(Psáno u příležitosti březnového vystoupení Kode9 aka Steva Goodmana v Praze na festivalu Lunchmeat. Vyšlo v Orientaci LN.)
Který hudební styl přinesl po roce 2000 nejsilnější novou zprávu? Audiovirus jménem dubstep šíří z Londýna na značce Hyperdub producent a teoretik Steve Goodman. Teď je v Praze.
Policie v Uherském Hradišti měla tehdy perný večer: začátek jednoho z posledních ročníků Letní filmové školy zahustila celá sprcha telefonátů z městského sídliště. Co se dělo? Na čelní stěny vyvýšených paneláků narazil se soumrakem jakýsi zvukový útok: z města se ani tak neřinula bůhvíjak hlučná hudba, ale mohutné basové otřesy, pronikající daleko a do hloubi. Zástupci zákona rychle našli pachatele: subverzivně rezonující vibrace se tak staly důvodem, proč musela být obratem zrušena scéna pod širým nebem, na níž se měla odehrát prezentace dubstepové hudby. Mohutné basy se staly nejznámějším klišé, když přijde řeč na dubstep: ovšem tehdy v Hradišti bylo názorně cítit, že se zakládá na realitě.
Hudba zpod industriálních ruin // Potíže s českých šířením dubstepu dobře ilustrují hudbu, které zásadně pomohl na svět přednášející z Univerzity Východního Londýna, skotský producent, DJ a teoretik Steve Goodman. Na festival Lunchmeat, který se soustředí na projekce doprovázené živou hudbou, dorazil v době, kdy se z dubstepu stal už módní pojem. Na přelomu milénia to však byla živoucí laboratoř, která oživila instituci pirátských rádií a spiklenecky spojovala typy s pronikavým, většinou temnějším uvažováním. Chmurná, netanečně pomalá elektronika evokovala hudbu zpod ruin světa po apokalypse: zčásti ve studeném realismu, zčásti v komiksové a sci-fi hyperbole. Však také Goodman, který podepisuje hudbu coby Kode9, vsadil kód pro nadsázku i do názvu svého labelu: Hyperdub je dnes už kultovní značkou, která vyprovodila styl z ilegality až do největších médií. Vedle atmosféry jsou klasickým příznakem dubstepu mohutné basy: muzikanti pro ně s oblibou užívají subbasový soundsystém, schopný reprodukovat tak hluboké frekvence, že je lidské tělo zaznamenává zčásti jen jako chvění, případně řádného lomcování navozujícího dojem blížícího se sesuvu půdy.
Tajní spiklenci, jejichž aktivity se jánošíkovsky proslavily: tenhle rychlý vzestup dubstepu způsobil, že mnohá média o něm psala pořádné pitomosti. Od Steva Goodmana se nelze dočkat shovívavosti, pokud jde o líné novináře. Když o něm v Sunday Times napsali, že je „vynálezcem dubstepu“, poslal (coby dlouholetý koordinátor širší komunity) vedení listu otevřený dopis. Veřejně spálil balík bulváru The Sun, který senzacechtivě, bez skutečného důvodu, odhalil identitu patrně nejtalentovanějšího zástupce scény, který vystupoval anonymně pod pseudonymem Burial (jako spolupracovníka si ho pěstuje mj. Thom Yorke z Radiohead).
Mnozí podstatní muzikanti jsou pak na nálepku dubstepu hodně opatrní. „Nechápu, jak jsme si tehdy dokázali tak zpomalit metabolismus,“ komentoval Kode9 první éru dubstepu, jehož vláčné, zachmuřené instrumentálky vyhnaly lidi z tanečního parketu. Musela přijít reakce: s ní vlastně obživla pohřbená klubová taneční scéna, která po zlatém období devadesátých let kdesi hibernovala. Tudy se dubstep (a jeho styloví následovníci wonky či funky) začal čile šířit do overgroundu. Společenství jako Rinse nemusely měnit název – z pirátských rádií se rovnou staly módní londýnské kluby.
Apokalypsa už byla // Goodmanova kniha Sonic Warfares přibližuje, že její autor vnímá zvuk jako silné médium dnešních konfliktů. Názorové zázemí dubstepu v tomhle směru sahá zcela nepopově do „frekvenční politiky“ moci, historie válek a manipulací. Dubstep podle Goodmana není výjimkou: hudba namnoze vychází z podmínek, které vznikají během mocenských bitev, tajných i veřejných výzkumů, zbrojního průmyslu. Nedávno k tomu řekl: „V zemích, které jsou ve válce, v éře ekonomického sestupu, nedostatečného růstu nebo pod bezpečnostní hrozbou, se prosazuje emotivní tón a styl, který pak proniká do každodenního života mnoha různými kanály. Celá populace na něj reaguje nejrůznějšími způsoby: hédonismem, eskapismem, protesty, lhostejností, hněvem, strachem... Všechno tohle může proudit skrze hudbu a další formy kultury. Analogicky se do společnosti s nakažlivou intenzitou šíří technologie, do kterých se v této době ohrožení hodně investuje: ovšem mezi lidi se dostanou teprve, jakmile je podkopán jejich státní monopol. Většina dnešní hudební kultury jede na sítích a systémech, které byly vyvinuty, aby se jednou potýkaly s důsledky termonukleární války. Hudební kultura má tu vlastnost, že tyhle technologie a konstelace využívá kreativním způsobem, pro který původně nebyly zamýšlené.“
Jako hudebník se pražský host Kode9 vloni prezentoval albem Black Sun, kde do zvuků mluví a rapuje spoluautor Spaceape. Použitým zvukům syntezátorů začali protagonisté mezi sebou říkat „radioaktivní“. To ovlivnilo celý koncept alba, které doplňuje komiks a vlastně je jakýmsi filmem bez filmu. Když přefiltrovaný zvuk Spaceapeova hlasu začal znít jako ze vzdáleného vysílání, muzikantům doklaplo, že tohle je atmosféra komentovaného přenosu z konce světa. „Odehrává se v paralelním světě, kde proběhla nějaká radioaktivní událost. Nevíme jaká, ale ovlivnila náš zvuk i Spaceapeovy texty. Hodně jich je o zdraví a zmutovaných tělech. Snažili jsme se tedy přijít na to, co za tím stojí a vystavět kolem toho svět. Proto tu jsou různobarevná slunce: v toxické radioaktivní atmosféře se láme světlo. Obyvatelstvo v tomhle světě se vinou aktivity proměnilo. Část se s ním vyrovnává příklonem k různým monoteistickým božstvům a myšlenou na spásu, část se spíš zásobuje určitými syntetickými látkami, které jim pomáhají přežít.“ Některé postavy Black Sun mají mutace svého těla rády, jiným jsou odporné: tenhle moment může připomenout Proměnu Franze Kafky, kterého Steve Goodman označil za nejsilnější osobní vliv ze všech autorů fikce.
Goodman zůstává co nejotevřenější: proto také část příběhu, song Bullet Against Bone, byla vykládána jako reakce na loňské londýnské nepokoje – ale vznikla ještě před nimi. „Každý to může brát po svém,“ říká Steve Goodman, „dnes už ale žijeme v postapokalyptickém světě. Ať už za katastrofy pokládáme průmyslovou revoluci, druhou světovou válku nebo Vietnam.“
Hitparádově zředěný Neuromancer // Loňský rok byl pro dubstep rokem velkého průlomu: začaly si s ním pohrávat hvězdy ráže Britney Spears a především se k němu razantně přihlásila Amerika. S každým podobným průlomem žánru se dějí podobné věci, známe to z let, kdy Nirvana a Pearl Jam roznesli do světa grunge: puristé a skalní příznivci si stěžují a mluví o výprodeji. Ti, kteří se cítí majiteli scény, oplakávají konec neposkvrněné éry. Kode9 by k tomu měl dost důvodů: magnáti Kanye West a Jay-Z samplují na své blahobytné album Watch The Throne anglické dubstepové zdroje, stylově se jimi zdobí i sexy hiphoperka s trinidadskými kořeny Nicki Minaj. BBC objednává orchestrální Dubstepovou symfonii, jejíž fragment jde rovnou do reklam, dubstepové remixy si do soundtracků berou nejpopulárnější televizní seriály jako Misfits. Ameriku poblázní tamější „mistr basů“, producent Skrillex, jehož masově úspěšné echo britské scény si vyslouží pět nominací na Grammy a spolupráci s členy původních Doors. ¨
To všechno má málo společného s původním dubstepem, přemýšlivým gestem izolovaných komunit. Steve „Kode9“ Goodman ale moc neláteří: on sám z celé mainstreamizace vyzdvihuje úspěch britského producenta Skream a tria Magnetik Man: tvoří je Skream, Benga a Artwork, kteří tu zvuk chytře a přirozeně obohatili o dívčí vokál zpěvačky Katy B. Jdou se žánrem víceméně od počátku a jak říká Goodman, „úspěch je zasáhl se vším všudy, mají teď sex, drogy a rock´n´roll“. Na špice hitparád a k širšímu publiku pronikli jako remixéři pro zpěvačky Bat For Lashes a La Roux, kapelu Jacka Whitea The Dead Weather nebo dance hvězdu Deadmau5. Skream a Benga byli zároveň přizváni do rádia BBC s pořadem z nejčerstvější hudby, od dubna to dokonce bude pravidelný týdeník. „Změnili pravidla fungování mainstreamu a teď proměňují pop zevnitř,“ říká Kode9 o jejich vlivu.
Pochopitelně: když si známí muzikanti vypůjčí vnější znak dubstepu (nejčastěji basovou masáž), podobá se to tomu, kdybychom si na páteční večer nechali vyztužit punkové číro. V Česku se kupříkladu dočkala nelítostné kritiky z nezávislých pozic Lenka Dusilová, která na aktuálním albu Baromantika, nahraném s členy kapely Toxique, na chvíli zasurfuje i k dubstepu. Ještě tristnější reakci sklidila za podobný tah kapela Mandrage.
Kdo si s dubstepem neprožil víc, včetně názorového vývoje, ať ho nevyprodává: to je argument kritiků, který do budoucna asi těžko uhájí baštu ostře sledovaného stylu. Vždyť skrze „dubstepovou“ desku se zkusili omladit už i rockeři Korn, kteří do funkce producenta povolali právě populárního Skrillexe.
Ale vedle hvězdných ozvěn tu ještě nějakou dobu bude silný nezmutovaný virus: hudba, která může dobře doprovázet četbu knih jako je Gibsonův Neuromancer, která se opozdila za filmem Matrix, ale byla by jeho přesným soundtrackem. Hudba, kterou budeme za čas poslouchat jako relevantní svědectví o urbánních náladách na počátku milénia.
Žádné komentáře:
Okomentovat