17. 6. 2014

Šafrán měl taky svou sociální síť // Jiří Pallas

V nakladatelství Academia vyšla kniha Přemysla Houdy Intelektuální protest nebo masová zábava?, která si všímá střetů folkové písničkářské scény s režimem. Při té příležitosti jsem požádal o rozhovor Jiřího Pallase: všechny muzikanty z volného sdružení Šafrán docela dobře znám, zatím jsem však neznal člověka, který měl silný smysl pro udržování scény a který se o Šafrán "manažersky" staral, byť v 70. letech člověk v Československu nemohl být oficálně manažerem. Pallas, jak asi mnozí vědí, žije ve Švédsku; jistě i proto se jeho pohled leckdy liší od převažujícího českého náhledu. Hlavním důvodem, proč jsem rozhovor pořizoval, byla zvědavost na fakta z "oněch časů": ale právě Pallasova špičatost v názorech celý tvar v něčem doplnila, dotáhla. 
Nemusím asi zdůrazňovat, že když s někým dělám rozhovor, nesouhlasím se vším, co pronese: ale považuju za nanejvýš dobré, aby zazněly nemainstreamové hlasy, včetně Pallasova. Text je dlouhý, původně jsem ho chtěl publikovat ve dvou dílech, pro přehlednost jej nakonec dávám celý na jedno místo. Tahle verze je asi o 30% delší než rozhovor, který vyšel v Orientaci Lidových novin. 


V nové knize Přemysla Houdy o folku nechybějí ani některé vaše vzpomínky. V tomhle případě by se špatně vynechávaly – byl jste manažerem volného písničkářského sdružení Šafrán. Vzpomínáte na tu dobu ještě?
Samozřejmě, a rád. Aktivity v Šafránu mi určitě pomáhaly překonat šedou nudu normalizace v Československu, ale můj odchod do Švédska souvisel více s podpisem Charty 77 a předšafránovým okruhem přátel" – tím myslím třeba Petra Uhla a Petrušku Šustrovou. Petr o mně dnes mluví jako o primitivním antikomunistovi, ale byli jsme a stále jsme kamarádi.
.
Kniha líčí písničkářskou scénu jako dobový pokus o svobodnou zónu, vykoupený ovšem mnoha střety s režimem. Co figuruje ve vašich vzpomínkách na léta s písničkáři víc – atmosféra represí, nebo svobody?
Represe a svoboda uvnitř komunity spolu nedílně souvisí. Když zmizela represe, začala působit odstředivá síla: to platilo nejen v Šafránu, ale i v Chartě a dalších skupinách. Jenomže je rozdíl mezi "plastikovským" ghettem, uzavírajícím programově pár set lidí do izolace a odmítající komunikaci s okolním světem, a naší aktivitou snažící se zasáhnout co nejširší počet diváků. Myslím, že se nám povedlo oslovit desetitisíce, možná statisíce lidí.

„V dřevních dobách folku jsem měl svou první nahou holku,“ zpívá Merta. Jak vypadala tehdejší popularita „folkáčů“?
V určitých kruzích byli zcela neznámí, jinde zbožňovaní, ale určitě se nikdo nechoval jako hvězda.  Zlatým slavíkem jsme opovrhovali, ale než to zfalšovali, byl Hutka někdy kolem roku 1976 na sedmém místě...

Jak a kdy jste se do písničkářského prostředí dostal?
Na bigbít a písničkáře jsem chodil od šestnácti let, k organizování koncertů mě přivedla náhoda. Začal jsem dělat v televizi asistenta zvuku a měl přístup k magnetofonu Nagra, na který se daly pořizovat profesionální nahrávky. Folková skupina Scarabeus chtěla něco natáčet a jejich zvukař mě k nim dovedl. Po natáčení se mě ptali jestli jim nechci dělat manažera a já na to kývl, aniž bych věděl co to obnáší. K ničemu to nevedlo, ale stačil jsem pochopit jak funguje "showbiz". V té době jsem chodil v neděli dopoledne jako jeden z mála diváků na program Tyjátr písničkářů do divadla Ateliér ve Spálené, útočiště Šafránu, které však mělo brzy končit. Jednou večer jsme v té době s Hutkou ve vinárně Blatnička zasedli s někým z klubu pro záchranu huculského koně. Ukázalo se, že „huculové“ mají razítko - a já měl znalost jak razítko využít. Slovo dalo slovo a Šafrán se brzy stěhoval na Baráčnickou Rychtu.

Zatímco muzikanti hráli a posluchači si to užívali, vy jste si vzal na starost organizační zázemí. Musel jste s režimem, který vyžadoval oficiální povolení, zastupitele a schvalovačky hrát jeho hry?
Hry ani ne. Na povolovačky (povinné výčty skladeb určené národním výborům, pozn.) jsme psali normální repertoár, když nás někde zakázali, tak jsme sehnali nové razítko – Hucul Club, hasiči, svazáci, odbory... A pokračovali jsme střídavě mezi Rychtou a klubem v Čáslavské.

Co první zákaz?
Ten vůbec nebyl politický, ale stalo se, že Třešňákův opilý kamarád začal strkat do uniformovaného policajta, který se přišel na Rychtu ohřát. Jednou se na vystoupení přišel podívat kulturní inspektor pro Prahu 1, vydržel do přestávky, tak Jarda Hutka hrál jen lidovky a dával si pozor na pusu. Oficiálně zakázaný byl jen Bohdan Mikolášek za píseň Ticho o Palachovi. Bohdana jsem na povolovačky nepsal. Řekl bych, že se režim spoléhal na autocenzuru, a to bohužel u mnoha umělců fungovalo.

Tím myslíte koho? Zpěváky mimo Šafrán?
Ano, především pop, ale v podstatě se všichni vyhýbali náboženským tématům a anglickým názvům. I takoví Plastici u přehrávek hráli jiné, nekonfliktní věci. Nic ve zlém, s Magorem jsem se kamarádil - i když mi nikdy nezapomněl, že jsem ho na Hrádečku porazil v pingpongu. Taky jsem v dresu Plastiků hrál fotbal, už se nepamatuji proti komu...

Jak to bylo s respektováním vaší role u muzikantů? Přece jen to jsou tvrdohlavé tvůrčí osoby...
Žádné smlouvy jsme neměli, program jsem připravoval vždy s Jardou Hutkou včetně "vtipných" názvů koncertů, které nesouvisely s obsahem. Za koncert "Rudá nafta" nás vyhodili z klubu v Čáslavské. Tehdy si toho názvu všiml nějaký papaláš v Pražském kulturním přehledu, kam jsem programy drze posílal a oni nám je tiskli.

Na vaší roli je zajímavé, že písničkářství, spojované s idealismem a subverzí, pochopitelně muselo nějak dávat smysl i ekonomicky, aby přežilo – což jste zajišťoval vy. Jaké jste měl propagační nebo „komerční“ fígle, taktiky?
Tím fíglem bylo vytvářet zdání undergroundu více, než bylo nutné. Přesunuli jsme předprodej pouze na jedno místo, do pasáže Melantrich, a stejně bylo vyprodáno už tam. Živobytí zajišťovaly smlouvy, které objevil Jirka Černý: o odměňování veřejně známých osobností. 

A brali jste celou věc s ambicí jednat profesionálně, nebo spíš s vášní amatérů?
Řekl bych, že to byl zvláštní druh spontání profesionality vynalezený Jardou Hutkou. Hodně byl ovšem založený na tom, že si publikum přálo jakýkoli náznak vykládat jako protistátní projev. To taky někdy v devadesátých letech na Hutku vytáhl divadelník Petr Kratochvíl, když mu v novinách připomněl, že teď už musí říkat věty celé. Na Rychtě mohli písničkáři zpívat budovatelské písně z padesátých let - jako Petr Lutka, Jde Frantík kolem zahrádky...

K té psal text Jaroslav Dietl: „Když ráno frézu roztočil, svou druhou krasavici...“
Publikum se válelo smíchy. Viděl jsem že, po stovkách vystoupení na vyprodané domácí scéně lze určitě profesionality dosáhnout.

Šafrán byl „volným sdružením“. Podílel jste se na rozhodnutí, kdo bude a kdo nebude členem?
Měli jsme jen jednou něco jako formální schůzi, to nikam nevedlo. Pokud se pamatuji, Merta a já jsme byli proti přijetí Pepy Nose za člena, ale k hlasování ani nedošlo. Na vystoupení si zval každý koho chtěl, Jarda nové písničkáře, Merta jazzmeny a rockery, Lutka Nosa. V Šafránu vystoupil i Sváťa Karásek a Berani s Rejchrtem. Jo – a za člena jsme s Jardou přijali oficiálně Karla Kryla.

Co na to Kryl? Nebral vás jako konkurenci, nebo jinak zaměřenou partu?
Kryl měl nelíčenou radost. Měl rád hlavně Třešňáka a Mertu, ale jeho propagaci celého Šafránu na Svobodné Evropě to neovlivnilo. Později jsem Krylovi vydal pět alb.

Měl jste vztah k samotným písničkám?
Samozřejmě. Z Hutkova repertoáru jsem měl rád ty s texty od Zorky Růžové, od Merty Išiel bača do dediny nebo Kurva hlad, od Vlasty Finský nůž, Madam Praha, měl jsem rád Lutkova Draka Železňáka a Honzu nebo Burianovu Až bude rok 2000. Naopak jsem byl zoufalý z Hutkovy vlastní tvorby a probíral v roce 1975 s Jirkou Černým možnost "alternativní kritiky", nějaké neveřejné reflexe. Žili jsme totiž v nenormální situaci: V sedmdesátých letech vyšla negativní kritika na Jardu, kterou napsal hudební teoretik Leo Jehne, a všichni na něj byli naštvaní - ne kvůli obsahu, ale opravdu se čekalo, kdy nás zakážou, a negativní kritika by se třeba bolševikovi hodila.

Očividně jste měl k Hutkovi blízko, zmiňujete ho nejčastěji.
Na Hutkovi se podepsal především Václav Havel, který Jaroslava označoval za básníka a filozofa. Jarda na koncertech autory písní neuváděl a dost často mezi písněmi papouškoval to co slyšel mezi nedostudovanými filozofy na mejdanech u Petrušky Šustrové, která bydlela ve strategické blízkosti klubu v Čáslavské.

Pane jo, vy jste na toho Hutku drsný. Máte k sobě dnes blízko, nebo spíš odstup? Zklamal vás?
Jarda má nekonečné zásluhy, patří do síně slávy českého i slovenského folku i  do síně slávy boje proti totáči. Bez něj by v hraní tehdy moc nepokračovali Merta, Třešňák, vytáhl na scénu Voňkovou, Homolovou, Lutku, dal prostor Burianovi a Dědečkovi, prostě táhl Šafrán. Málokdo však tehdy chápal, že ty nejkrásnější písničky byly od Zorky Růžové, spousta skvělých věcí od Hvězdoně Cígnera, hudba od Vládi Veita... To, co píše Jarda sám bez toho, aby mu od plotny napovídala Zorka, mi přijde zoufalé. K tomu musím přičíst i vlastní vinou způsobenou nevzdělanost, ten jeden rok střední školy, která dnes už nejde schovávat za náznaky a půlky vět. Všichni, kdo odešli v sedmdesátých letech do exilu, měli možnost studovat. Jarda má samozřejmě morální právo odsoudit Nohavicu, ale proč to celé shodí slaboučkou častuškou?

Znal jste další lidi „za muzikanty“, kteří podobně jako vy pomáhali organizovat, taktizovat, starat se o hudebníky? Koho jste tehdy měl jako dobré spoluhráče?
Po republice bylo spoustu nadšenců kteří pomáhali organizovat koncerty. Já se staral hlavně o Prahu. V Praze byla paní Jarmila Šerá, která nám otevřela scénu Divadla v Nerudovce.

O té uvádí Houda v nové knize dobový paradox: že sice nedokázala odmítnout spolupráci s StB, ale v zápisech jsou nakonec její čestná a velmi soudná vyjádření, jimiž písničkářskou scénu podporovala. Měla tehdy vaši důvěru?
Ano, měla. Jinak jsme se znali s manažery rockových a jazzových skupin. Organizačně dovedli k dokonalosti lidé kolem Jazzové sekce, nezapomenutelné bylo vystoupení Vladimíra Merty na Jazzových dnech: sál řval nadšením (většina lidí v Lucerně Mertu asi neznala), za scénou řičel vzteky kulturní inspektor hlavního města Prahy Jaroslav Navrátil.

Měl jste někdy pocit, že jste něco vybojovali jaksi „jen tak tak“, o prsa?
Mimo pořádání koncertů jsem vydal tiskem načerno dvě sbírky textů: Jardu Hutku a Vláďu Mertu, tisklo se v tiskárně Československé akademie věd, a pokud by zrak podplaceného tiskaře nepadl na titul Kurva hlad, tak by bylo sbírek více. Na sbírkách byl jako vydavatel S-klub 1969 a žádný průšvih z toho nebyl. Obdobně jsme tiskli programy načerno u čerstvě propuštěného politického vězně Vávry Korčiše.

Byli písničkáři přijatelní pro tehdejší média?
Začnu Supraphonem: tam měl nekonečné zásluhy Hynek Žalčík: dnes se už pravdu nedozvíme, ale Hynek mi tvrdil, že nápad se Sušilem a Hladíkem ve spojení s Hutkou byl jeho. Hynek prosadil i sérii singlů a LP Šafránu, které bylo těsně před vydáním zničeno. Redakce Melodie nám pomáhala jak se dalo, Jiří Černý v Šafránu pravidelně vystupoval a festival kritiků o Zlatého blbce býval jedním z vrcholů sezóny.

Rozuměli jste si s jinými folkaři? Byla tu přece širší scéna, festival Porta, akce s country a trampskými kapelami.
S organizátory Folk & country klubu v Malostranské besedě jsem měl zvláštní vztah. Myslím, že mě neměli moc rádi, protože naše aktivity byly trochu vzdálené jejich představě reálněsocialistického folku. Kvůli nám jim také zakázali jeden ročník festivalu v Českém Krumlově. Občas mi vyčítali, že pořádáním koncertů ohrožujeme "žánr".

Kdy vás poprvé kvůli muzice předvolali a vyslýchali? A kdy se tlak zásadně vystupňoval?
Mě v souvislosti s hudbou nevyslýchali nikdy! Jen kvůli Chartě. Jak funguje Šafrán, pochopili až hodně pozdě. Politické aktivity, pokud nepočítáme řeči z pódia, začaly podpisy pod protesty proti procesům s Plastiky. Potom jsem přinesl Chartu, kterou jsme s Hutkou a Třešňákem podepsali, ale po dohodě s Jirkou Černým Hutkův a Třešňákův podpis neodevzdali. Proces s Plastiky a poprask po zveřejnění Charty 77 oddálili zákaz Šafránu až do poloviny roku 1977. Tečkou byl pro mne festival v Pezinku. Pezinok byl zázrak a labutí píseň.

Jaký byl konkrétní impuls, po kterém jste si řekl – dost, odjíždím do exilu?
Při výslechu jsem dostal na vybranou: blázinec, vězení, emigrace. Byl jsem čerstvě vyhozen z třetího zaměstnání za měsíc a čekali jsme druhé dítě.

Věděl jste předem, že chcete v zahraničí vydávat muziku?
Slíbil jsem to ve vinárně Rotisserie přátelům, kteří se přišli rozloučit: muzikanti, Václav Havel, Pavel Landovský... Ve Švédsku jsem téměř okamžitě začal hledat cestu, jak slib splnit. Začal jsem s exilovými představiteli, ale ti se mě snažili odradit po špatných zkušenostech Karla Kryla a zpěváka Jiřího Poppera (ten vydal písničky roku 1968). Nikdo mi nevěřil - ani z exilu, ani švédští vydavatelé; jediný koho Československo zajímalo, byli maoisté, díky společnému nepříteli. Pár měsíců po našem příjezdu odjeli na mistrovství světa v hokeji do Prahy dva novináři v rychlosti vyškolení ve studiovém nahrávání v polních podmínkách. Opravdu se jim podařilo v Praze podle mých instrukcí nahrát Hutku, Třešňáka, Veita, Karáska, Soukupa a Kubišovou. K desátému výročí okupace už se ve Stockholmu prodávalo LP Zakázaní zpěváci druhé kultury. Mimochodem, po letech Marta Kubišová vystoupila ve Švédsku, měl jsem tedy příležitost přivést za ní jednoho ze zvukařů-novinářů, kteří v roce 1978 riskovali vězení a také si cestu a pobyt sami financovali. Představil jsem jí ho a ona odvětila: To už je tak dávno, že si to ani nepamatuju...

Ve Švédsku jste vydal dvaadvacet alb. Na vašem labelu Šafrán 78 tak vznikl zásadní archív hudby, která by jinak mnohdy nezůstala zachycena. Cítil jste tehdy dobrou zpětnou vazbu, jinými slovy, byl o tu hudbu mezi emigranty zájem? Měl jste tehdy pocit, že to děláte pro přítomnou situaci, nebo spíš jako katalog podstatné tvorby „pro věčnost“? 
Určitě jsem měl před očima naše publikum. Reakce různých osobností byly různé: Škvorecký pomáhal zkušenostmi, které měl z vydávání knih, vysadil a vytiskl zadarmo nabídkové listy a ty přikládal ke všem rozesílaným knihám. Tigrid pomáhal s propagací a zaplatil vydání Krylových desek na kazetách pro pašování do ČSSR. Některé exilové osobnosti jako Pavel Kohout a Zdenek Mlynář mě shodně požádaly o zasílání všeho co vydám dvakrát, s fakturou. Na druhé straně se nás zdejší komunisté František Janouch a Zdenek Hejzlar od vydávání snažili odradit. Většina emigrantů zájem neměla. Pro představu: většina z 22 elpíček vyšla v nákladu 300 kusů.

Máte každé z těch dvaadvaceti?
Kdepak, vše jsem odvezl po roce 1989 do Prahy aby tam byly, kdyby se to náhodou  otočilo zpět. Každopádně má všechna Jirka Černý. Nejvzácnější je reedice exilové desky Jiřího Voskovce, kterou jsem musel nechat na přání Voskovcovy vdovy zničit. V dnešním přepisování dějin - včetně těch undergroundových - je také namístě připomenout, že mimo desek Plastiků jsem jako jediný vydával underground: DG307, Soukupa, Karáska a Vokatou.

Pokládal jste po převratu Šafrán za odeznělý, nebo jste pro něj viděl jakousi další úlohu?
Snažili jsme se to dát znovu dohromady, ale odstředivá síla nás centrifugovala ohromnou rychlostí do různých směrů... Zdá se, že nejkonsekventněji ve své tvorbě pokračuje Vlasta Třešňák.

Když se tak dnes rozhlídnete, co z vašich šafránských zkušeností je platné nebo inspirativní pro dnešní dobu?
Řekl bych, že jsem používal virální marketing a sociální sítě - byť v reálném světě - už  v roce 1974. Dnes také může kultura vznikat a přežívat mimo okruh komerčních sdělovacích prostředků: lidé si kvalitu najdou sami a může se šířit od ucha k uchu spoustou nezávislých kanálů. Problém je dnes stejný jako kdysi: většina české společnosti žije ve svěrací kazajce podivných hodnot vytvořených nejen za totáče, ale i nově po roce 1989. Žijí s představou demokracie jako sametového mixu prostituce, narkotik a bezpracného turbo-obohacování. 

Jak často jezdíte do Česka?
Dříve častěji, teď tak dvakrát do roka.

Četl jste „folkové“ knihy Přemysla Houdy? Co jim říkáte?
Četl jsem jeho první knihu, monografii Šafránu, a nic jí nelze vytknout. Je to poctivá vědecká práce transformovaná pro veřejnost. Nicméně stejně důležitý jako autor je vydavatel, tady Lubomír Houdek z Galénu. Bez něj by ležela diplomka v univerzitním archivu. Připomíná mi to příběh diplomky mého syna Bělost ve švédském filmu. Je o rasismu, taky vyšla jako kniha a dostala se díky tomu k více lidem. 

Ovlivnila vašeho syna, filmového kritika a teoretika, vaše práce pro hudbu?
Určitě: dělal jeden čas mamažera nějaké těžce nekomerční firmě, pořádal konvent před Dylanovým koncertem, v článcích se občas o vlivu rodičů zmíní.

Předpokládal jsem, že za vydavatelskou činnost vám udělil Václav Havel nedlouho po převratu řád – podobně jako ho dostali vydavatelé knih jako Josef Škvorecký. Ale nedaří se mi k vašemu ocenění najít žádné informace.
Chacha, žádný řád jsem nikdy nedostal. Ostatně Havel mi nikdy nepoděkoval za to, že jsem jednak vydal nahrávku Audience, a pak - podle výběru Jiřího Černého – mu posílal spousty alb s populární hudbou. Píše o tom v Dopisech Olze. Havel byl po roce 1989 obklopen spoustou podivných lidí. Michael Kocáb se tehdy postaral o to aby Audienci nemohl v Česku vydat Šafrán, ale aby ji získal Bonton. To je story, kvůli které se soudil Merta s Hutkou a Merta s Bontonem, a která udělala tečku za pokusem založit Šafrán jako firmu.

Měl tehdejší prezident nějaký důvod mít k vám odstup?
Havlovi určitě vadilo už jen to, že jsem veřejně odhalil Františka Janoucha jako falešného profesora.

Měl jste ambici být dobrým manažerem muzikantů? Byl byste něco takového dělal profesionálně, kdyby tehdy byla svoboda?
 Manažerem ne, nejsem dobrý obchodník, to co mi v životě šlo bylo řešení logických problémů.

Vystudoval jste systémové inženýrství, co konkrétně jste pak dělal?
Také jsem byl rok na novinářské fakultě ve Stockholmu, obor média a komunikace. Vydávání desek mě samozřejmě nemohlo uživit. Krátce po škole jsem založil firmu a specializoval se na modelování a optimalizaci databází. Měl jsem za zákazníky velké švédské firmy a kdyby nepřišel rok 1989, tak bych asi pokračoval. Po roce 89 jsem se - podobně jako Kryl - hlásil u Václava Havla o možnost nějak pomáhat - popsal jsem mu svoji specializaci a Havel mě poslal za Václavem Žákem, který je dnes šéfredaktorem Listů. Václav Žák mě doslova šokoval, když řekl, že "my žádnou pomoc s databázemi nepotřebujeme. Máme skvělé programátory a databáze si naprogramujeme sami". Pro toho, kdo ví, kolik stovek "člověkoroků" je za vytvořením Oraclu nebo MySQL, to jistě zní stejně hloupě, jako tehdá pro mne. Takže jsem skončil na nějaký čas na vnitru a likvidoval technickou správu StB.

Začátkem devadesátých let jste v Česku vyhrál výběrové řízení na vytvoření registru obyvatel, který fungoval až donedávna.
To vítěztví bylo absurdní. Moje nabídka totiž byla třikrát levnější než nabídky české konkurence. Byl jsem levnější i přesto, že jsem počítal podle své švédské ceny, která byla tehdy 5000 Kčs za hodinu. Nevěděl jsem totiž to co věděli konkurenti: jaký je rozpočet. V posledních sedmi letech jsem přesedlal na sféru business intelligence.

Kratší verze rozhovoru byla publikována v Orientaci LN.

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Výměna kdekoli Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, tabletu a mobilu

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat