Z jarní úrody popu trčí jako
divizna ze záhonku pomněnek. Vydavatel je britský, umělkyně
americká, publikum nadgenerační: Který současný pop má v sobě
zábavnost pro děti, důvěru strážců nezávislé scény i
sympatie starších vrstevníků Davida Byrna, kteří zavětřili
něco ze soundu Talking Heads? Tune-Yards = hudba pětatřicetileté Merill Garbus.
Když v americké – masově sledované
– noční televizní show Johnnyho Fallona rozbalila Merill
Garbus naživo pilotní singl alba, píseň Water Fountain,
ukázalo se, jak pokročila od nedávných klubových koncertů.
Smečka žen tu v rozvibrovaných rytmech připomíná kmenovou
slavnost, do afrických motivů zasahují nápěvy jako z dětského
hřiště, všechny ty sbory a bicí nakonec v televizi posílila
černá kapela The Roots, která vtrhla do finále písně. „Ve
fontáně není žádná voda, v telefonní budce není telefon,“
zpívá se v ní; jako by od začátku byla nabídnutá ke sborovému
zpívání všem, kdo jsou nervózní ze stavu světa. V brebentivé
formě je místo na šaškování, obsah míří k věci: „Mám
bankovku a je od krve, snažím se ten flek vypucovat, nejde to, ale
nevadí, v obchodě to vezmou i tak.“
Její aktuální hudba ukazuje, že
někteří „obývákoví producenti“ z minulé dekády jsou
ochotní a schopní rychle růst a profesionalizovat se – což ve
výsledku vnáší do dnešní pop-music novou vrstvu. Éra rychlého
internetu pomohla Newyorčance Merill Garbus dát vědět o
domáckém debutu Bird-Brains, natočeném na recyklovanou
kazetu. Ohlas byl silný, v rámci evropského turné se dostala v
létě 2010 i na malý koncert do Prahy. Skutečný průlom znamenalo
album Whokill: širší publikum nepřeslechlo projev sršící
přirozenou energií, propracovaná aranžmá plná důrazných rytmů
a poťouchlé optimistické ponoukání. Časopis Village Voice
prohlásil Whokill za album roku, rytmický koberec pomohl
Merill k pozvání na festival k poctě skladatele Steva Reicha.
Na turné objela svět, přitom se pořád držela své metody: hrála
jen s baskytaristou a bohatý, překvapivý zvuk vrstvila naživo
skrze opakované smyčky v digitální paměti.
Tahle podoba dvojice Tune-Yards
evidentně vzešla z komunitních tendencí posledních let: vezmi
pár levných nástrojů a vystav z nich vlastní poetiku, „udělej
si sám“! Ale jakmile přišel vzestup, Merill Garbus následovala tendence některých svých současníků: stejně jako
Sufjan Stevens nebo Julia Holter se šla učit a profesionálně
vzdělávat.
Zároveň potřebovala změnu.
„Cestování s hudbou z Whokill mě totálně vyčerpalo. Nevěděla
jsem, čí jsem – a polekala jsem se představy, že by mě to celé
mohlo přestat bavit. První píseň na albu se jmenuje Find A New
Way (Najít novou cestu), to
vymyslel můj otec, když viděl, v
jakém jsem stavu.“
Od
autorit, jako je Laurie Andersonová, zpěvačka zjistila, že
mnohé z nich si ukázněně drží fixní pracovní dobu. I ona si
tedy naordinovala pravidelný pobyt ve studiu od pondělí do pátku.
„První týden jsem se jenom učila všechno možné kolem bicích
automatů, analogových i digitálních. Druhý týden jsem odložila
všechnu elektroniku a vymýšlela nápěvy jen s haitským
bubínkem.“ Dívala se i do amerických příruček typu Jak
napsat popový hit, a byť je
četla sarkasticky, nezávislýma očima, bylo to zajímavé.
„Dověděla jsem se, že refrén musí přijít do třiceti vteřin
po začátku.“ Aniž by se
zaprodala, natočila svou dosud nejchytlavější hudbu.
Je třaskavě rytmická, má v sobě
elán a optimismus. Svou rozhodností a umíněností se nápadně
liší od jemného přemítání mužských kapel hipsterské
generace jako Grizzly Bear, Fleet Foxes nebo The National. Tuhle
autorku vede dilema spíš k rázné akci než k depresi z
nerozhodnosti: je ale skvělé, že má při tom místo i pro hravost
a čistě estetické požitky. Když tu mluví hlasy z různých
stran, cítíme talent pro dramatické miniatury; když se slijí,
vzpomeneme si na ženské vokální kapely šedesátých let. Je to
hudba poučená Bobbym McFerrinem: hodně o ní vypovídá i to, že
v jedné skladbě naprogramovala Merill bicí automat tak, aby se
nikdy neopakoval: aneb kreativní popření původní funkce
přístroje.
Pokud jsme po nějakou dobu čekali, co
se v hudbě vyklube z genderové situace samostatnějších
žen-autorek, pak Tune-Yards přinášejí dost zajímavou odpověď.
Tahle hudba už není radikální a drzá (jako u scény vzpurných
dívek, „rioz grrlz“), ani se nezaklíná žensky šamanským
soucítěním s „matkou Zemí“ - a už vůbec tu nejde o emotivní
písňový deníček. Kloubí se tu přímé směřování k
(populárnímu) hudebnímu požitku a jakési dospělé poznámky,
byť vyslovené v palbě slovních her. Tune-Yards je o čtrnáct let
mladší než Björk: tu snad může svým přístupem (ne však už
barvou hlasu) připomínat.
Jistě už se nebude opakovat její
koncert v malém sále pražské „Sedmičky“ na Strahově: hrála
tu ještě před svým průlomem k popularitě. Teď už je to leda
tak pro velké festivaly, ale ty se naštěstí chytají: Tune-Yards
bude v červenci jednou z atrakcí trenčínské Pohody. Mimochodem,
čeští Dva mají od letoška newyorského vydavatele. Nedá se
přeslechnout, že jsou podobně entuziastičtí, lehce infantilní,
karnevaloví a střelení jako Tune-Yards: popové publikum, zdá se,
přestává dumavě zívat a dopuje se něčím hybnějším.
Tune-Yards: Nikki Nack. 49 minut,
album vydali 4 AD, 2014.
Žádné komentáře:
Okomentovat