Být Krylem nebo Travoltou // (Tomáš Klus a hitparáda Top TV Hudlík)

Nejvíc nominací na popové ceny Anděl má letos Tomáš Klus. Právě on zároveň prodal vloni v Česku nejvíce nosičů jednoho alba (Racek, 29 000 kusů). Nepochybně dal u nás pojmu „písničkář“ nový rozměr. Co na to Hitparáda Hudlík?

Herci a zpěváku Tomáši Klusovi (je ročník 1986) sice stačilo na nejprodávanější album roku jen poloviční číslo než jeho předchůdcům před rokem, ale i tak je jeho mimořádný ohlas

zřejmý. Porotci z Akademie populární hudby se naladili stejně jako kupující a stvrdili Klusovo prioritní postavení. Vedle nových hudebních cen Apollo (nemluvě o další ceně Vinyla, jež se mainstreamové popkultury nedotýká) dobře vysvítá, že Anděl jaksi přichází ze „starých časů“, z konzervativní mašinérie českého podnikání skrze pop. Tento zpěvák ovšem nabízí dobový refreshment: V Klusovi ocenila APH typ interpreta, který se dřív na špici neobjevoval. Nikoli „krásný hlas“ a nikoli rocková kapela: Tomáš Klus je autorský typ a popularitu sklízí coby ten, který se nebojí zazpívat, co si myslí – hle, popově zjednodušená verze písničkáře.

Klus pochopitelně má nejeden předpoklad zasloužené popularity. Tím nejnápadnějším je chuť žonglovat se slovy, ústící často do příjemné zvukomalebnosti. Taktika košatých umluvených textů může způsobit iluzi, že autor má mnoho co říci, což nakonec nemusí úplně odpovídat skutečnosti, ale zase nikdy nepanuje rozpačité ticho a rozplývá se tíseň z prázdnoty. Dále je tento interpret pěkným usměvavým mladíkem, šířícím lehkým krokem krajánka svou zvěst: že kritiku společnosti lze provádět v dobré náladě, s veselým povědomým nápěvem a půllitrem napěněného pivka. Lze zrazeně plánovat „opustím (…) svou milou zemi, čo zabudla, že mala Kryla“ a vina vždycky zůstane předpokládaná výhradně u těch druhých.

Právě „rebelské“ angažmá Klusovo je novým odstínem v pestré paletě české mediální zábavy v hlavním vysílacím čase. Dospěli jsme do časů, kdy výrazy jako „převrat“ či „revoluce“ avízují slevové akce. Marketing už dnes v námětech reklam explicitně pracuje s povědomím o korupci a obecné nespokojenosti. Klus je popovou trestí těchto časů. Když zpívá „za co, panebože za co, zase čtyři roky v prdeli, odpusť mi, že jsem tak smělý“, je to podaná ruka publiku, signál, že zpěvák se cítí na jedné

lodi s těmi, kdo nadávají v hospodě. Není názorový zpěvák, protože jeho názor je asi tak propracovaný jako spiklenecké mrknutí. Je to zpěvák sociálního signálu. Jeho domovský Třinec jako by se tu potkal v dvojí roli: ve Slezsku to bylo vždycky sociálně „husté“, dnes ho navíc známe jako intenzivní líheň nového mainstreamu (Charlie Straight, Eva Farna).

Autor repertoáru mezi milostnými a „naštvanými“ písněmi si nejspíš skutečně váží Kryla s Nohavicou, jak proklamuje, nicméně na ně navazuje svérázným způsobem. Někde kopíruje jejich styl, dokonce i typ vyjádření vázaný na text (viz třeba nohavicovský závěr „… jak je to na tom světě dobře zařízené“). Vážit si Kryla a zároveň místy natvrdo imitovat jeho dikci a frázování, to je docela zvláštní kombinace. Tam, kde se neopírá o vzory, je docela těžké hledat nějaký pevný Klusův styl: po třech albech zůstává velmi nejistým autorem s mnoha výkyvy, který se teprve hledá.

Klus ve skutečnosti nenavazuje na žádného Kryla s Nohavicou, ale je velmi zdárným pokračovatelem Michala Horáčka. Ten se zásadně zasloužil o vytěžení formy delších „přemýšlivých“ textů ve prospěch pop-music – i když z dylanovské metody nakonec zbyla prázdná slupka a sebeokouzlení. Klus na rozdíl od něj není „moudrým bardem“, který rozdává své sloky hvězdám, jež prošly konkursem. Vyprodává roli autorského singer-songwritera, a kdyby si tím náhodou někdo nebyl jist, opře se v proklamacích o morální autoritu Kryla a nejpopulárnějšího člena této čeledi Nohavicu. Americká autorka Naomi Klein popsala ve své známé knize Bez loga, jak podstatné je pro moderní firmy zmocnit se vnějších znaků nezávislého životního stylu, absorbovat je do své image a stát se tak věrohodnější a atraktivnější. Všechna ta hesla typu „nevaž se“ a „mysli jinak“ tu nacházejí malou českou paralelu. Klus se může dobře opřít o kredit dlouhého rodokmenu domácích písničkářů: širší popové publikum, které je slyšelo leda z rychlíku, pak může mít pocit, že se tu skutečně navazuje na „pana Suchého“ a „pana Plíhala“, i když je ve skutečnosti bližší pan Kabát.

Nech si facebook na doma // Internetový věk s sebou přinesl nesmírnou demokratizaci publikování: klip či písničku může zveřejnit každý, dávno není třeba zakládat k tomu vydavatelství, stačí účet na službách YouTube, Soundcloud nebo na českém Bandzone. Díky tomu vykvetla bohatá vrstva nové tvorby, kdesi mezi amatérským uměním a rodinnými fotoalby: pop natáčený v obýváku, spokojení antirebelští hiphopeři nahrávající svůj rap po vyučování, klipy coby podomácku vizualizované písně druhých, duety s kamarádem. (Pokud máte pocit, že s Tomášem Klusem toto téma nesouvisí, zkuste prosím s úsudkem ještě chvíli počkat.)

Amatéři nemají velkou odpovědnost při svých pokusech: kdo na internetu narazil třeba na písně svérázného Milana Buričina, asi nabyl pocitu, že hodnotit je by nebylo fér: je to spíš koníček bez ambicí. Po lidovém hrdinovi Buričinovi nebo Marii Pojkarové, jež se přes countryovou úvahu Pejskové se koušou propracovala až k duetu s Robertem Rosenbergem, se na českém webu objevila přímo organizovaná struktura – hitparáda Top TV Hudlík. Představuje skutečnou smršť zážitků moderátorských, písňových i typografických, obohacenou o setkání s podmanivými lidskými typy. Protagonista Peter Hudlík, který žebříček produkuje, uvádí a rovnou také hodně „zpívá“, vytvořil jakýsi lidový sen

o hitparádě, kde v oparu diskoték a videoefektů vystupují obyčejní lidé, třeba DJ Honza se skladbou Řízek. Není vůbec podstatné, že songy jako Vůbec se nenudíš (Nech si facebook na doma) si tu užívají lidé, kteří absolutně neumějí zpívat a nezáří z nich špetka charismatu. Sociolog by tu našel báječný karnevalový model, v němž „naturščikové“ chtějí – bez jakékoli ironie – zaujmout místo těch, jež vídají v televizi, konkrétně generace Michala Davida a zahraničních hvězd staršího tanečního popu. Pohyby Johna Travolty jsou v tomto smyslu nesmrtelné.

Absolutní pompéznost, s níž se v hitparádě Top TV Hudlík uvádí třeba syntezátorové svádění Mám svoju loď (text pochopitelně pokračuje „já tě na ňu zvu“), se těžce sráží s kulhavou amatérskostí všech dovedností. Lze si představit, že část diváků sleduje tyto výkony na YouTube coby absurdní zábavu: ale je zřejmé, že autoři plichtí celou věc bez nadhledu a vážně – navíc celá věc patrně není moc výdělečná (i když Hudlík s přáteli v jednom klipu křepčí na Ibize a jinde zpívá náhodně potkaný „neuvěřitelný talent“ v autobusu do Chorvatska).

Odedávna ve svých pokojíčcích snili chlapci a dívky o tom, že chtějí být jako hvězdy, které si získaly široký obdiv. Někdo chce být jako John Travolta, někdo jiný spíš jako Karel Kryl. Ale skutečným osobnostem není snadné přiblížit se: člověku mnohdy chybějí určité schopnosti. Ochotnická Hitparáda Hudlík chce prožít taneční extázi a vyzpívat velké city, jenže neumí zpívat a tančit (i když o tom umí natočit klip). Podobně Tomáš Klus dokáže z vysněného písničkářství převzít vnější obal, ale zatím nedohlédl, že pravá lekce z Kryla a Plíhala zní: Dělej věci po svém. Hudlíkovci i Tomáš Klus patří k adeptům popkultury, kteří si ji namlouvají v námluvách plných nedorozumění. Amatéři a nedoukové tu byli vždycky: dnes máme jen víc médií, která je zviditelňují.

U Tomáše Kluse navíc nelze přehlédnout jeden ze silných rysů „věku amatérů“: je jím kolísavá kvalita a někdy bohorovná různorodost materiálu. Na aktuálním Rackovi se najdou písně jež uhnou od původního tématu, písně sešité z několika různorodých kusů, kratičké popěvky zase z jiného světa, rychlé přepnutí od vážné na ironickou dikci: ne jako rafinovaný koncept, jen proto, že konzistentněji se to tu neumí. Součástí Klusovy rozkolísanosti jsou i velmi dobré momenty – třeba hořká milostná Sibyla nebo některé postřehy v písňových portrétech Čechovových postav (viz titul desky). Ale pak se tu zase sklouzává k bavičské imitaci, vycpávkám, okatým výpůjčkám. Použít hříčku „na i v ní“ tak brzo po Danu Bártovi může jen někdo, komu na dotaženém tvaru nesejde a navrch nemá dobrého redaktora, který by mu zadržel ruku.

Jestliže kýč je podle definice čímsi, co se vydává za něco, čím ve skutečnosti není, je „songwriter“ Klus jasným kýčem. Především v tom, že přichází jakoby s názorovým postojem, který je ve skutečnosti jen echem hospodského obviňování „těch druhých“ a trochou studentských pokusů o nápodobu poezie. Ani doba dnešních věčných odkazů, remaků a parafrází nevygumovala výraz epigon: Klus jeho význam dobře naplňuje. A dopouští se na každém koncertě toho, co tak nesnášel jeho milý Kryl: dělí na „my a oni“, utvrzuje publikum, že nic se beztak nedá ovlivnit, stačí jen si zanadávat a zatleskat písničce, na jiný způsob reakce se tu ani nemyslí. Rebel populista s vizáží poslušného syna, který rodičům vždycky dělá radost.

Říci „není divu, že je tak populární“, to by byla přehnaně skeptická reakce. V souvislosti s Tomášem Klusem spíš vyvstává otázka, zda musí být masovější popkultura vždycky zčásti natvrdlá. Světová historie nás učí, že ne, český pop už tak nadějnou odpověď nedává.