Vedlejší příznaky // Jasanský & Polák

Jejich fotografická hra s banalitou, trapností, hranicemi vkusu a hlavně otevřeným pohledem pomáhá už 26 let redefinovat český prostor. Teď se dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák dočkala první velké monografie.

Když se v druhé polovině osmdesátých let objevily první vystavené cykly fotografického dua Lukáš Jasanský a Martin Polák, narazily na překvapené přijetí. Jak jinak: k vidění byly zachycené obrazy z televize, přefocené kresby (mezi naivistickými ilustracemi měly místo banality jako kniha, strom, budík, ale i portrét Lenina) a aranžované scenérie s dřívky a samorosty, připomínající snad parafrázi na nějaké chalupářské rituály. Co s tím?

Z cyklu Abstrakce

„Fotografie byly prázdné...“ // Cykly Jasanského a Poláka nebývají nijak komentované. Je to pro ně nesmírně podstatné, protože tím pádem nechávají na nás, jak se na ně chceme dívat. Do atmosféry rébusu vnesl v raných letech trochu víc světla jejich cyklus Pragensie – rozsáhlá (77 snímků) a významná práce z let 1986-1990. Namísto oslavných tradičních pragensií, zjevujících hodnotu historických památek, se tu nabízel příběh „o něčem jiném“: směřoval k sériovým hranatým novostavbám, fotografie byly s jistotou komponované jaksi „vedle“ toho, co by fotil žánrový fotograf ze staré školy. Nevyhýbají se loužím, kandelábrům, vedením, dobrý výhled někdy zaclání křoví nebo nákladní taxi. Když sledujeme nehybné plochy trávníků, mdlou architekturu železobetonových krabic nebo vyvrácený strom opřený o dům, vlastně nevíme, zda máme před sebou vědomě zaměřené prázdno, anebo zda autoři přisuzují zobrazenému z nějakého důvodu důležitost. Přitom jakási spojitá tvář Prahy, její periferie, kal a všemožné vedlejší příznaky tu významně vyvstávají.

Z cyklu Chlapi

To napětí mohlo jedny dráždit, jiní v něm cítili lišáckost a čerstvý přístup. Starší generace kolegů zčásti znervózněla: někdo tu nabízel nová pravidla hry, která mohla odvést pozornost od té jejich, zdaleka ještě nedohrané. Tomáš Pospiszyl cituje v monografii první ohlas z časopisu Československá fotografie (1989): „(...) byli jsme jejich výtvory mírně šokováni a nic nás neupoutalo. Fotografie byly ´prázdné´, bez jakékoliv invence a jiskry, přestože se autoři nechali slyšet, že jde o tvůrčí záměr.“ Jako studenti FAMU Jasanský a Polák narazili ve fázi diplomky: fotografický cyklus byl po počáteční kontroverzi přijat, přesto školu nedokončili – teoretickou část pojali jako volný osobní manifest, ne odborné dílo, což byl poslední hřebík do rakve jejich akademické dráhy.

Od devadesátých let se – přes různá nedorozumění – ohlas svižně lepšil: otázky už začaly být vnímané jako funkční součást díla J + P, o čemž svědčí i titulky článků: Co je a co není výstava (Lenka Lindaurová), Naprostá nejednoznačnost (Pavel Vančát), Proč je ostrá jediná zvětšenina – kostel sv. Ignáce? (Josef Chuchma), Zásah syrovou rybou (Radek Váňa). Jasanský s Polákem navíc zlehka tematizovali svoje postavení na scéně – třeba občasný divácký pocit, že jejich výstavy jsou „prča“ a výsměch ambiciózní umělecké fotografii. Tak prosté to vůbec není: právě superjemné zacházení s humorem až k absenci vtipu nebo soukromým odkazům uvnitř snímků vede dílo J + P pryč od prvoplánovosti a snadné definovatelnosti. Cyklus Vtipy konfrontuje rámec, který předem avízuje, že „bude legrace“, s nehumornými a absurdními snímky. Ty navíc doprovázejí popisky, jež navozují atmosféru nepovedeného, avšak bodrého staromilského vtipkování. Mihne se i zmutovaná linie lidového košilatého a fekálního humoru: je docela možné, že některé motivy a komentáře (“Kdopak si to zas dal dostaveníčko u mámy a táty? Paní Běhavá s panem Průjmem.“) by mohly být reálnou součástí dnešních oblíbených komedií.

Z cyklu Tlucte

Kościoły polské a české // Jsou fotografie, u nichž si ceníme toho, že nepropásly kratičký okamžik, kdy mohly zachytit pomíjivé a prchavé. U Jasanského a Poláka máme naopak často pocit, že nastavili svůj objektiv něčemu, co se vedle nás rozkládá už celou věčnost a nikdo nikdy neuznal za vhodné to vyfotit. „Netečný svět věcí“ (ta slova užívá v monografii Karel Císař) nabývá nejhrozivější podoby v cyklu Vesnice: snímky ulic a návsí bez lidí mají tak tísnivou atmosféru, že tu vystoupil do popředí kritický aspekt, který dvojice nikdy nepodtrhuje, aby nestrhla své enigma z vyrovnané středové polohy. 

Ale podobně jako v cyklu Příroda nebo Krajiny – Zemská fotografie, i ve Vesnici se Jasanský s Polákem dívají na svět bez člověka: nesoucí jeho stopy, ale fungující už jaksi sám o sobě. S tím souvisejí i ta divná stébla v Přírodě nebo neostrá série Ignác – Památkářská fotografie: téma světa, nerušeného lidským egem, se promítá i do snahy oprostit se od vžité estetiky a dát prostor nezatíženému pohledu. Nedovysvětlovat výřez zachycené reality, svědectví o chaotickém uspořádání nechat v syrovém stavu – a hlavně ukázat „demokraticky“ a rovnostářsky všechno, když na to přijde: to je test a apel, který má u Jasanského s Polákem hodnotu etického stanoviska i zásadního dialogu s pravidly fotografování.

Nutný vývoj dvojice vedl v posledních letech k pevnějším tématům. Pro vznik cyklu Jan Merta (2009, 142 fotografií) procestovali fotografové všechna místa v Česku i zahraničí, na nichž jejich kamarád, malíř Jan Merta kdy žil a působil. Klasické neutrální fotky domů, zákoutí a krajin se tak pojí s vřelým, osobním gestem, energií vloženou do vizuálního encyklopedického hesla, které je zároveň intimním přátelským obejmutím. Jasnou dokumentační hodnotu (ale nejen ji!) má Tlucte – soubor nafocených vchodů do sídel a modliteben všech čtrnácti církví evidovaných v ČR: často to jsou prozaické dveře a branky, splývající s běžnou městskou zástavbou. Kontrastním pandánem je polská odbočka Kościoły, kościoły: demonstruje divokou, křiklavou a málo známou architekturu moderních kostelů v Polsku, jejichž fantaskní tvary připomínají až kulisy pro sci-fi.

Gesto Jasanského a Poláka není osamělé: má své spřízněnce za hranicemi fotky. Mohou se vybavit dlouhé nehybné záběry z raných filmů Jima Jarmusche sdělující, jak málo se toho děje na místech, ježc ho zajímají. Připomene se rozsáhlá akce Kateřiny Šedé Nic tam není nazvaná podle vesnice, o níž se v okolí tvrdilo, že „tam nic není“. Vědomá pouť do přehlížených míst, někdy v těsné blízkosti center, by mohla ilustrovat prózy Michala Ajvaze: společné je tu i balancování na hranici, kde lze určité kódy vnímat jako chaos i jako řád. Stejně jako Ivan Passer a Jaroslav Papoušek, má duo fotografů cit pro zacházení s českou trapností. Zároveň je tu přítomné hlubší teoretické přesvědčení, že pozorný pohled si zaslouží i zdánlivý odpad, materiály mohou být i „nemúzické“ povahy: asi jako když generace Johna Cage demokraticky přiznávala potenciál každému zvuku světa. A pak je tu spřízněnost s humorem-nehumorem části generace Tvrdohlavých, třeba s Františkem Skálou a skupinou B. K. S. (Bude konec světa). Když Robert Nebřenský zpívá slova „Vážený pane, máme vážný zájem o vaše lyže“, je to nahlédnutí do téhož světa, kam chodí fotit Jasanský a Polák.

I toto je tvůj domov // Dílo dvojice se za čtvrtstoletí proměnilo. Klíčovým zážitkem z něj však pořád zůstává napětí mezi reprezentací svévole či náhody a pointovaným snímkem, přesným nálezem středu terče uprostřed banality. Oba póly přitom na sebe vrhají významový stín. Připomínají, že i v plynutí světa koexistují náhoda a záměr, nepochopitelné a smysl: měli bychom být připraveni těžit z obojího, což předpokládá, že přijmeme odpovědnost za dostatečně pozorný pohled.

Fotky J + P jsou na jednu stranu nadčasové, na druhou stranu lze cítit, že timing vydání nové monografie vůbec není špatný. Jasanský s Polákem ukazují – jako jednu z mnoha rovin ve svém díle – českou banalitu, zvadlost, zanedbanost. Tematizují však i unavené vnímání a riziko, že člověk se přestane pozorně dívat kolem sebe. To všechno souvisí se stavem země po létech socialismu a normalizace: dlouhodobý úpadek a ušmudlanost vnější i vnitřní, zločin na veřejném prostoru (Pragensie), obecném vkusu, lidech (Chlapi, Ženské). Dnešní vleklá krize se normalizaci podobá: především obecným vědomím, že země je špatně spravovaná, a naší dlouhodobou neschopostí změnit to. Na některé starší fotografie se díváme s pocitem „bylo to vůbec možné?“, ale je jisté, že stejně bizarní cykly by mohly vzniknout i jako otisk současnosti, nad nímž se za čas bude kroutit hlavou podobně (Televize, Vesnice, Chlapi...).

Je zvláštní, jak si diváci nakonec stejně veškerou neutrálnost, banalitu a „prázdno“ uspořádají do mapy, srozumitelného kódu, čehosi rozlišeného a obydleného smyslem. S tím souvisí, že přijetí fotek Lukáše Jasanského a Martina Poláka bylo od začátku spojené s emocemi. Nad jejich dílem můžeme cítit třeba i vděk: pramení z toho, jak jedinečně se odevzdali průniku do domovských „českých“ věcí, s nimiž je nám dáno tu být. Soustředili se při tom na místa a jevy, které máme tendenci opominout a vytěsnit – jak ze svého pohledu, tak z pojetí domova. Přitom všechny ty prostory „těsně vedle“, rozpadající se rezidua minulosti, ruiny a plevel, věci příliš obyčejné a mimo vkus – to všechno pochopitelně náš domov a naše povahy utváří zásadní mírou.

Jasanský a Polák nás na to upozorňují: vracejí nám celistvější pohled, rozšiřují povědomí o skutečné krajině našich životů. Je třeba smířit se s tím, co všechno do ní patří. Nic jiného nám ostatně nezbývá.

LukášJasanský, Martin Polák. Editor monografie: Tomáš Pospiszyl.Texty: Karel Císař, Tomáš Pospiszyl. V knižní řadě Tranzit Series vydal tranzit.cz ve spolupráci s Ringierem, 2013. 

Publikováno (mírně krácené) v Orientaci LN, 2. březen 2013