Vlastně to vůbec není kauza Jaromíra Nohavici: když někdo
vydá vaše staré koncerty, aniž byste na vydání spolupracoval, jste nejpasivnějším
prvkem celého případu. Česká pobočka EMI (tedy staroslavné anglické značky, pod
niž patří i Beatles), to teď takhle provedla. Právně je to v pořádku,
interpret dostane příslušná procenta přes Intergram, a tak může být vydavatel
spokojen. Zároveň stylizoval obaly alb jako staré desky na spisy se státním
razítkem: koho by v kombinaci s nápisem „Archivy se otevírají“ nenapadlo
něco o StB?
Vůči čtyřem autorům, kteří tu takhle vyšli (vedle Nohavici
to jsou Pavel Dobeš, Karel Kryl a Josef Streichl), to znamená vydavatelský
přístup „chcete-li desku, smiřte se s tím, že o vás budeme trochu lhát“. Po
vydání se v diskusích opakovaně objevil názor, který říká: přece jen to
jsou pěkné písničky, buďme vděční za jejich vydání! Není to nakonec ve své
smířlivosti nejpozitivnější náhled na věc?
K odpovědi na takovou otázku nám pomůže, když si místo
mudrování o osudu písní připomeneme pár suchých faktů. Tím prvním je, že
Nohavica se o archiv svých songů už sám dost dobře postaral. Na svém webu
vybudoval rozsáhlou sekci Archiv pod lupou, kde staré nahrávky nejen zavěsil
k poslechu a volnému stažení, ale taky je okomentoval. Věřím, že časem tuhle
práci prodá ve formě knihy, která se setká se zájmem. Od studentských
milostných juvenilií až po přestavbovou satiru: je tu na stovku písní různé
úrovně a písničkář dotáhl archivní projekt do stavu, kdy ho lze pokládat za
kompletní. Pokud se někdo takhle zhostil své minulosti, lezli byste mu do zelí
neautorizovanou deskou (navíc bez dokumentace, jak už v Lidovkách podotkl
kolega Jindra Goth)?
Nejpodstatnější na téhle situaci ovšem je, že máme
s čím srovnávat. V Česku se reediční práci daří a je tu pár editorů a
firem, které jí zasvětily celá poslední léta. Někdy se dokonce zdá, že z nových
alb starých nahrávek může být posluchač domácí scény živ lépe než z těch
nových: tolik jich je, a tak dobře jsou zvládnutá. Jen nahlédněte do katalogu
labelu Galén, které (prostřednictvím svého šéfa Lubomíra Houdka) si vyhrálo
s hippiesácky duhovým designem kompletu starých Marsyas, sesbíralo všechny
oficiální nahrávky sdružení Šafrán a odkudsi z Francie vykorespondovalo po
čtyřiceti letech práva na ztracenou pařížskou desku Vladimíra Merty Ballades de Prague. Je tu Vladimír
Drápal a jeho Guerilla, který skrze desítky titulů z plastikovského
undergroundu pomohl zmapovat jednu kapitolu zdejší společnosti. Jsou tu Indies
Happy Trails, kteří vrátili do hry leccos z jazzrocku i folku: dost práce
má na kontě i Supraphon, od Semaforu po sběr československých televizních
klipů.
U žádného z jmenovaných labelů se nestalo, že by
vydávali nějakého muzikanta proti jeho vůli: vlastně je to úplně absurdní
myšlenka. A to i přesto, že guerillovský „Lábus“ Drápal si při komunikaci
s podzemím musel užít své, jakož nepochybně i jeho kolegové: ega
muzikantů, spletitost archivů a autorské právo dokážou přinést nečekaná
dobrodružství. Ale že by „pro blaho posluchače“ někdo přestal respektovat
samotné muzikanty? Co jiného mají, než svou hudbu?
P. S.: Ještě poznámku: nenapadlo by mě, že budu psát sloupek na
obranu muzikanta, jehož dnešní tvorby si dvakrát necením a jeho způsobu
komunikace o své minulosti ještě méně. Ale s tím nemá tenhle případ nic
společného. Jde prostě o práva hudebníků a Nohavici je tu potřeba se zastat
stejně jako kohokoli jiného.
Žádné komentáře:
Okomentovat