Perský příběh Zdeňka Lišky

Ferda Mravenec, Marketa Lazarová, major Zeman... To nadání i píle jsou dodnes legendou. 16. března uplynulo devadesát let od narození prvního muže české filmové hudby Zdeňka Lišky.

Nedožité devadesátiny zastihují Zdeňka Lišku v době, kdy jeho věhlas stoupá, a to silněji v zahraničí než u nás. Zásadní podíl na tom má loňské britské vydání soundtracku k filmu Malá mořská víla (1976, r. Karel Kachyňa). Tajemná a originální kombinace orchestru s elektronikou a dívčím zpěvem vyvolala velký ohlas: jakkoli to může být překvapivé, na mezinárodní nezávislé scéně ožil Liškův kult. Díky tomu dnes můžeme na síti vidět třeba stránky, kde kdosi na vlastní pěst stáhl jeho hudbu ze Švankmajerových filmů a nabízí ji ve streamu k poslechu. Proč ta soukromá aktivita? Nejplodnější z českých hudebních skladatelů, legendami opředený muž a zásadní souputník české kinematografie, autor hudby k více než třem stovkám filmů stále zůstává prakticky nezdokumentovaný a nevydávaný. Změní na tom něco oslavy jeho letošního výročí?

Píšu jen pod obrázky! // Výjimečný příběh Zdeňka Lišky (1922-1983) je dnes už známý. Do turistického okruhu ve Zlíně patří i jeho vila, stejně jako vily Hanzelky a Zikmunda, k jejichž cestopisným filmům tu skládal hudbu. Ve Zlínských studiích (tehdy v Gottwaldově) Zdeněk Liška začínal: brzy si ho našli animátoři Hermína Týrlová a Karel Zeman. První snímky tu ovšem točili i František Vláčil a Jan Švankmajer, kteří si po řadu let pouštěli Lišku do svých snímků jako skutečného spoluautora. Když Karel Zeman vytvářel jedinečný Vynález zkázy (1959), skladatel spolu s hudbou navrhl i nový střihový rytmus filmu. Dosáhl nevšedního postavení: režiséři ho často brali s důvěrou jako paralelního dramaturga. Jak říkal, jiná tvorba ho nezajímala: „Píšu jen pod obrázky!“

Liška čněl nad druhé: byl pověstně výkonný a dokázal se z nadhledu rozhlížet nad všemožnými hudebními styly. Po dlouhou řadu let psal hudbu k sedmi až osmi celovečerním filmům ročně, plus k dalším krátkým. Když nahrával jeden soundtrack, psal už druhý a třetí. Ve zmutovaném echu u něj zněla tradice dechovky i melancholická sólová křídlovka (jako chlapec hrával spolu s otcem v lokální kapele, včetně pohřbů). Melodiím z lehkých žánrů propůjčoval propracovaná symfonická aranžmá, charaktery postav překládal do bizarních nástrojových kombinací (akordeon a lesní roh, triangl a trubka). Čile experimentoval s elektronikou a studiovými efekty: „snové“ ozvěny hlasů se staly dobovým trademarkem československého filmu, někdy až nadužívaným.

Jan Švankmajer říká v dokumentu Petra Ruttnera: „Pro mé filmy je rytmus. Liška v nich objevil takové rytmy, o kterých jsem sám předtím neměl ponětí.“ „Ve slavné úvodní sekvenci Hříšných lidí města pražského, kde hudba připomíná orchestrion, jsou zvuky tak rafinovaně kombinované, že je skoro nemožné rozeznat, jaké nástroje je hrají. Při bližším poslechu pak ohromeně zjistíme, jak invenčně tu Liška propojuje svět akustický se zvuky elektronickými,“ říká skladatel Martin Dohnal. Těch úžasných momentů by se našly desítky. Nekrofilně líbezný valčík, jež vyhrává k vraždám Spalovače mrtvol. Omamná svoboda jízdy na koni v Lišácích, myšácích a šibeničáku. Vrcholný střet zvukových a kulturních světů, tedy pohanství a křesťanství v Marketě Lazarové. Jedovaté chvění Stínů horkého léta. Loučení s multinacionální střední Evropou v Obchodu na korze. Docela moderní psychedelie, viz Jakubiskovi Vtáčkovia, siroty a blázni. Elektronické snění o budoucnu a vesmíru: od Ikarie XB 1 po Odyssea a hvězdy. Verneovský romantický industrial, k němuž světoví fanoušci Vynálezu zkázy přiřazují trendovou nálepku „steam punk“!

Češi, císařovna a šťastné časy // Filmoví skladatelé nemívají šťastný osud mimo svůj obor: tak třeba symfonická koncertní tvorba Nina Roty, velkého spolupracovníka Federika Felliniho, vlastně úplně zapadla. Liška se mimo zónu soundtracků téměř nevypravoval. Výjimku tvoří skladby pozoruhodného původu, jež připomněl slavnostní Koncert pro Perskou říši v podání FOK v pražském Obecním domě.

Ten příběh začíná jako součást mezinárodního úspěchu českých „zlatých šedesátých“ a pokračuje v duchu styků socialistického „tábora míru“. Na světové výstavě EXPO 67 byl vřele přijat československý pavilon – tedy multimediální Kinoautomat, na němž se autorský podíleli Radúz Činčera, Jaroslav Frič a jako skladatel Liška. V tomtéž roce byl v íránském Teheránu korunován nový vládce. Šáha Rézu Pahlavího a jeho ženu císařovnu Farah český pavilon zaujal: při reciproční návštěvě se svěřili prezidentu Ludvíku Svobodovi, že právě tak nějak si šáh představuje vybudování památníku Perské říše. Císařovna byla po celou dobu vlády pilnou ambasadorkou perského umění: založila muzea a každoroční festival, starala se o kulturní výměnu třebas s Louvrem. Írán si díky ní z Československa nedovezl jen strojírenské výrobky, ale i tým zastupovaný organizací Art Centrum. Klíčovými postavami následné dlouhotrvající a intenzivní spolupráce se stali režisér Jaroslav Frič a právě Zdeněk Liška. Postupně zkomponoval hudbu k oslavám 2500 let Perské monarchie Dědictví věků, hudbu pro kulturní centrum Mramorový palác nebo skladbu Svatí a lidé doprovázející expozici historického perského umění. Vznikla i skladba Šáhenšáh, tedy „král králů“ (titul Rezy Pahlavího).

Český tým pracoval pro šáha až do roku 1978: pak přišla revoluce, během níž převzal moc ajatolláh Chomejní. Císařský pár pak absolvoval anabázi: hledal útočiště v Maroku, na Bahamách i v Mexiku; Reza Pahlaví je pohřben ve svém mauzoleu v Káhiře. Císařovna Farah (na pozvání prezidenta Reagana) přesídlila do USA. Dnes žije střídavě ve Washingtonu a v Paříži. Je jí třiasedmdesát let, o pražském koncertu věděla a osobně nad ním převzala záruku. „Nechť plně prožijete hudbu, která upomíná na šťastné časy!“ píše do Prahy ve své zdravici.

Kdo napsal kuvajtskou hymnu? // O čem „perský příběh“ vypovídá? Asi bychom neměli skončit u spokojenosti, že kvalitu české hudby stvrdil zájem vlivné aristokracie, která si Lišku vybrala, aby oslavil jejich říši, rody i Pahlavího osobně. Spíš je zajímavé, že Liškova dikce byla pokládaná za srozumitelnou i pro řadové návštěvníky íránských památníků, uprostřed jiné kultury. Potvrdilo se tu také, že Liška v sobě snoubí hloubku umělce s prozaičností řemeslníka, který odvede co nejlépe víceméně jakoukoli práci, ke které je přizván. Mimochodem, říká se, že v rámci cest na Východ napsal i hymnu pro jeden z arabských států, patrně Kuvajt. Co je na tom pravdy? To dnes těžko někdo určí: každopádně, když si poslechnete kuvajtskou hymnu, zní spíš jako od Jaroslava Uhlíře než od Lišky.

Vrcholy filmové hudby mají v moderní české kultuře oprávněně zvláštní pozici – a možná bude jejich role v budoucnu teprve doceněna. Během šedesátých a sedmdesátých let u nás už ztratila „vážnohudební“ skladatelská tvorba sdělnost, kterou by oslovila široké publikum: žádné, ani sebelepší skladby Miroslava Kabeláče či Petra Ebena nebyly lidmi přijaty jako obecně známá novodobá muzika, už vůbec se pak nedostavila silná nová opera. Pop a písničky vznikaly na jiném břehu, přece jen vzdáleném tvarům starší vyšší kultury. Komorní a symfonická hudba, jakou psali „pod obrázky“ Zdeněk Liška, Luboš Fišer, Svatopluk Havelka a další, stojí kdesi uprostřed. K lidem zdaleka nedoputovala jen prostřednictvím zapamatovatelných ústředních témat: především určila zvuk doby. Z kin a médií tak zněla specificky česká kombinace evropského orchestrálního odkazu a docela odvážných inovací: dnes shledáváme, že se tu odehrával zásadní, čilejší pohyb než v tvorbě oficiálního Svazu skladatelů. Z nejlepší filmové hudby se stala česká skladatelská klasika dvacátého století, i když to nikdo předem neplánoval.

Nepochybně se situace ve scénické hudbě podobá momentu v literatuře, kdy velcí autoři jako Jan Zábrana a Emanuel Frynta nemohli svobodně publikovat a realizovali se jako (výteční) překladatelé či autoři pro děti. Ale i v takové situaci je nutno přiznat Liškovi výjimečnost: nejspíš by psal pro film tak jako tak, spojení s kinematografií se mu stalo osudem. Lpěl na něm až do smrti v pouhých jednašedesáti letech.

Hodnoty a slast // Loňskou Cenu Ministerstva kultury „za výjimečný tvůrčí přínos v oblasti filmové hudby“ dostal Liška víc než právem: nepočítáme-li dobové plakety, je to první velké ocenění a přišlo osmnáct let po smrti. Pokud je však dnes Liška brán někdy nekriticky a jako kult, pak připomeňme dobový kontext. V sedmdesátých letech byla jeho hudba všudypřítomná, nepochybně se dopouštěl nadprodukce a vedle občasných vrcholů rozmělňoval svůj styl – při stovkách nahraných minut ročně to těžko šlo jinak. Byl vnímán jako poněkud všední souputník kinematografie, po němž normalizovaná studia Barrandova a Koliby sahají jako po jistotě, rozhodně raději než po mladých talentech nebo po těch, kdo si „zadali“ v osmašedesátém.

Liška se držel od veřejného života zpátky – existuje jen jeden publikovaný rozhovor, navíc nevýznamný. Jeho politické angažmá mělo jediný rozměr: přijímal i zakázky, u nichž bylo jasné, že jimi režim šíří svou propagandu a lživě přepisuje dějiny. Patřila k nim trilogie Otakara Vávry Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy a pochopitelně třicet dílů seriálu o majoru Zemanovi. Skladatel žil s československým filmem v dobrém i zlém až do konce: jeho posledními snímky jsou výtečné protiválečné drama Signum laudis a Krejčíkova Povídka malostranská, mezi nimiž je sevřen „major Zeman pro kina“ Rukojmí z Bella Vista.

Koncert SOČRu s filmovou hudbou se konal hned v lednu, nyní přichází FOK s perskou suitou. Znamená to i úsvit Liškových nahrávek a ediční péče o jeho dílo? Kéž by, dává to naprosto smysl. Stal se prověřenou hodnotou. Je mezinárodně žádaný. Je svébytným kulturním svědkem poválečného Československa. Zajímá pamětníky i youtubovou generaci. A slyšet hřmět kvalitně masterovanou nahrávku z takového Údolí včel je, marná sláva, nepochybná slast.

P.S.: Císařovna Farah píše v březnu 2012 do Prahy z amerického Marylandu ve své zdravici: „S jeho geniální hudbou jsem se poprvé setkala na světové výstavě EXPO v Montrealu v roce 1967 a okamžitě mi učarovala. Spolu se svým manželem, šáhem Rézou, jsem tedy oslovila české představitele, zda by mohl komponovat pro nás. A tak se zrodila spolupráce, která trvala od roku 1971, kdy Zdeněk Liška skládal hudbu pro 2500leté výročí perské říše, do roku 1978, kdy bylo vše přerváno vlivem vnějších okolností. (...) Nechť plně prožijete hudbu, která upomíná na šťastné časy!“

Psáno (stejně jako 90% článků na tomto blogu) pro Orientaci, víkendovou přílohu Lidových novin.