Radikální a dost neuvěřitelná koncertní akce, ze které se úryvky v rádiu nevysílají snadno. Pokus o představení dnes večer od 21 hodin na Rádiu Wave v rámci pořadu Scanner.
Když
se teď
objevilo jméno Antonína Dvořáka
v recenzních rubrikách elektronické a improvizované hudby, bylo
jasné, že
za tím musí být dobrý příběh.
Taky že
ano. Na albu September
vyšel
koncert Keitha Rowa, velké a důvtipné
osobnosti světové
improvizační
scény od šedesátých
let. Konal se v New Yorku přesně
deset let po jedenáctém září
roku 2001: a Brit Američanům
dovezl připravenou
akci, která tohle výročí
tematizovala. Zajímavé je, že
při
tom použil
nahrávku Antonína Dvořáka
–
jako symbol čehosi
bytostně
amerického.
Foto: Yuko Zama |
Sedmdesátiletý
Rowe je a není veterán: patří
k první generaci, jež
od jazzu odešla
k volné improvizaci. Patřil
do society britských socialistů
–
jednou anarchistických, jednou spíš
utopických: s československým
komunismem neměli
společného
nic, jen viděli
možnost
demokracie a rovnostářství
v kapele bez dirigenta s taktovkou, který pro ně
představoval
analogii vůdce
u moci. To bylo v 60. letech: dnes má Rowe pověst
zkušeného
chlapíka, který si vymýšlí
pořád
něco
nového: proto s ním rádi hrají mladší
japonští
a evropští
kolegové.
Mezi
koncerty prý Rowe nikdy nevytahuje kytaru z futrálu: zkoušet
by odporovalo jeho pojetí hudby. Pro zmíněné
jedenácté září
2011 ovšem
přivezl
do New Yorku tak připravený
projekt, že
se dá mluvit o improvizaci podle scénáře.
Pustil si Dvořákův
klavírní kvintet a do něj
rozehrál svou hru dotyků
na ležící
kytaru. Skladba pro smyčcový
kvartet a klavír ho už
dlouho fascinovala: podle Rowea ztělesňuje
„určité
myšlenky
na téma paměti,
včetně
nostalgie, ztráty a zkreslených vzpomínek“. K jedenáctému září
mu dobře
pasovala: zvlášť,
když
do poklidného starého stylu zatínal praskot, poruchové údery a
klouzavé ataky, při
nichž
úplně
slyšíme,
pod jakým tlakem se struny prohýbají. Zpětná
vazba někdy
harmonicky dotváří
Dvořákův
akord, ale v zásadě
je jasno: stará Amerika a její hodnoty už
si nemůžou
zjednat uctivé ticho od projevů
okolního světa.
Během
pětatřiceti
minut se Dvořák
vynořuje
a zanořuje
jako slunce za mraky. Proud událostí však
dotváří
ještě
něco.
Do hučivého
crescenda (jež
nemusí a může
připomenout
blížíci
se letadlo) Rowe naladil rádio a spontánně
lovil. V takovou chvíli zní každá
narážka
jako metafora: od zachyceného pophitu You´re
Unbelievable
až
k fragmentu diskuse o konspiračních
teoriích. Ale i samotní spíkři
s euforickou dikcí znějí
v tu chvíli jako baviči
na Titaniku. A protože
připravenému
štěstí
přeje,
do Roweovy zvukové koláže
zasáhl ještě
jeden prvek: křik
jakési ženy
z ulice. Když
šel
kdosi uklidnit její ječení
„Ne! Ne! Ne!“, otevřenými
dveřmi
do klubu se dobře
donesla ještě
hlasitější
odezva přiopilé
dámy: „Fuck you! Jděte
někam
i s vaším
koncertem! Seru na váš
koncert!“ Sama od sebe se tak do situace vpletla další
vrstva odporu a rezistence vůči
–
čemu
všemu
vlastně?
V té nekonkrétnosti je kouzlo podobných děl.
Album September (ErstwhileRecords) je výtečnou kombinací připravenosti a jistoty improvizátora, který umí hrát „po svém“ a důvěřuje náhodě. Co na to Dvořákovci? Dnes už se výhrady k užívání klasiky v novém autorském kontextu snad ani neobjevují. Ale přece jen, kdyby někdo byl názoru, že prznit „našeho Dvořáka“ se nemá, připomeňme mu, že Američané ho pokládají za svého. Mám pro to čerstvý argument: na YouTube lze vidět zmíněný kvintet v koncertní verzi, kde na veřejné slavnosti u klavíru nesedí nikdo jiný než – Condoleeza Rice.
Keith Rowe: September. Erstwhile Records, 2012.
(Vyšlo v Orientaci LN)
Žádné komentáře:
Okomentovat