... aneb pro jednou autobiograficky. // V dnešním pragmatickém světě je
pěkné a záslužné rozsévat tzv. kreativní podněty ve veřejném
prostoru: inspirovat lidi, nabídnout jim něco fantazie, vplést jim
do cesty malé překvapení, vyvést je ze stereotypu! Takový názor
slýcháme a zní velmi dobře. Je však užitečné konfrontovat
občas obecnou úvahu s praxí: kupříkladu setkáním s firmou, jež
je na produkci uměleckých podnětů přímo zaměřená.
Tento pravdivý příběh se odehrál
před pár dny v Amsterdamu, kde mi jeden laskavý festival doproučil
hotel Lloyd. Zběžně jsem se na webu ujistil, že není daleko od
centra, a potvrdil ubytování. Všiml jsem jen letmo záhlaví,
které říkalo něco o tom, že se jedná o „inspirační
designový“ hotel. „Už jste u nás byl?“ ptala se zkoumavě
recepční, k níž jsem musel dojít malým tunelem sbitým z
prkýnek, prvním signálem nevšednosti. Řekl jsem, že ne a
převzal klíče od pokoje pro dva. Když jsem odemkl, přítelkyně,
nalákaná na výlet pod vidinou zápaďáckého luxusu, nevěřícně
a vylekaně pravila: „Co to je?“ Hotelový pokoj připomínal
řeznictví nebo nemocniční sál: celý byl vydlaždičkovaný.
Obratem se ukázalo, že to má dobrý důvod: uprostřed pokoje
místo lustru vedla od stropu sprcha. Vidinu sterilního striptýzu
při mytí ve mně podpořila i gumová stěrka na tyči, jíž si
hosté měli organizovat louže na podlaze.
Rád bych na tomto místě zdůraznil,
že jsem přítelem alternativních stylů a miluji experimenty. Ale
postel tu byla otočená čelem doprostřed, nohama ke zdi (vyznavač
feng šuej by se už zhroutil) a nad nohama byla umístěná bytelná
venkovská almara se zabudovaným televizorem. Představil jsem si,
jak v noci padá a drtí mi kotníky. „Chápeš – inspirační
hotel. To je schválně, je to tu pro lidi, kteří oceňují
kreativitu,“ přesvědčoval jsem přítelkyni i sebe. Marně jsem
se při tom snažil dostat k oknu, tak blbě bylo lůžko umístěné.
„Tady nebudu, ale nejdřív to vyfotím,“ řekla tónem, který
nepřipouštěl diskusi.
Zvědav na další inspirační pokoje
sešel jsem do recepce. „Vy chcete – oddělenou sprchu?“ ptala
se recepční s údivem, s nímž v Čechách obsluha reaguje na
požadavek sójového mléka. „Ano, nudnou oddělenou sprchu,“
potvrdil jsem. „I takové máme; každý náš pokoj je jiný.“
Měli jsme štěstí: jeden volný ještě zbyl. Až pod střešním
krovem, žádný design plynové komory, sprcha hezky za skleněnou
posuvnou stěnou, i se záchodem. Zčásti rurální styl, poctivé
tlusté peřiny. Probudil jsem se ve čtyři ráno a dusil se:
venkovská image zahrnovala i prachové peří v duchnách.
Pohotovější alergik než já by to zkontroloval dřív, než by
dostal záchvat. Když jsem se ho zbavil, druhou noc prodchl začátek
fotbalového mistrovství. Do neizolovaného pokoje pod střešním
krovem pronikal ryk a bubnování fanoušků přirozeně a zlehka.
Inspirační hotel Lloyd je jízda. Má
pokoje od jedné do pěti hvězdiček: nejnižší kategorie jsou
klášterně holé („prostor pro vaše ego!“), v pětihvězdičkovém
pokoji máte estonské klavírní křídlo nebo prostornou lázeň.
Škoda, že za cenu pěti hvězd nakonec nedostane host zas tu holou
díru jako v jedničce, tomu bych říkal inspirace.
Byl to zvláštní zážitek, spíš
zábavný než špatný. Je jistě moje chyba, že jsem se tak úplně
nepotkal s jejich pojetím „umění“: ale od designu chci, abych
nemusel zpívat, když jdu na záchod, protože trůním dva metry od
zbytku společnosti. Zase jsem ale z nouze víc zpíval: možná
právě to je ta inspirace, k níž nás vede dnešní byznys s
kreativitou.
Žádné komentáře:
Okomentovat