Po čtyřech letech tu jsou islandští přeborníci v „mrákotném
rocku“ s novým studiovým albem Valtari
(EMI), na MFF Karlovy Vary posílají svůj film Inni. Je v jejich stylu něco nového? Jónsi a spol. odpovídají šalamounsky.
Na islandském hudebním příběhu je pozoruhodné, že nezávislá
muzika se tu stala jedním z pilířů exportu. Kde jsou ty časy, kdy si lidé
z okružní cesty po ostrově přiváželi svetr s papuchalkem! I obchody pro turisty jsou
plné alb a desek, přičemž milou Björk a Sigur Rós to jenom začíná. Návštěvníci
většinou stihnou na ostrově zjistit, že nejprodávanější skupina na ostrově
posledních let Hjaltalín (bude na ostravských Colours) je dobrý power pop, ne
bez souvislosti s hvězdami Arcade Fire, a že aktuální chvála časopisu
Rolling Stone na kapelu Of Monsters and Men není neopodstatněná.
To vše je snazší díky tomu, že flexibilní a akční Islanďané
zřídili (v době globálního průlomu Björk) kancelář pro hudební export,
z níž je dnes vytížená instituce udržující kontakt s celým západním
světem. Tahle funkční podpora ze strany státu by ovšem neměla co dělat, kdyby islandským
kapelám vyschl pramen inspirace. Když Sigur Rós oznámili vydání nového alba,
leckdo se ptal: jak může pokračovat příběh těchhle postrockových impresionistů,
kteří tak jasně definovali svůj zvuk? Nebude to už pořád totéž? Jónsi a spol.
to vyřešili docela důvtipně.
Když před patnácti lety vydávali debut Von (Naděje), dětská tvář na přebalu alba patřila Jónsiho malé
sestřičce jménem Inga. Ta je už dnes (spolu s další sestrou Liljou)
výtvarnicí, která vytvořila obal Valtari.
Je to záběr z nového minimalistického klipu Ekki múkk (což kupodivu znamená Ani
muk): po modrozeleném poli mořské hladiny se pomalu sune loď, nepluje
však oceánem, ale po nebi nad ním. Starobylé, lehce zarezlé tónování a lo-fi
nezřetelnost připomínají populární filtr Instagram: „mrvítko“, kterým si dnes
na počkání přivoláváme do mobilních a jiných snímků příchuť nostalgie a vintage
atmosféru.
Právě fenomén Instagram k islandskému kvartetu přiléhavě
pasuje. Sigur Rós ve svém zvuku vždycky měli jakousi anachronickou zprávu
z izolovaného místa, cosi poustevnického, introvertního. Ten pocit bezděky
stvrzovala (někdy trochu schematická) hudební videa s autistickými tanečníky
nebo s chlapcem, v němž se navzdory machistickému otci probouzí homosexualita.
Novinka Valtari
nezradí nikoho, kdo má představu, jak by Sigur Rós „měli správně znít“. Přesto
po pár minutách překvapí. Kompletní album je složené z táhlých ploch,
v nichž se chorální melodie odvíjejí ve zpomaleném tempu hibernujícího
organismu. Samotné jednotlivé skladby jsou zcela přístupné, ale kompletní
soubor osmi zpomalených filmů má sílu dezorientovat a přitlumit posluchači
tepovou frekvenci. Jako by zpěvák Jónsi vystřílel rychlejší polohy na sólové
desce Go (2010) a zbytek jich vysypal
na soundtrack k filmu We Bought The
Zoo (Koupili jsme ZOO).
Samotný zvuk skladeb je ale výrazný a rozmanitý, i když se
tu kombinují známé „siguří“ témbry: kytara rozechvívaná smyčcem, měkký sound
starých varhan, smyčce, klavír, sbory. Pokud by se někdo obával, že jejich svět
je celý až moc hezký, hned první skladba končí temnou plochou, hučící jako
maelström. Pomalost tu v úhrnu neznamená nějakou chmuru: je spíš omámená a
hlavně slavnostní. I proto se jako vrchol desky jeví chorál Varúð (Varování)
Mezi dnešními tvůrci není málo takových, kteří cítí, že
rychlý svět by bylo dobré trochu zpomalit, nebo na možnost pomalejšího vnímání
aspoň upozornit. Bylo by možná až moc velké chytračení, kdybychom připisovali
Sigur Rós takovou ambici. Spíš došli v hledání, kam dál, ke specifickému
tvaru. Jestliže jejich předchozí album Með
suð í eyrum við spilum endalaust (2008) se dá vnímat jako „to nejveselejší“
, pak Valtari si budeme pamatovat
jako „to strašně pomalé“. Lze z něj odečíst, že Sigur Ros i dnes
s chutí testují své schopnosti i posluchače.
Pokud by měl někdo chuť na dynamičtější podobu Sigur Rós,
činorodá kapela může nabídnout ještě jednu novinku. Na MFF Karlovy Vary bude
v uveden koncertní film Inni
(Uvnitř), který měl na sklonku loňského roku premiéru v londýnské galerii
současného umění ICA. Černobílé,
výtvarně přeludné Inni je
koncipované jako protipól přechozího filmu kapely, barevné road movie Heima. Přes detail se obrací dovnitř,
k alchymii živé souhry i k prožitku naslouchání. Původně se filmovalo na
digitál, načež byl materiál převeden na klasický celuloid, znovu promítán a
zase snímán – občas třeba přes prizma skleněných objektů. Silné
impresionistické nálady pomohl docílit Karl Lemieux, výtvarník skupiny Godspeed
You! Black Emperor. Plynutí koncertního filmu navíc nečekaně přerušují a
čeří archivní záběry - včetně domácích filmů kapely z doby před průlomem,
z konce 20. století.
Inni rekapituluje
celou dráhu kapely, která přenesla pojem post rock z fanouškovských kruhů
a do mainstreamových soundtracků. Vlny zvukového přílivu a seismické záchvěvy
nikdy neprobíhaly u Sigur Rós v rychlém tempu. Ale oproti Valtari je Inni, jež do Karlových Varů
dorazí v české premiéře, vlastně velmi svižný kousek.
Sigur Rós: Valtari. CD vydalo EMI, 2012.
Žádné komentáře:
Okomentovat