Nedělní pražský koncert bude pro Jozefa van Wissema opravným termínem. Na první slíbený koncert nemohl nejslavnější loutnista, jakého zná dnešní nezávislá scéna, dorazit. Pravý důvod se můžeme jen dohadovat, a je docela zajímavý.
Nejprve ale stručný příběh: své činnosti říká rodák z nizozemského Maastrichtu „osvobození loutny“. Nerezignoval na klasickou techniku, ale už léta vláčí svůj nástroj do současných kontextů. Přimíchává k loutně zvuky reálného světa, spolupracuje s japonským radikálním ritualistou Keiji Hainem, natočil hudbu k počítačové hře Sims Medieval. Nepopírá charakter loutny, ale ptá se, jak může vést dialog s dobou minimalismu, rychlých koláží, osobních improvizací, pop artu.
Podstatné je, že v roce 2010 došlo k osudovému setkání: s van Wissemem, který dnes už žije v newyorském Brooklynu, se potkal režisér Jim Jarmusch. „Jsem nehierarchická povaha, líbí se mi všechno možné,“ řekl. „Tady jsem najednou slyšel minimalismus, avantgardu i historické kořeny. To mě zaujalo. Když jsem se začal Jozefa vyptávat, zjistil jsem, že ví o loutně všechno.“
Jim Jarmusch se chopil elektrické kytary a zahostoval si na van Wissemovu albu. Tím ale jen chytil slinu: v roce 2011 loutnista odřekl pražský koncert, protože práce s Jarmuschem narostla. Natočili album Concerning the Entrance Into Eternity: Jarmusch tu nechává kytaru zvolna kvílet a vazbit, rychle se vybaví jeho Mrtvý muž a slavná kytarová sóla, která pro film natočil Neil Young. V závěru Jarmusch čte pár řádek z Temné noci, básně křesťanského mystika Jana od Kříže. Linie vznosného patosu v rokou alternativních hvězd pokračuje na druhém společném albu The Mystery of Heaven: ve skladbě nazvané Čím víc hoří, tím krásněji záříhostuje Tilda Swinton (aktuálně ji můžeme vidět hrát i v comebackovém klipu Davida Bowieho).
Jim ani Tilda s Jozefem do Prahy nepřijíždějí: představují ale aktuální kontext pro hráče, který v neděli vystoupí v akademickém klubu K4 v pražské Celetné ulici 20 (v prostorách Filozofické fakulty UK). Nutno zmínit, že loutnista tvoří Jarmuschovu psychedelickému odvazování jakousi pevnou kotvu, dál soustředěně vybrnkává své harmonie, jako by chtěl dát najevo, že staré tradice nezmizí, ani když vedle nich budou dělat své pokusy nejpotrhlejší z umělců. Oldřich Janota byl dobře vybraný jako další z hráčů večera: má v sobě přesně ten klid kombinovaný s odvahou vstupovat do nevšedních zón.
(Krácené publikováno v LN)
Žádné komentáře:
Okomentovat