduchu, skoro nic se neděje, ale zároveň se může přihodit cokoli. Okamžik je „těhotný“ potenciální událostí, u které ale nevadí, když nakonec vůbec nenastane. Tohle bohatě vyváží ty častější chvíle, kdy si naopak člověk, vyluzující abstraktní hluky, připadá hloupě.
Za sedm let, co se touhle hudbou intenzívně zabývám, bych ovšem tahle zjevení dokázal spočítat na prstech jedné ruky. A není to možná nakonec ani tak moje chyba, nebo mých spoluhráčů, spíš se zdá, že poměr šťastných chvil a těch jakože ucházejících, je podobný i v běžném životě. Takže je nakonec všechno zřejmě v nejlepším pořádku.

Které ze "šťastných chvil" si vybavuješ konkrétně? // Například první hraní s Andreou Neumann v roce 2005 ve Veletržním paláci v Praze. Tehdy poprvé jsem měl pocit, že nemusím nic nikam tlačit, že od určité chvíle můžu na scéně udělat cokoliv a bude to v pořádku. Ta úleva, že věci leží samy od sebe na správném místě! Skvělé bylo, že Andrea měla tentýž dojem a tedy od té doby spolu rádi hrajem, kdykoli je to jenom trochu možné.
Další okamžik, který mi uvízl v paměti je koncert s Toshimaru Nakamurou v Pardubicích, při kterém během zvukové zkoušky málem odpálil místní bedny - začali jsme hrát a mně se v určité chvíli zdálo jako by se na pódiu změnilo počasí, celá ta situace připomínala mé oblíbené procházky podél železniční trati tady ve Slatině, kdy mrzne a zledovatělé elektrické vedení zvláštním způsobem praská. Něco podobného se stalo i v těch Pardubicích, úplně jsem ztratil pojem o čase a prostoru.
Parkrát se tahle epifanická situace objevila i na koncertech Palagrachia. Není-li k dispozici piano, hraje Peter Graham v našem duu na syntezátor, který mu obstarají ad hoc organizátoři, často poměrně obskurní nástroj. Míval jsem z těch Yamaha zvuků docela obavy, ale Peter má schopnost z těch přístrojů někdy vymáčknout naprosto nečekané hluky, většinou na pomezí ticha. Tehdy se taky, myslím, něco "zlomí" ve vnímání reality. Možná, že bych vlastně takhle mohl pokračovat dál a sám bych se nakonec divil, že mi při počítání "bezčasných" situací nestačí ani dvě ruce!

2 komentáře:

  1. Are you tired of looking for bitcoin faucets?
    Double your claiming speed with this new BITCOIN FAUCET ROTATOR.

    OdpovědětVymazat
  2. Did you think about using the ultimate Bitcoin exchange service - YoBit.

    OdpovědětVymazat