Bratr ze Saturnu

Až zavítá do pražské Akropole nejpodivnější z jazzových bigbandů Sun Ra Arkestra, bude mu nevyhnutelně scházet to hlavní: skladatel, pianista, prorok, extatik, mírotvorce a kosmický filozof Sun Ra, který umřel v roce 1993. Ale to, že se nikdy nerozpadl big band, jehož hráči od svého šéfa po léta slyšeli, že u něj se 

nehraje pro peníze (a opravdu jich často moc neviděli), o něčem svědčí. Téměř devadesátiletý saxofonista Marshall Allen, který byl celé dekády „u toho“, dodnes udržuje ducha kapely tak, abychom rozeznali to hlavní: koncert jako obřad, v němž skupinový duch ve jménu vesmírné vibrace rozjíždí pořádný nářez.

Státní label Supraphon vydal do pádu komunismu poměrně dost jazzových alb ze světa: ale orchestr Sun Ra nikdy nevydal. Sun Ra nepatřil mezi „správné“ jazzmany. Jeho přístup byl surový, v čemsi spojoval art brut Jeana Dubuffeta s happeningovou atmosférou šedesátých let a drsným sociálním lomozem punkáčů, kteří v době jeho začátků ještě nebyli na světě. Sun Ra se (pod jménem Herman Blount) narodil v Alabamě v roce 1914. Bylo to tak rasistické místo, že mu pomohlo vysnít si legendu. Tvrdil, že pochází ze Saturnu a je z andělského rodu: kapela, naladěná na kosmickou vibraci, vlastně připravuje půdu pro spásu, která přijde z vesmíru pro všechny utlačované.

Tehdy bylo prostě snazší představit si osvobození černých jako sci-fi než jako realitu. Sun Ra se tím postavil ke kořenům afrofuturismu, který později rozvíjeli funkoví vizionáři i dnešní producenti jako Flying Lotus, potomek rodu Coltraneů. Sun Ra přijal jméno egyptského boha Slunce, přejal leccos z egyptologie a od padesátých let chodil s muzikanty na pódium ve fantastických ornátech inspirovaných právě starým Egyptem. 

 Zpočátku jeho klavírním stylem prosvítal ragtime a blues: pak se Ra vnořil do volného free, s chutí přibral kosmický arzenál raných syntezátorů a svou nevyzpytatelností se vzdálil klasické jazzové scéně.

Vzpomínky dlouholetých spolupracovníků, muzikantů, zpěvaček nebo spřízněných básníků, dávají dohromady obraz postavy, která skutečně dokázala obsáhnout rituální rozměr. Sun Ra nikdy nezvyšoval hlas, v jeho společnosti se lidi cítili bezpečně, veškerou agendu, která tvořila jeho přesvědčení, tedy rasová témata, dokázal komunikovat bez agresivity. V jazzových klubech pil při vystoupeních zásadně jen sodovku: muzikanti kvitovali s jistým vděkem, že totéž nevyžadoval od nich. 

Když byl koncem 60.let založen časopis Rolling Stone, otiskl nezaměnitelnou tvář Sun Ra na jedné z prvních obálek. Nezávislé scéně byl vlídný excentrik vždy blízko, vlastně ji předešel: v padesátých letech založil vlastní label (El Saturn), což se tehdy nenosilo. Na koncertech se u pódia prodávaly v bílých obalech čerstvé gramodesky, vylisované z předchozích vystoupení. Hrál na jedné scéně s Nico i Debbie Harry, nedlouho před smrtí ho jako předskokana představili svému publiku newyorští Sonic Youth, kteří vždycky věřili na kultivaci posluchačů a spojení mezi rockem a moderním uměním.

Po „arkestru“ Sun Ra zbylo snad sto vydaných titulů. Znamená to pořádný chaos, perly i špatné záznamy, zasvěcených průvodců je málo. I proto bude dobré jít se podívat osobně na pár veteránů, kteří snad mají dodnes ve tváři i tónu hry vpálené pokyny kapelníka se zlatou přilbou, který už devatenáct let odpočívá doma na Saturnu.