Vidí nás a směje se // Fatima Al Qadiri: Asiatisch

„Ať si o mně Jirka Černý píše, co chce; já mu dál budu kynout z okna čínské restaurace!“ To napsal v 70. letech František Ringo Čech do časopisu Melodie. V té době byl u nás pojem „čínská restaurace“ symbolem luxusu, dokonce ještě v další dekádě pělo duo Paleček a Janík satirickou (dost slabou) píseň Čínský restaurant. Navzdory názvu se tam jídlo nepodobalo tomu, co se jí v Číně: a dnes už víme, že i „křehká kuřata“ našich nesčetných čínských bister jsou ztracená v překladu a že spíš jen podporují náš západní sen o Dálném Východě.

Vysněná Čína, která nahradila skutečnou: to je ústřední téma alba Asiatisch, které právě vydala (na populárním, ale i výborně vedeném labelu Hyperdub) Kuvajťanka žijící v Americe, dvaatřicetiletá Fatima Al Qadiri. Média se o ni momentálně perou jako o málokterého umělce: asi proto, že západní svět má rád, když mu někdo zvenčí ukazuje jeho slabá místa – a trochu se mu při tom i směje. Fatima je přitom dost zajímavým úkazem: srozumitelně ve svém díle kritizuje jak arabskou společnost, tak tu naši západní. Koneckonců, žije v obou.

Album o nerozlišené Asii začíná hitem Nothing Compares 2 U - tady ho ovšem nezpívá Sinéad O´ Connor, ale zpěvačka v nápodobě mandarínské čínštiny. Našim uším ten nesmysl zní věrohodně, ale jsou to jen takové pseudočínské slabiky: skladba tu má název Shanzai, což je výraz pro padělané značkové zboží. Takhle si Fatima pohrává: během vzniku alba probírala všechny možné „falešné čínské“ motivy, s nimiž se v globalizovaném světě setkala (německé slovo v názvu alba, "asiatisch", připomíná anglickým mluvčím výraz "kitsch"). V každém čínském bistru vám nabídnou sečuánské maso: ale tu provincii prý Číňané už léta vyslovují a píší jinak, Sičuan. Vedle „restauračního“ motivu se tu ocitl i citát z disneyovky Lady a Tramp: ústředními padouchy filmu byly dvě siamské kočky, jejich povedenou píseň We Are Siamese později nazpíval i Bobby McFerrin. Fatima Al Qadiri ten song z 50. let pokládá za rasistický: autor sloupku v tomhle není tak hrr, a přestože se v hudbě křiklavě vlní harémová melismata, nepřestane mít tuhle písničku rád.

Od sedmnácti žije v USA, kde se jí spolužáci ptali, ve kterém (americkém) státě ten její Kuvajt leží. „Chci si odpovídat na otázky: Proč jsem celý život vystavená představám o vymyšlené Číně? Proč se o vymyšlené Číně víc nemluví?“ říká kuvajtská muzikantka v těchto dnech. V newyorské galerii MoMA PS1 bude zároveň po celé léto k vidění její výtvarná práce. Fatima tu vystavuje coby členka sdružení GCC. Je to velmi ostře vypůjčený název, GCC je Rada pro spolupráci zemí v oblasti Perského zálivu – asi jako kdyby se mladá umělecká skupina pojmenovala EU. Spolu s GCC vystavuje Fatima parafrázi na diplomatické rituály a oficiální státní pocty: ty, které jsou vlastní arabským zemím i ty globální, v nichž jedeme taky. Je tu vystavená i rozlehlá stěna plná vyznamenání a zlatých trofejí: „V Kuvajtu má takovou stěnu každá rodina. Ceny se tu dávají za každý malý úspěch, autority si udělují trofeje navzájem. Člověk v tom roste od dětství.“

Ještě jednu věc je třeba zmínit. Hudba chytré vypravěčky Fatimy (matka je spisovatelka, geny se neztratily) je u ní momentálně to nejslabší – a zařazení na silný label Hyperdub to jen podtrhuje. Asi se na tom podílí i umíněnost, se kterou všechny zvuky vzešly ze softwaru Logic, který nabízí uživatelům i „asijskou sadu“, pochopitelně zase dost nerealistickou. Její starší videoklipy, lehce rouhavé a přitom jiskrné (třeba srovnávající kriminál s lázněmi v tracku Hip Hop Spa), jsou reprezentativnější. Snad to aktuální globální uznání vydrží Fatimě do příštích, lepších nahrávek.

Fatima Al Qadiri: Asiatisch. Hyperdub, 2014.

https://soundcloud.com/fatima-al-qadiri