23. 6. 2014

Tune-Yards: Tanec z dobrých důvodů

Z jarní úrody popu trčí jako divizna ze záhonku pomněnek. Vydavatel je britský, umělkyně americká, publikum nadgenerační: Který současný pop má v sobě zábavnost pro děti, důvěru strážců nezávislé scény i sympatie starších vrstevníků Davida Byrna, kteří zavětřili něco ze soundu Talking Heads? Tune-Yards = hudba pětatřicetileté Merill Garbus.

Když v americké – masově sledované – noční televizní show Johnnyho Fallona rozbalila Merill Garbus naživo pilotní singl alba, píseň Water Fountain, ukázalo se, jak pokročila od nedávných klubových koncertů. Smečka žen tu v rozvibrovaných rytmech připomíná kmenovou slavnost, do afrických motivů zasahují nápěvy jako z dětského hřiště, všechny ty sbory a bicí nakonec v televizi posílila černá kapela The Roots, která vtrhla do finále písně. „Ve fontáně není žádná voda, v telefonní budce není telefon,“ zpívá se v ní; jako by od začátku byla nabídnutá ke sborovému zpívání všem, kdo jsou nervózní ze stavu světa. V brebentivé formě je místo na šaškování, obsah míří k věci: „Mám bankovku a je od krve, snažím se ten flek vypucovat, nejde to, ale nevadí, v obchodě to vezmou i tak.“




Její aktuální hudba ukazuje, že někteří „obývákoví producenti“ z minulé dekády jsou ochotní a schopní rychle růst a profesionalizovat se – což ve výsledku vnáší do dnešní pop-music novou vrstvu. Éra rychlého internetu pomohla Newyorčance Merill Garbus dát vědět o domáckém debutu Bird-Brains, natočeném na recyklovanou kazetu. Ohlas byl silný, v rámci evropského turné se dostala v létě 2010 i na malý koncert do Prahy. Skutečný průlom znamenalo album Whokill: širší publikum nepřeslechlo projev sršící přirozenou energií, propracovaná aranžmá plná důrazných rytmů a poťouchlé optimistické ponoukání. Časopis Village Voice prohlásil Whokill za album roku, rytmický koberec pomohl Merill k pozvání na festival k poctě skladatele Steva Reicha. Na turné objela svět, přitom se pořád držela své metody: hrála jen s baskytaristou a bohatý, překvapivý zvuk vrstvila naživo skrze opakované smyčky v digitální paměti.

Tahle podoba dvojice Tune-Yards evidentně vzešla z komunitních tendencí posledních let: vezmi pár levných nástrojů a vystav z nich vlastní poetiku, „udělej si sám“! Ale jakmile přišel vzestup, Merill Garbus následovala tendence některých svých současníků: stejně jako Sufjan Stevens nebo Julia Holter se šla učit a profesionálně vzdělávat.

Zároveň potřebovala změnu. „Cestování s hudbou z Whokill mě totálně vyčerpalo. Nevěděla jsem, čí jsem – a polekala jsem se představy, že by mě to celé mohlo přestat bavit. První píseň na albu se jmenuje Find A New Way (Najít novou cestu), to vymyslel můj otec, když viděl, v jakém jsem stavu.“

Od autorit, jako je Laurie Andersonová, zpěvačka zjistila, že mnohé z nich si ukázněně drží fixní pracovní dobu. I ona si tedy naordinovala pravidelný pobyt ve studiu od pondělí do pátku. „První týden jsem se jenom učila všechno možné kolem bicích automatů, analogových i digitálních. Druhý týden jsem odložila všechnu elektroniku a vymýšlela nápěvy jen s haitským bubínkem.“ Dívala se i do amerických příruček typu Jak napsat popový hit, a byť je četla sarkasticky, nezávislýma očima, bylo to zajímavé. „Dověděla jsem se, že refrén musí přijít do třiceti vteřin po začátku.“ Aniž by se zaprodala, natočila svou dosud nejchytlavější hudbu.

Je třaskavě rytmická, má v sobě elán a optimismus. Svou rozhodností a umíněností se nápadně liší od jemného přemítání mužských kapel hipsterské generace jako Grizzly Bear, Fleet Foxes nebo The National. Tuhle autorku vede dilema spíš k rázné akci než k depresi z nerozhodnosti: je ale skvělé, že má při tom místo i pro hravost a čistě estetické požitky. Když tu mluví hlasy z různých stran, cítíme talent pro dramatické miniatury; když se slijí, vzpomeneme si na ženské vokální kapely šedesátých let. Je to hudba poučená Bobbym McFerrinem: hodně o ní vypovídá i to, že v jedné skladbě naprogramovala Merill bicí automat tak, aby se nikdy neopakoval: aneb kreativní popření původní funkce přístroje.

Pokud jsme po nějakou dobu čekali, co se v hudbě vyklube z genderové situace samostatnějších žen-autorek, pak Tune-Yards přinášejí dost zajímavou odpověď. Tahle hudba už není radikální a drzá (jako u scény vzpurných dívek, „rioz grrlz“), ani se nezaklíná žensky šamanským soucítěním s „matkou Zemí“ - a už vůbec tu nejde o emotivní písňový deníček. Kloubí se tu přímé směřování k (populárnímu) hudebnímu požitku a jakési dospělé poznámky, byť vyslovené v palbě slovních her. Tune-Yards je o čtrnáct let mladší než Björk: tu snad může svým přístupem (ne však už barvou hlasu) připomínat.


Jistě už se nebude opakovat její koncert v malém sále pražské „Sedmičky“ na Strahově: hrála tu ještě před svým průlomem k popularitě. Teď už je to leda tak pro velké festivaly, ale ty se naštěstí chytají: Tune-Yards bude v červenci jednou z atrakcí trenčínské Pohody. Mimochodem, čeští Dva mají od letoška newyorského vydavatele. Nedá se přeslechnout, že jsou podobně entuziastičtí, lehce infantilní, karnevaloví a střelení jako Tune-Yards: popové publikum, zdá se, přestává dumavě zívat a dopuje se něčím hybnějším.


Tune-Yards: Nikki Nack. 49 minut, album vydali 4 AD, 2014. 

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Připojte se k úspěchu Spojte se s více než 4 miliony obchodníků a investorů ze 170 zemí

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat