Úhlavní ingredience Ivy Bittové

Novým sólovým albem Ivy Bittové se připomíná dlouholetý sen české hudební scény: překonat (stále citelnou) oponu směrem na západ, dosáhnout uznání mezi světovou konkurencí. Proč nás po léta přitahuje pevnost jménem ECM?

Jistě: touha cítit se „jako na Západě“ je často mechanická a mělká. Zároveň tam můžeme skutečně najít dlouhou tradici dobrých a silných vydavatelů, producentů, organizátorů, kteří pravidla byznysu uplatňovali ve prospěch podpory hudebníků. Není nijak naivní, že česká scéna po desetiletí pozoruje mnichovský label ECM Records a občas se nesměle snaží o kontakt. V tomhle vydavatelství se přece od konce šedesátých let formulovala vize „evropského jazzu“ - tedy aplikace amerického stylu na hudbu evropských tradic a zkušeností.

Mezi elitou se roste zdravě // ECM je na jednu stranu vážená instituce, byla ovšem vybudována z velmi osobních pozic. Producent Manfred Eicher se odrazil od zkušeností, které udělal jako asistent při nahrávání Herberta von Karajana: od konce šedesátých let pak stavěl vydavatelství jako odraz svého vkusu, hodnot a instinktů. Není divu, že se později stal přítelem a spolupracovníkem Jean-Luca Godarda: oba spojuje víra v auteura, který svá tvůrčí rozhodnutí nemusí nikomu zdůvodňovat.

Během sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla produkce ECM nejrevolučnější, mohli čeští muzikanti pozorovat, jak se skrze katalog téhle značky vyvíjela evropská scéna. Nejhvězdnější byl norsko-polský Jan Garbarek, který spolu s Eicherem našel způsob, jak skrze saxofon vplést do jazzu skandinávské melodie. Osobní poetiky i stopu domovské tradice sem přinášel anglický saxofonista John Surman, norský impresionistický kytarista Terje Rypdal, švýcarský bubeník Pierre Favre, německý duchovní poutník Stephan Micus, francouzský saxofonista Louis Sclavis, ale třeba i vážnohudební Pobalťané Gidon Kremer a Arvo Pärt.

Ze zemí za železnou oponou se u ECM zabydleli ti z dobrých hráčů, kteří žili na Západě: polský trumpetista Tomasz Stanko nebo ukrajinský klavírista Michail Alperin – mimochodem oba coby silní zástupci melancholie a nostalgie po čemsi ztraceném. Pokud se u nás odvíjel jakýsi příběh hledání středoevropské jazzové identity (Karel Velebný, Jiří Stivín, mladý Emil Viklický), pak se tak dělo bez dlouhodobého zájmu světa.

Toho se nakonec dočkali ti, kteří zvolili exil. V katalogu ECM se začalo objevovat jméno Miroslava Vitouše: bez háčku nad š, zato v pozici kapelníka. Eicher si kontrabasistu vyhmátl po rozpadu jazzorckových Weather Report, kde dobře uslyšel, že Vitouš je víc než jazzman: s netradiční hrou smyčcem i elektronickými efekty hledal pro svůj nástroj pořád nové role. Eicherovi, pro nějž je hudba nekonečnou disputací o světě, se takový přístup proklatě zamlouval. V letech 1978 – 1985 natáčel Vitouš pro ECM každý rok něco, včetně čistě sólového alba Emergence.Když nebyl v pozici leadra, dotvářel velmi dobrou společnost. Eicher se rozpomněl na triové album z roku 1968 Now He Sings, Now He Sobs, kde mladý Miroslav Vitouš hrál s Chickem Coreou. Obnovené trio natočilo nahrávky (Trio Music), které patří do nadčasového kánonu jazzových impropvizací, v nichž jsou všichni rovnocennými sólisty a v nichž se komunikace pohybuje snad až na telepatické úrovni.

Miroslav Vitouš prohlásil, že by nikdy nemohl muzikantsky tak vyrůst, kdyby se na světové scéně nekonfrontoval s těmi nejlepšími. Tuhle školu si dopřáli i další čeští hráči, kteří vycestovali. V katalogu ECM tak dnes najdeme ještě jména Jana Hammera a George Mraze. Hammer tu doprovází kytaristu Johna Abercrombieho, což je pro něj samotného dnes asi epizodní záležitost: jeho dráhu rámovaly soundtrackové úspěchy, od znělky seriálu Miami Vice až po „jen českou“Šíleně smutnou princeznu, jejíž songy napsal jako dvacetiletý, ovšem výtečnou

George Mraz, tedy Jiří Mráz z Písku, figuruje u ECM se svým kontrabasem na třech albech s Johnem Abercrombiem. Zajímavé je, že patří k té části katalogu, která se nikdy nedočkala pořádné reedice: ovšem při dnešních rychlých zákrutách dějin se může snadno stát, že tyhle pozapomenuté nahrávky budou náhle pokládány za cenné přehlížené svědectví. Pak už se český element objevoval u ECM jen výběrově: renesanční sonáty Jana Dismase Zelenky tu nahrál hobojista Heinz Holliger, který se podílel na znovuobjevení tohoto autora. Srdečný přípis o „podceněném díle českého skladatele“ provází nahrávku smyčcového kvartetu E. F. Buriana. Janáčkův Otčenáš s Pražským Te Deum 1989 Petra Ebena se setkává (v podání Pražského komorního sboru) na albu, jež Eicher nabízel jako odraz čerstvého uvolnění po pádu totality.

To už jsme ale daleko od centrálního území ECM, které zasnubovalo jazzovou energii s formami komorní hudby. Z české scény by se k němu nejvíc hodila akustická alternativa osmdesátých let: Bittová s Fajtem, Jablkoň, v jistém smyslu Dáša Voňková... Bůhvíproč trvalo mnoho let, než Západ svůj zájem potvrdil: jako by až teď, po letech s rychlým internetem, ocenil osobní, nezprostředkovanou hráčskou taktiku těch, kteří reagují na současnost jinak než skrze technologie. O hráčích na barokní gamby Vojtěchu a Ireně Havlových natočil dokument nezávislý filmař Vincent Moon, kterého proslavil jeho webový cyklus Blogothéque. Iva Bittová se nejdřív ocitla u ECM coby vokalistka v cyklu slovenského skladatele Vladimíra Godára Mater (2006) a nyní je tu tedy čistě její album.

Konečně sama // Na albu Iva Bittová, nahraném před rokem ve švýcarském Luganu a vycházejícím nyní, zní jen hlas Ivy Bittové, její housle a kalimba. Tohle „prstové piáno“, nástroj s kořeny v Africe, rámuje celou desku: jako by napovídalo, že zpěvaččino snění, rozpomínání a samomluvy překračují hranice prostoru a času, že se napojují na starý proud ústního vyprávění a ženské síly.

Tohle „vysvlečení“ do sólového tvaru není nic samozřejmého: Bittová to už dlouho neprovedla a vlastně se tu tím pádem vrátila ke svým dvěma prvním deskám. Čistě sólová byla pouze ta druhá, která (shodou okolností také pod názvem Iva Bittová) vyšla v roce 1991 u bratislavských Pavian Records: později je převzali velcí BMG a pozměněné vydali jako titul Divná slečinka (1996). Některé snímky z alba měly ještě další osud, a to dost podstatný: vydalo je vlivné a výrazné americké vydavatelství Nonesuch (1998). Deska, nazvaná – do třetice! - Iva Bittová (škoda, že si to hudebnice přece jen trochu nehlídá) se stala její nejznámější vizitkou v západním světě, přinesla jí vřelý ohlas a mnoho kontaktů.

Už úvodní Fragment I nastolí neuspěchanou volnost, konejšivý, vlastně mateřský tón. Melodie má v sobě něco z blues, ale převažuje atmosféra mediteránních a balkánských zpěvů. Album pokračuje dál, hlas si ulétá od houslových figur, jemně klouže na hranici zpěvu, parlanda a dramatické scény, cítíme tu docela vyvážený mix připravených postupů a impulsívního jednání teď a tady. Zkrátka: Bittová tu setřásla naprostou většinu manýr, která její tvorbu v posledních letech ředila a paralyzovala. Předvádivost nahradil vnitřní klid, nadužívané pseudoroztomilé brebentění se mihne jednou (v předposlední skladbě), styl není vyprodávaný coby efektní ornament. Toto je evidentně nejzdařilejší album Ivy Bittové za dlouhá léta.

Čím to je? Těžko říci: a posluchači to nakonec může být jedno. Snad se něco probudilo při setkání s výtečným hudebním partnerem (Manfred Eicher album produkoval), snad potřebovala čas, aby znovu našla pevné body v sólovém projevu. Pravda - dřív se uměla vztekat, vřísknout, rozpálit, „čert ji popad do pytlíka, utíkal s ní do pekla“, jak se zpívalo na albu Bittová a Fajt: což na nové desce neuslyšíme, je celá vláčnější. Ale to budiž připsano jako poznámka o povaze alba, ne jako výhrada.

Bohužel nevíme, jaký text Chrise Cutlera zpívá Iva Bittová ve Fragmentu VII: je tak vokalizovaný, že mu není snadno rozumět, a dokumentace ECM k němu nic neuvádí. Ale volba je to pochopitelně pozoruhodná: Cutler jaký významný hudebník a organizátor nezávislé scény si už v osmdesátých letech povšiml Ivy Bittové s Pavlem Fajtem a vydal jejich album pro mezinárodní trh. Po letech se sám jako muzikantský partner sešel s Ivou Bittovou na turné. Cutler patří k silným kritikům nahrávacího průmyslu, ale taky dnešního světa digitálních souborů, který nedává hudebníkům šanci uživit se nahrávkami.

Zpátky k vlastnímu hlasu // Iva Bittová má na kontě spolupráce s operou, jazzmany i klasiky. Ten dlouhý seznam může navenek vypadat reprezentativně, ale leckdy to byla spíš hledání bez silného výsledku. Když teď muzikantka vysvobodila svou hudbu z veškerých spoluprací a ponořila se do monologu, našla svůj hlas tak ryze jako už léta ne. Jistě jí k tomu pomohly i momenty z předchozích projektů, koneckonců vrací tu do hry prostředky, jež používá po léta („cimbálová“ hra tyčinkou na struny houslí).

Ale jako nové připomenutí mezinárodnímu publiku funguje album u ECM výtečně. Tohle není alternativní rock, osobní jazz, zmutovaný Janáček, soft experiment se smyčci ani nic dalšího, co Iva Bittová zkoušela: zůstal tu, jako sediment na rýžovacím sítu, její osobní styl, tedy ta hlavní ingredience. ECM má její album momentálně na svém webu jako úvodní nepřehlédnutelný obrázek: nejspíš si ho tedy taky cení. Kéž by to byl pro Ivu Bittovou začátek nových dobrodružství.

Iva Bittová: Iva Bittová. CD vydal ECM Records, distribuce v ČR 2 HP Production, 2013.

Psáno pro Orientaci LN, vyšlo 23. 3. 2013.