Když se dočteme, že na albu vychází koncert starý osm let, přepadne nás pochybnost. Pokud by to byl tak skvělý záznam, proč by s ním čekali takovou dobu? Takovýhle osud nezřídka potkává lehce béčkové události dávané do placu, když už je vyjedená spíž. Novinka Live at Carnegie Hall (Nonesuch) ale patrně vyčkávala v archivu spíš kvůli timingu, její protagonisté jsou pořád dost aktivní. Mají hodně společného, ale vystoupili spolu výjimečně: newyorský rocker David Byrne a velký brazilský klasik, básník a zpěvák Caetano Veloso.
Jejich osudy jsou zčásti paralelní: Byrna už v době jeho kapely Talking Heads fascinovala jihoamerická kultura a aktivně do ní zasáhl, zatímco Caetano Veloso už v šedesátých letech s kolegy v poeticko-politickém hnutí Tropicália zavlékal do brazilského kontextu „západní“ impulsy od psychedelie po dadaismus. Když ho newyorská Carnegie Hall oslovila, aby se ujal po jeden týden výběru programu, pozval i Davida Byrna. Seznámili se v osmdesátých letech: Velosa zaujalo, že Byrne má přehled v tom, co se hraje v brazilských rádiích. „Už při prvním rozhovoru jsem si všiml,“ řekl Veloso, „že David je první rocker, který porozuměl podstatě brazilské hudby. Když jsem s ním šel zpívat, nebyl jsem nervózní, jen jsem cítil ostych. Proč? Na to musíte být Brazilec, nebo něco na ten způsob, abyste poznali, jak skvělé je zazpívat si po boku Davida Byrna.“
Pozvání na koncert byla tak trochu splátka. Když se rozpadli Talking Heads, Byrne nadšeně „propadl králičí dírou do brazilské hudby“, jak řekl. Napsal pro New York Times text nazvaný Nesnáším world music: vymezoval se vůči marketingování popu přes exotiku a sám se snažil být brazilským či kolumbijským muzikantům něco platný. Všiml si, že lokální rádia pouštějí Madonnu, Spice Girls a další materiál protlačený korporacemi, ale skoro žádnou lokální muziku. Ve svém vydavatelství Luaka Bop ji znovuobjevoval. Díky vlivné hvězdě z Talking Heads svět náhle lépe poznal mistra absurdních konstelací Toma Zé, ale taky aristokraticky důstojnou peruánskou šansoniérku jménem Susana Baca, jež se vloni v listopadu stala ministryní kultury. Byrne se pokusil připomenout Latinské Americe její vlastní tvorbu: zčásti skutečně velmi dobře uspěl, některé tradice díky tomu neusnuly a země pochopily, že kulturní export je neochudí, ba naopak.
David Byrne byl také svědkem triumfu Velosovy generace. Na konci šedesátých let si pro nezkrotné popové sexsymboly, Caetana Velosa a Gilberta Gila, přišli vojáci z vládní junty. Ve vězení jim ostříhali bujné kštice, následovalo vypovězení ze země a londýnský exil. Veloso v něm na jednu stranu trpěl, ale dvě melancholická alba v angličtině (kterou jinak nikdy nezpíval) patří k jeho vrcholům. Po letech satisfakcí vystoupal Gil na vrchol: prezident Lula si ho při nástupu vyžádal jako ministra kultury, Gil byl ve funkci v letech 2003-2008. Patrně žádný jiný ministr nevydal během aktivních let reggae album s narážkami na marihuanu. Veloso zůstal na pozicích zpívajícího básníka: noví generace Evropanů ho viděla živě zpívat v Almódovarově filmu Mluv s ní.
V Carnegie Hall si Byrne a Veloso nic neusnadnili – koncert je čistě akustický, s minimem doprovazečů. Od brazilských písní až po Road To Nowhere tu prýští jemně odměřovaná energie, kterou sdílí jak zpěvák newyorské nervnosti, tak potomek jihoamerických básníků. I z desky je znát, jak si to užívají. Snad k nám letošního sedmdesátníka Caetana někdy někdo doveze: před pár lety ho ve vídeňské opeře běhaly líbat zmámené dámy s květinami právě tak, jako kdyby od věznění sexsymbolu na konci sixties neuběhl ani den.
Žádné komentáře:
Okomentovat